ECLI:CZ:US:1999:2.US.479.99
sp. zn. II. ÚS 479/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. F. T., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 9 To 95/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 1999, č. j. 28 T 9/98-1589, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 8. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 9 To 95/99, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 1999, č. j. 28 T 9/98-1589, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 28. 4. 1999, č. j. 28 T 9/98-1589, byl obžalovaný (stěžovatel) uznán vinným 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a 2) trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 9 To 95/99, bylo zamítnuto odvolání obžalovaného (stěžovatele) proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 28. 4. 1999, č. j. 28 T 9/98-1589.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že oběma rozhodnutími, jakož i celým průběhem trestního řízení, které jim předcházelo, byla porušována jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, tedy v souhrnu právo na obhajobu a spravedlivý proces. Upřesňuje tato porušení tak, že si zvolil dva obhájce, a sice Mgr. V. K. a JUDr. J. K. V průběhu celého trestního řízení byl všemi orgány činnými v trestním řízení vyrozumíván a doručováno pouze prvému z nich. V důsledku této skutečnosti má za to, že byl neprávem odsouzen.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž se uvádí, že podle obsahu plné moci stěžovatel zmocnil oba obhájce tím, že každý z nich je oprávněn jednat samostatně a v rámci tohoto oprávnění postupovali jak obhájci, tak sám stěžovatel. Při obou výsleších stěžovatele jako obviněného byl přítomen jen Mgr. K., stejně i při seznámení s výsledky vyšetřování, byl to také on, kdo podával žádosti o propuštění z vazby, stížnosti, další návrhy, odvolání a byl přítomen i u hlavního líčení ve věci. Teprve v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze byla uplatněna námitka nedoručování oběma obhájcům, kteří jsou členy jedné advokátní kanceláře. Trestní řád neřeší případ doručování všem zvoleným obhájcům a Krajský soud v Ústí nad Labem má v tomto případě za to, že obhajoba byla dostatečně zajištěna.
Z vyžádaného vyjádření Vrchního soudu v Praze bylo zjištěno, že stěžovatel při svém prvotním výslechu uvedl, že si volí Mgr. K., pak podepsal plnou moc, v níž jsou uvedena jména obou obhájců s tím, že jsou oprávněni vzájemně se zastupovat. Po dobu více než dvou roků bez jakýchkoli námitek stěžovatele se všech úkonů účastnil pouze Mgr. K. Oba obhájci jsou společníky jedné advokátní kanceláře se stejnou adresou. Námitku ústavní stížnosti v tomto směru považuje Vrchní soud v Praze za ryze formalistickou.
Z připojeného trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo zjištěno, že stěžovatel při svém prvním výslechu uvedl, že ustanoveného obhájce odmítá a sám si volí jako obhájce Mgr. K.. Na č. l. 10 je stěžovatelem podepsaná společná plná moc ze dne 4. 4. 1999 pro oba shora uvedené obhájce s tím, že zmocněný advokát je oprávněn ustanovit si za sebe zástupce a pokud jich ustanoví více, stěžovatel souhlasí, aby každý z nich jednal samostatně. Z dalšího obsahu spisu pak vyplývá, že u všech výslechů stěžovatele i svědků byl přítomen Mgr. K. s výjimkou výslechu dvou svědků, kdy byl přítomen jednou JUDr. K. a jednou JUDr. M. Na veškerých podáních ve spise je uveden jako obhájce a podavatel Mgr. K.. Námitka nedostatečného vyrozumívání a doručování je vznesena JUDr. K. až u veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze o odvolání stěžovatele. U hlavního líčení, které bylo opakovaně několikadenní, byl přítomen pouze Mgr. K.. Doručenky založené ve spise jsou jako příjemcem opatřeny razítkem advokátní kanceláře JUDr. K. a K..
Trestní řád upravuje povinnosti a práva obhájce v ustanoveních §35 až §41. Hovoří vždy jen o obhájci, tedy o jedné osobě, ustanovení, že by to mohla být vždy pouze jedna osoba, však v trestním řádu není. Komentář k trestnímu řádu C. H. Beck, 2. vydání na str. č. 167 uvádí, že "nelze vyloučit, aby obviněného obhajovalo (například ve složitých věcech) i několik obhájců. V tomto případě však je třeba, aby jejich činnost byla koordinována a jednotliví obhájci vystupovali při řízení ve vzájemné návaznosti a shodě." Z toho lze dovodit, že uvědomění jednoho obhájce nebo jeho předvolání k určitému úkonu postačuje k tomu, aby práva obviněného na obhajobu nebyla nijak dotčena.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/97, pod č. 63 ve svazku č. 11 Sbírky nálezů a usnesení zaujal stanovisko, že obhajoba (vyjma ust. §41/4 a §304 tr. ř.) více obhájci je výlučně vedena jménem obviněného (zpravidla podle jeho pokynů a příkazů) a je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě podílejí.
V daném případě je situace specifická tím, že oba zvolení obhájci mají společnou kancelář, společné sídlo a adresu. Na doručence je razítko se jmény jich obou jako příjemců zásilky. Lze tedy mít oprávněně za to, že byli o jednotlivých úkonech řádně vyrozuměni oba, proto je námitka ústavní stížnosti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Toto současné rozhodnutí není nijak v rozporu s nálezem Ústavního soudu III.ÚS 308/97 s ohledem na společnou advokátní kancelář obou právních zástupců, kdy veškeré doporučené zásilky byly adresovány prakticky oběma a za ně tyto zásilky dle příslušných zákonných předpisů přijímala podatelna.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 21. prosince 1999