ECLI:CZ:US:1999:1.US.449.99
sp. zn. I. ÚS 449/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ministerstva financí ČR, zastoupeného JUDr. J. P., ředitelem odboru právního Ministerstva financí ČR, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 10. 8. 1999, čj. 1415/99/99-5010, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR jako Ústředního pozemkového úřadu v restituční věci podle zákona č. 229/1991 Sb. Domnívá se, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a "dává Ústavnímu soudu k uvážení, zda by nemělo být zrušeno" ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.
Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost z toho hlediska, zda není dán důvod jejího odmítnutí podle §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru zkoumal, zda lze stěžovatele považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případech, kdy je stát stranou občanskoprávního sporu a zaujímá postavení právnické osoby (§21 občanského zákoníku), za kterou jedná příslušný orgán státu, má stát jako právnická osoba právo podat ústavní stížnost (srov. nález sp. zn. III. ÚS 85/95, publikovaný pod č. 14, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5 a nález sp. zn. III. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 62, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5). Ve zkoumaném případě se však o takovou situaci nejedná.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V dané věci se ministerstvo financí zřejmě považuje za "právnickou osobu", ačkoliv vystupuje v pozici orgánu státu (orgánu veřejné moci), resp. ústředního orgánu státní správy (§1 bod 1 zákona ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů), který napadá rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci, které je výsledkem správního, a nikoliv občanskoprávního řízení. Správní orgán, který jako orgán státu podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže být právnickou osobou, tedy ani nemůže být stěžovatelem, resp. účastníkem řízení podle hlavy druhé, oddílu druhého zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Výčet oprávněných osob podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je taxativní (obdobně srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 458/97, publikované pod č. 26, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10 a nepublikované usnesení sp. zn. IV. ÚS 416/98). Těmto závěrům ostatně analogicky svědčí i formulace příslušného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Čl. 34 citované Úmluvy totiž stanoví, že Evropský soud pro lidská práva může "přijímat stížnosti od každé fyzické osoby, nevládní organizace nebo skupiny jednotlivců považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou nebo Protokoly jednou z Vysokých smluvních stran".
Pro úplnost se dodává, že s ohledem na předchozí závěry Ústavní soud dále neposuzoval jiné důvody, které by zřejmě mohly vést k odmítnutí návrhu, tj. např. naplnění ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pokud jde o účastenství v řízení, ani eventualitu vyčerpání všech právních prostředků.
Soudce zpravodaj vyšel též z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 416/97, publikovaného pod č. 10, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10. V něm se uvádí, že z funkce ústavní stížnosti vyplývá mimo jiné ochrana základních práv osob soukromého práva před zásahy orgánů veřejné moci, nikoliv však řešení sporů mezi orgány veřejné moci.
Na základě výše uvedených důvodů soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na "uvážení" zrušení ustanovení §9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., který si vyložil jako návrh na zrušení citovaného ustanovení podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (obdobně srov. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351 a násl.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu