ECLI:CZ:US:1999:2.US.4.99
sp. zn. II. ÚS 4/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti 1) B. R., 2) M. K., zastoupených JUDr. J. S., za účasti vedl. účastníka H. M., Dům pečovatelské služby v P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1998, č. j. 23 Co 568/98-25, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 8. 1998, č. j. 5 C 161/98-16, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelky v rámci sporu, který vedou u Okresního soudu v Příbrami na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti požádaly současně soud o osvobození od soudních poplatků. Obě jsou důchodkyně s důchodem 5.492,- Kč (první stěžovatelka) a 5.130,- Kč (druhá stěžovatelka) měsíčně.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 27. 8. 1998, č. j. 5 C 161/98-16, stěžovatelkám osvobození od soudních poplatků nepřiznal a rozhodl, že každá z nich je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 17. 300,- Kč. Pro zaplacení soudního poplatku stanovil lhůtu 3 dnů s tím, že po jejím marném uplynutí řízení zastaví.
K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. listopadu 1998, č.j. 23 Co 568/98-25, usnesení soudu prvého stupně ve výroku, jimž nebylo stěžovatelkám přiznáno osvobození od soudních poplatků, potvrdil a ve výrocích o uložení povinnosti každé stěžovatelce k zaplacení soudního poplatku po 17.300,- Kč a v případě jeho nezaplacení, že bude řízení zastaveno, tyto výroky zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil.
Stěžovatelky proto v návrhu požadují, aby Ústavní soud zrušil výše uvedená usnesení ve výroku, kterým jim nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, neboť se domnívají, že v jejich případě byl oběma soudy porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
Jak dovodily oba soudy, jedná se o majetkový spor, kdy hodnota nemovitosti činí cca 2.000.000,- Kč. Z toho jsou stěžovatelky již majitelky této nemovitosti každá k jedné čtvrtině. V rámci zrušení podílového spoluvlastnictví nemovitosti a jejího přikázání do jejich vlastnictví by tak vznikla povinnost každé z nich zaplatit žalované - vedl. účastnici částku 432.461,- Kč. O návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví navrhují, aby jim soudem byla uložena povinnost k zaplacení těchto vysokých částek do 30 dnů. Podle obou soudů majetkové poměry i povaha věci neodůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti zdůraznily, že tyto částky získají od svých příbuzných, pravděpodobně jako nenávratnou nebo alespoň z převážné části nenávratnou finanční výpomoc. Svou nemajetnost dále prokazují tím, že poslední úspory, které vlastnily, byly nuceny vynaložit za opravu střechy, která si vyžádala částku 270.000,- Kč. Jinak odkazují na důvody, které je vedly k žalobě o zrušení podílového spoluvlastnictví.
Ústavní soud zvláště v tomto případě musí opětovně zdůraznit, že není odvolací instancí ve vztahu k obecným soudům. Podaný návrh ústavní stížnosti se nevypořádává s porušením základních práv a svobod stěžovatelek, vypořádává se pouze s odůvodněními, které soudy použily pro zdůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.
O návrhu a posouzení důvodnosti přiznání osvobození od soudních poplatků rozhoduje samosoudce, resp. předseda senátu. Zkoumá přitom především majetkové poměry, výši soudního poplatku, povahu nároku. Toto hodnocení je tedy výlučnou záležitostí zmíněných rozhodujících soudů. Na přiznání osvobození od soudních poplatků není obligatorní nárok ani při splnění majetkových podmínek, neboť soudci hodnotí i jiné skutečnosti. Podle znění ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je dána hodnotícímu soudci možnost a nikoli povinnost přiznat toto osvobození. O stěžovatelkách nelze říci, že by byly nemajetné. Toho si také musely samy být vědomé, když soudu navrhovaly, že v případě zrušení podílového spoluvlastnictví, každá z nich zaplatí vedl. účastnici téměř půlmiliónu korun.
Při námitce, že tyto částky by zaplatili příbuzní formou nenávratné finanční výpomoci (jedná se téměř o milión korun) by potom nutně musela vyvstat myšlenka, v čí prospěch má dojít k navrhovanému zrušení podílového spoluvlastnictví. To však není předmětem úvah této stížnosti.
V současné době pro posouzení nároku, je každá ze stěžovatelek vlastnicí půlmilionové hodnoty nemovitosti.
Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítnout, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 22. června 1999