ECLI:CZ:US:1999:2.US.180.99
sp. zn. II. ÚS 180/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti F. P., zastoupeného JUDr. I. Ch., o zrušení čl. I odst. 3 a čl. II. zák. č. 546/1990 Sb., takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel návrhem ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 8. 4. 1999, se domáhá zrušení čl. I odst. 3 a čl. II. zák. č. 546/1990 Sb., kterým se doplňuje a mění zákon o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 169/1990 Sb., o občanských komisích, působících v resortu Ministerstva vnitra a o změně a doplnění zák. č. 100/1970 Sb. o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění zákonů č. 63/1983 Sb. a č. 74/1990 Sb.
Předmětná ustanovení nově upravují dosavadní nároky příslušníků Vězeňské služby ČR na odchodné, platové vyrovnání a příspěvek na službu.
Stěžovatel dne 25. 5. 1990 ukončil pracovní poměr u Sboru nápravné výchovy - právního předchůdce Vězeňské služby ČR, a to ze závažných osobních důvodů - nesložením nové služební přísahy. V důsledku jeho odchodu mu byl přiznán příspěvek za službu ve výši 1. 877,- Kč měsíčně.
Na základě novelizace zák. č. 100/1970 Sb. zákonem č. 546/1990 Sb., mu byla zastavena výplata příspěvku k datu 31. 12. 1990, a to rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 1. 1991. č. j. SSVV - 13.377. Toto rozhodnutí obsahovalo poučení, že je možno se proti němu odvolat ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení, a to k finančnímu odboru správy SNV MSČR.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel neodvolal, neboť se domníval, že vzhledem k formálním vadám rozhodnutí se jedná o nicotný právní akt.
Teprve v r. 1993 se stěžovatel domáhal žádostí u Vězeňské služby ČR obnovení výplaty tohoto příspěvku. Jeho žádosti sdělením Vězeňské služby ČR ze dne 29. března 1993, č. j. EO GŘ - 4/13377/723-1993, mu nebylo vyhověno s odůvodněním, že jednak si nepodal proti rozhodnutí o zastavení výplaty příspěvku za službu odvolání, jednak také proto, že novelizovaný zákon již neumožňoval zaniklý nárok žádným způsobem obnovit.
V roce 1996 podal stěžovatel žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 na zaplacení částky 22. 524,- Kč s příslušenstvím proti Vězeňské službě ČR, a to z titulu nevyplacení příspěvku za službu za rok 1991. Soudem prvého stupně byla tato žaloba zamítnuta a na základě stěžovatelova odvolání byl Městským soudem v Praze rozsudek I. stupně potvrzen. V obou případech ze stejných důvodů, jak to učinil i správní orgán.
Rozhodnutí obou soudů není však předmětem ústavní stížnosti a proto se jimi Ústavní soud nemůže zabývat.
Stěžovatel ve výše citovaných správních aktech z r. 1991 a 1993 spatřuje porušení svého základního práva, spočívajícího v porušení rovnosti účastníků zpětným selektivním časovým omezením přezkoumatelných rozhodnutí, porušením práva na jinou než soudní ochranu, když přiznání práva přezkoumat úkon bylo vázáno na formálně nesprávné rozhodnutí.
Zánikem v dobré víře přiznaného nároku na příspěvek za službu, který má charakter hmotného zabezpečení ve stáří, byl také dotčen čl. 30 Listiny základních práv a svobod.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné prostředky, neboť se neodvolal proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 7. 1. 1991, č. j. SSVV - 13.377, ač byl o odvolání řádně poučen. K zániku jeho nároků v důsledku zák. č. 546/1990 Sb. došlo tudíž ex lege. Vzhledem k cit. §75 odst. 1 je proto jeho ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní stížnost lze podat podle ustanovení §72 odst. 2 cit. zákona ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tato lhůta vzhledem k r. 1991 již také dávno uplynula.
Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti se již Ústavní soud nezabýval jednotlivými námitkami, obsaženými v podaném návrhu stěžovatele.
Návrh na zrušení zákona nebo jeho části podle ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti sdílí rovněž tuto kvalifikaci, neboť není možno ji projednávat zvlášť. K samotnému podání pouhého návrhu na zrušení zákona nebo jeho části, není stěžovatel aktivně legitimován.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podaný návrh ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) ve vztahu k ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 28. června 1999