ECLI:CZ:US:1999:2.US.384.99
sp. zn. II. ÚS 384/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti 1) F. E. R., 2) A. I., zastoupených Mgr. J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 26.5. 1999, sp. zn. 10 Co 294/99, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 17 C 771/92, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 5. 8. 1999, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 26.5. 1999, sp. zn. 10 Co 294/99, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 17 C 771/92, neboť jsou přesvědčeni, že postupem obou soudů došlo k nerespektování čl. 90 Ústavy a principů spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 17 C 771/92 vyplývá, že stěžovatelé, jako dědici, po smrti svého otce E. F. vstoupili do řízení, kterým se jejich otec, jako syn původního vlastníka předmětných nemovitostí R. F., domáhal jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. výzvou a později žalobou proti čsl. státu - Bytovému podniku R. Ještě za řízení byla soudem připuštěna změna žalovaného na město R. s ohledem na singulární sukcesi a změnu vlastníka nemovitostí.
Předmětný majetek, přesně specifikovaný v odůvodnění obou rozsudků, byl R. F., jako občanu německé národnosti konfiskován podle Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Žaloba byla soudem I. stupně zamítnuta a zamítavé rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno.
Stěžovatelé vytýkají oběma soudům, že neposoudili zcela evidentní otázku nulity resp. nicotnosti konfiskačních výměrů jako individuálních správních aktů, neboť jinak by jim nemohli přiznat právní účinky přechodu vlastnických práv. Jedná se o konfiskační výměry vydané Okresním národním výborem u R. ze dne 15. 5. 1946 sp. zn. 12567/46, č. seznamu osob 27/25/46 a výměru ze dne 15. 5. 1946 č. j. 12567/46 čís. seznamu osob 30/3.
Nulitu, resp. nicotnost spatřují stěžovatelé v tom, že na tiskopisech cit. výměrů je udáno, že podmínky pro konfiskaci jsou dány podle ustanovení §1 odst. 1, 2, 3 dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Uvedené odstavce cit. §1 v návaznosti na kategorizaci majetku jsou podle stěžovatelů zjevně nesmyslná, neboť v sobě zahrnují m. j. majetek německé říše, Království maďarského atd.
V tom směru odkazují na směrnice Ministerstva vnitra ČR č. 401/1946 Ú.l., které upravují způsob rozhodování podle §1 odst. 4 Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., jejichž jmění muselo být rozhodujícímu správnímu orgánu známé.
Stěžovatelé dále dovozují, že pokud konfiskace jejich děda nebyla završena vydáním existujícího konfiskačního výměru, nedošlo ke konfiskaci vůbec. Z téhož důvodu nepozbyl tedy původní vlastník vlastnictví před rozhodným obdobím, ale teprve v rozhodném období, podle zákona č. 87/1991 Sb. Bez ohledu na protiprávnost postupu státu při provádění zápisů do pozemkové knihy, musí být podle stěžovatelů rozhodujícím datem 22. srpna 1950 z hlediska restitučního zákona č. 87/1991. Teprve tímto dnem pozbyli původní vlastníci právo k předmětným nemovitostem ve prospěch nového vlastnického subjektu, zapsaného v pozemkové knize.
Stěžovatelé dále dovozují, že se jedná o dva soubory vlastnictví, jehož vydání se domáhají. Jednak se jedná o vlastnictví jejich děda R. F. jako osoby fyzické, jednak o část vlastnictví firmy R. F. a L. T., jako osoby právnické.
Protože podaný návrh ústavní stížnosti splňoval veškeré zákonné náležitosti, t. j. byl podán řádně, včas a poukazoval na porušení ústavních práv stěžovatelů, Ústavní soud si kromě již výše citovaného spisu Okresního soudu v Děčíně vyžádal i stanoviska obou obecných soudů k podané ústavní stížnosti.
Okresní soud v Děčíně, ve vyjádření JUDr. F. G. ze dne 30. 11. 1999, trvá na stanovisku, že ve věci bylo okresním soudem rozhodováno v souladu se všemi ustanoveními občanského soudního řádu a že stěžovatelům se dostalo spravedlivého procesu.
Soudkyně odvolacího soudu JUDr. L. J. ve vyjádření ze dne 16. 11. 1999 sp. zn. 10 Co 294/99 ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím na základě konfiskačních výměrů, kterými byl ukončen proces konfiskace majetku osobám německé národnosti podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Ústavní soud přezkoumáním obou rozsudků obecných soudů z hlediska porušení základních práv stěžovatelů, neshledal žádné porušení ústavnosti. Konstatuje, že všemi uplatněnými námitkami v ústavní stížnosti se obecné soudy již zabývaly a s jejich závěry se Ústavní soud ztotožňuje.
