Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.12.1999, sp. zn. II. ÚS 125/99 [ usnesení / CEPL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.125.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1999:2.US.125.99
sp. zn. II. ÚS 125/99 Usnesení II. ÚS 125/99 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1999, č. j. 5 To 593/98-111, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 1998, č. j. 9 T 39/98-88, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Dne 9. 3. 1999 se stěžovatel na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1999, j. 5 To 593/98-111, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 1998, č. j. 9 T 39/98-88. Tímto rozsudkem byl uznán tr. činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr.z. a dále tr. činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců ve věznici s ostrahou, k zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let a konečně byl zavázán nahradit Všeobecné zdravotní pojišt'ovně (dále jen "VZP") škodu ve výši 49.688,80,- Kč a poškozené 1.940,- Kč. Dle soudu I. stupně dne 24. 10. 1997 jako řidič osobního automobilu měl zachytit a srazit poškozenou V. M., která vstoupila do vozovky z pravé strany z pohledu stěžovatele, a to na zelené světlo semaforu. Přitom utrpěla zranění, které si mělo vyžádat nejméně 6 měsíců léčení. Dále stěžovatel podle soudu I. stupně nezastavil, zraněnou nechal ležet bez pomoci na vozovce a přesto, že byl na další křižovatce vyzván náhodným svědkem k návratu na místo nehody, neučinil tak a ujel. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém soudu I. stupně vytkl, že svá zjištění založil toliko na výpovědích svědků obžaloby a vůbec se nezabýval námitkou, že ve spise nebyla fotografická dokumentace, kterou policie pořizovala a nebyla provedena mechanoskopická kriminalistická expertíza, která měla zjistit, zda na automobilu navrhovatele se nacházejí částečky oděvu poškozené. Soud I. stupně postupoval v rozporu s §2 odst. 5 tr.ř., když prováděl důkazy toliko usvědčující stěžovatele a odmítl jeho návrh na výslech svědka M. R., který v automobilu seděl na straně, na níž mělo dojít ke kolizi s poškozenou. Tento svědek se mohl i vyjádřit k výpovědi svědka N., zda a jak tento svědek minul II. ÚS 125/99 místo nehody značnou rychlostí, aniž poškozené poskytl pomoc (aby dle své výpovědi dostihl "pachatele" a informoval jej o nehodě). Byl odmítnut návrh obhajoby na provedení znaleckého zkoumání signalizace a skutečného časového průběhu signálů na předmětné křižovatce v kritický den v návaznosti na rychlost vozidla stěžovatele. Soud sice opatřil písemný signální plán, odmítl výslech jeho předkladatele a znalecké posouzení plánu a znalecký posudek znalce z oboru dopravy a neodstranil tak závažné pochybnosti o rychlosti střídání světelných signálů a jakou dráhu ujel stěžovatel v tvrzených šesti sekundách od skončení zeleného světelného signálu pro jeho automobil. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že konal veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti nemocného obhájce i navrhovatele, kteří se řádně omluvili a navrhli odročení veřejného zasedání. Podle §256 tr.ř. zamítl odvolání, když shledal postup I. stupně jako správný a dospěl k závěru, že další dokazování (výslech svědka R., znalecký posudek ohledně funkčnosti signalizace) jako nadbytečné a nereálné. S námitky ohledně náhrady škody ve prospěch VZP se vypořádal bez bližšího odůvodnění tak, že je správné, nebot' výše škody byla VZP doložena. Podle stěžovatele bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1. Jako důvod pro své tvrzení uvádí, že v řízení před oběma soudy byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, byla porušena práva obhajoby, když soudy odmítly jeho návrhy směřující k objasnění věci a nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro jejich rozhodnutí, jak byla uvedena výše. Dále došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soud II. stupně nerespektoval omluvu obhájce a navrhovatele a tím právo navrhovatele být přítomen při veřejném zasedání o odvolání a k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, když soud II. stupně jednal i v nepřítomnosti obhájce. Ústavní soud si vyžádal potřebná stanoviska a spisový materiál. K návrhu se vyjádřila za Krajský soud v Brně předsedkyně jeho senátu JUDr. M. K. Ta uvedla, že z rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že se soud s námitkami stěžovatele zabýval a vypořádal. Poukázala na odůvodnění rozsudku. Vyjádřila se dále k otázce nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. K jednání na 2. 2. 1999 byl stěžovatel obeslán 18. 1. 1998 a jeho obhájce 14. 1. 1998. Dne 1. 2. 1999 sdělil v 10.59 obhájce, že se pro onemocnění nebude moci zúčastnit veřejného zasedání a že mu téhož dne v 10.00 totéž sdělil stěžovatel. Požádal o odročení zasedání, ale do dne vyjádření 24. 3. 1999 žádný z nich lékařskou zprávou své tvrzení nedoložil. Za tohoto stavu věci, kdy se k veřejnému zasedání dostavila za pomoci francouzských holí poškozená, rozhodl senát, že věc projedná v nepřítomnosti stěžovatele, nebot' mu v tom nebránily důvody uvedené v §263 odst. 3 a 4 tr.