ECLI:CZ:US:1999:2.US.88.99
sp. zn. II. ÚS 88/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti V. Ř., zastoupeného JUDr. R. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1998, sp. zn. 13 To 401/98, a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 4 T 246/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť podání je zjevně neopodstatněné.
Dne 16. 2. 1999 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1999, č. j. 13 To 401/98-97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 4 T 246/97.
Napadeným usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (dříve obžalovaného) proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 4 T 246/97. Rozsudkem soudu I. stupně byl navrhovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem spáchaného ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a současně byl stěžovatel odsouzen mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců se zařazením pro výkon trestu podle §39a odst. 2 písm.b) tr. zák. do věznice s dozorem.
Stěžovatel v podané stížnosti v podstatě zopakoval námitky uvedené již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho právo, zakotvené v čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud nálezem zrušil oba shora citované rozsudky obecných soudů a odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu z toho důvodu, neboť dne 19. 2. 1999 měl stěžovatel nastoupit výkon trestu odnětí svobody, když podle jeho názoru výkon trestu by pro něj v dané situaci znamenal vážnou újmu.
Z podání je zřejmé, že stěžovatel zaměňuje činnost Ústavního soudu za třetí instanční stupeň projednání trestní věci navrhovatele.
Jak již v odůvodnění usnesení konstatoval odvolací soud, stěžovatel v průběhu řízení odmítl vypovídat k jednomu z projednávaných skutků s tím, že se k věci vyjádří až u soudního jednání. Je pravdou, že obviněný nemůže být k výpovědi v žádném případě přinucen a svoji výpověď může kdykoli odepřít. S tímto jednáním jsou však spojeny důsledky, kterou jdou k tíži stěžovatele. Je proto jen jeho záležitostí jakým způsobem bude vést svoji obhajobu a zda bude ignorovat jednání, jako se tomu stalo při hlavním líčení u Okresního soudu v Pardubicích, kdy se i přes řádné obeslání k soudu 2x nedostavil a svoji neúčast řádným způsobem neomluvil ani nedoložil. V průběhu řízení před odvolacím soudem využil sice svého práva na závěrečné slovo, ale v této fázi řízení již samozřejmě odvolací soud nemohl provádět celé řízení znovu tak, aby stěžovatel k jednotlivým důkazům mohl podávat své vysvětlení. Je tedy zřejmé, že stěžovateli nebylo v průběhu trestního řízení odepřeno právo na obhajobu, naopak byla mu opakovaně poskytována možnost se k věci vyjádřit a navrhnout důkazy. Jestliže navrhovatel této možnosti vědomě nevyužil, musí si přičíst veškeré důsledky spojené s tímto jednáním k vlastní tíži.
Formální i materiální podmínky pro možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele byly řádně splněny a oběma soudům tedy nebránilo nic v tom, aby v projednávané věci rozhodly.
Ústavní soud neshledal v dané věci porušení práv navrhovatele a ani porušení procesních předpisů, které zahrnují jak právo na obhajobu, tak i právo na řádný a spravedlivý proces a stížnost jako zcela neodůvodněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 28. dubna 1999