Konfiskační akt, jak správně uvádějí stěžovatelé, se rozpadá do dvou částí. Jednak je to zákon sám, který vytyčuje účel, podmínky a meze konfiskačního aktu. Druhá část se odehrává v rovině správního řízení. Dekrety samy odkazují na správní orgány, které výměrem určují, zda jsou splněny podmínky konfiskace, komu se konfiskuje a co se konfiskuje. Těmito orgány, které o tom rozhodují podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu před novelizací jsou příslušné okresní národní výbory. Citovaný odstavec obsahuje rovněž ustanovení o tom, že z rozhodnutí okresního národního výboru se lze odvolat k zemskému národnímu výboru.
V pojednávaném případě je nesporné a ani stěžovatelé nevznesli žádnou námitku o tom, že by R. F. nebyl osobou německé národnosti a pokud se týká právnické osoby F. a T., že by se nejednalo o německý podnik. Konfiskační akt ve směru pasivní legitimace osob, byl tedy správný.
Je třeba se nyní vyrovnat s namítanou nulitou resp. nicotností cit. konfiskačních výměrů. Za nulitní akt je nutno považovat projev vůle, který nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. Jako nullum negotium má tato vada za následek neplatnost právního úkonu.
O nicotnosti právního úkonu se hovoří tehdy, když je tento úkon postižen vadou tak základního významu, že žádný právní úkon vůbec nevznikl, že došlo k non negotium. Oba pojmy nullum a non negotium nelze směšovat. Základ pochybení napadených konfiskačních výměrů spatřují stěžovatelé ve skutečnosti, že správně nevymezily subjekty a rozsah konfiskace, že jsou z tohoto hlediska neurčitými a nesrozumitelnými.
Podle čl. 6 Směrnice ministra vnitra č. 401/1946 Ú.l., na který se stěžovatelé odvolávají, bylo povinností rozhodujícího správního orgánu v rozhodnutí vyjmenovat vlastníka a význačné majetkové kusy, jimiž je konfiskovaný majetek dostatečně označen. Takto stanovenou povinnost oba výměry obsahují a navíc zpřesňují konfiskované nemovitosti uvedením knihovní vložky a katastrálního území. Namítaná vadnost výměrů tedy spočívá pouze v nezaškrtnutí tiskem předepsaného odstavce, což vzhledem k provedení specifikace osob i majetku z výměrů jednoznačně vyplývá.
Vlastníci měli možnost se již odvolat proti ustanovené národní správě. Což neučinili. Bylo však jejich povinností, v případě nesouhlasu s konfiskací, se proti výměrům odvolat podle ustanovení §1 odst. 4 (nyní 3) dekretu č. 108/1945 Sb. Na tuto možnost byli upozorněni i v poučení, obsaženém ve výměrech. Této zákonné možnosti nevyužili, takže ukončenou právní mocí správní části konfiskace byl celý konfiskační akt dovršen. Oba výměry nabyly právní moci dne 1. července 1946. Proto, jak je obsaženo v právním názoru Nejvyššího soudu ČSR č. R II/36/46, soudy nemohly zasahovat do konfiskačního řízení, neboť pouze správnímu orgánu příslušelo určit, zda nastaly předpoklady konfiskace. Nemohou tak činit dodnes.
Ingerence Ústavního soudu do tohoto řízení ve vztahu na restituční zákony byla dána teprve tehdy, když právní akty konfiskace nebyly dovršeny před 25. 2. 1948, např. když ještě dobíhala odvolací řízení proti konfiskačním výměrům, resp., když tyto konfiskační výměry byly vydány až po 25. 2. 1948, kdy jakékoli odvolání proti nim bylo zbytečné, přestože, nebo právě proto, že bylo dekretů zneužíváno k získávání majetků totalitní moci.
O tento případ se však v projednávaném případě nejedná. Konečně k otázce intabulace. Jak již bylo Ústavním soudem judikováno, ve věcech konfiskace podle dekretů prezidenta republiky docházelo k přechodu majetku na stát bez ohledu na intabulační princip. Došlo-li v projednávané věci ke kategorizaci původního vlastníka, což se u výše uvedených výměrů nesporně stalo, došlo k účinkům přechodu konfiskovaných nemovitostí na stát ex lege.
V projednávaném případě došlo tedy k platnému převodu vlastnictví konfiskací ve lhůtě mimo rozhodnou dobu podle zákona č. 87/1991 Sb.
Za takto konstatovaných skutečností byl nucen Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 21. prosince 1999