ř. Krajský soud neshledal, že by nepřítomnost stěžovatele bránila ve věci spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení. Pokud se týče neúčasti obhájce, nejednalo se o věc nutné obhajoby. Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že při veřejném zasedání bylo předsedkyní senátu konstatováno, že se stěžovatel a obhájce nedostavili, doručení bylo vykázáno a že lékařské zprávy nejsou připojeny. V tomto postupu neshledává pochybení, které by bylo nutno řešit nálezem Ústavního soudu. Soud I. stupně podle jeho názoru provedl náležitá skutková zjištění, správně jednání stěžovatele kvalifikoval a odůvodnil trest, který však považuje za nepřiměřeně nízký. Rovněž v postupu krajského soudu nespatřuje žádná pochybení. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto mohl Ústavní soud přezkoumat opodstatněnost ústavní stížnosti. II. ÚS 125/99 Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přitom přihlédl ke spisovému materiálu, výpovědím svědků i stěžovatele při vyšetřování a průběhu řízení před soudem I. stupně, stejně jako k trestu, který byl stěžovateli uložen výrazně v dolní polovině stanovené sazby podle §224 odst. 1 a 2 a §208 tr.z. Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení. Stěžovatel měl možnost napadnout odporem trestní příkaz ze dne 24. 2. 1998, č.j. 9 T 39/98-41, kterým byl původně odsouzen k trestu 8 měsíců do věznice s dozorem a na dobu 3,5 roku k zákazu řízení vozidel všeho druhu. Proto byla věc projednána v řádném soudním řízení soudem I. stupně a soudem odvolacím. Stěžovatel měl tak možnost dvakrát vyložit v opravném prostředku své námitky. Oběma obecnými soudy byly opravné prostředky stěžovatele projednány způsobem, ve kterém ústavní soud neshledal tak závažné nedostatky, které by dosahovaly intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto právo bylo stěžovateli poskytnuto v podobě možnosti podání odporu proti trestnímu příkazu a odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. 36 odst. 4 podmínky a podrobnosti poskytování práva na soudní ochranu stanoví zákon. Proto nelze tvrdit, že každé řízení, které proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, je automaticky porušení ústavních zásad trestního řízení. Opačný závěr by mohl v podstatě znemožnit jeho účel. Proto tr.ř. stanoví případy, kdy je nutno za každých okolností trvat na přítomnosti určitých osob na zasedání soudu. Podle §263 odst. 4 tímto případem není přítomnost obžalovaného na veřejném zasedání v odvolacím řízení. K porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, když soud II. stupně jednal i v nepřítomnosti obhájce, je třeba obdobně uvést, že podle tr.ř. není účast obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon jinak (§234 odst. 2 tr.ř.). Podle §202 odst. 3 tr.ř. in fine nelze konat bez přítomnosti obhájce pouze hlavní líčení v případě, že jde o případ nutné obhajoby. U námitky ohledně náhrady škody ve prospěch VZP neshledal ústavní soud žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, když výše škody byla VZP řádně a podrobně doložena. Stěžovatel zde nijak porušení takových práv nedoložil a samotné tvrzení je nedostačující. Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy ČR) není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle čl. 91 Ústavy ČR, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišt'ování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. l Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (č1. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny). Jak bylo uvedeno, oba soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které II. ÚS 125/99 byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, popřípadě provedení dalších důkazů, jejichž provedení nebylo obecnými soudy shledáno nutným, s ohledem na výsledky důkazního řízení, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat. Námitky uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel předložil v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi vypořádal v souladu s §254 tr.ř. Stěžovatel tak pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Ústavní soud však neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Proto ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. prosince 1999 Vojtěch Cepl předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:2.US.125.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 125/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 21. 12. 1999
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 3. 1999
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Cepl Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §224, §208
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §263 odst.4
  • 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-125-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 33407
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28