ECLI:CZ:US:1999:3.US.119.99
sp. zn. III. ÚS 119/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti ing. B. M., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 2160/98-115, ze dne 4. 11. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 370/97-96, ze dne 19. 1. 1998 a rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, čj. 7 C 205/95-69, ze dne 18. 3. 1997, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 5. 3. 1999 prostřednictvím telefaxu ústavní stížnost, která byla následně doplněna podání ze dne 5. 3. 1999, doručeným Ústavnímu soudu cestou poštovní přepravy dne 8. 3. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 23 Cdo 2160/98-115, ze dne 4. 11. 1998, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 370/97-96, ze dne 19. 1. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech, čj. 7 C 205/95-69, ze dne 13. 8. 1997. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byla zamítnuta žaloba navrhovatele na určení povinnosti odpůrkyň uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání nemovitostí, a to pozemku p. č. 326/3 a zastavěné stavební plochy p.č. 207 s chatou č.p. 32 v k. ú. Š. u Okresního úřadu Klatovy, podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Podle názoru navrhovatele byla napadenými rozsudky porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 , v čl. 3 odst. 1 a 3, v čl. 11 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále napadená rozhodnutí porušila ust. čl. 3, 4, 12 a 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 C 205/95, vedený u Okresního soudu v Klatovech. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel uplatnil podle zákona o mimosoudních rehabilitacích návrh na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání výše specifikovaných nemovitostí proti fyzickým osobám, které tyto nemovitosti v současné době vlastní na základě kupní smlouvy uzavřené s tehdejším MNV. Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že navrhovatel uplatnil nárok na vydání těch že pozemků i podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě některých vlastnických vztahů k půdě, avšak podle sdělení příslušného pozemkového úřadu, obsaženého v soudním spisu, zatím nebylo ve věci rozhodnuto, protože není zcela zřejmé, zda se na předmětné nemovitosti vztahuje zákon o půdě. Ústavní soud dále zjistil, že bez ohledu na výše uvedenou skutečnost pokračovaly obecné soudy v dalším řízení na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože nebyly vzneseny žádné pochybnosti o podřazení předmětné věci pod věcný rozsah tohoto zákona.
V předmětné věci rozhodl Okresní soud v Klatovech rozsudkem, čj. 7 C 205/95-69, ze dne 18. 3. 1997, tak, že návrh na stanovení povinnosti odpůrkyň uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí v plném rozsahu zamítl. Z odůvodnění uvedeného rozsudku pak vyplynulo, že základním důvodem pro zamítavé rozhodnutí soudu byla skutečnost, že navrhovatel nesplňoval podmínky stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích pro postavení oprávněné osoby. Z provedených důkazů soud I. stupně dovodil, že navrhovatel ve lhůtách stanovených původním zněním zákona o mimosoudních rehabilitacích nesplňoval podmínku českého státního občanství a trvalého pobytu na území ČR. Nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, ze dne 12. 7. 1994, publikovaným pod č. 164/1994 Sb. bylo zrušeno ust. §3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích pokud jde o podmínku trvalého pobytu na území ČR pro postavení oprávněné osoby. Podle názoru soudu I. stupně uvedený nález Ústavního soudu založil nový nárok jen těm českým občanům, kteří před jeho vydáním nemohli nárok na vydání nemovitostí uplatnit pouze proto, že neměli trvalý pobyt na území republiky. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že navrhovatel byl občanem USA s trvalým pobytem na území USA a české státní občanství získal až dne 20. 5. 1993, kdy složil státoobčanský slib.
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který svým rozsudkem, čj. 15 Co 370/97-96, ze dne 19. 1. 1998, potvrdil v plném rozsahu rozsudek soudu I. stupně a současně zamítl návrh na připuštění dovolání ve věci. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně v tom, že ke dni 1. 10. 1991 nebyl navrhovatel státním občanem ČSFR. Dále uvedl, že nález Ústavního soudu nezaložil nový nárok, stále se jedná o restituční nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pouze byl vypuštěn jeden ze znaků, který charakterizoval oprávněnou osobu. Dále odvolací soud uvedl, že není správné ani tvrzení navrhovatele o tom, že zrušením trestního rozsudku o propadnutí věci bylo jeho vlastnictví obnoveno ex tunc. Tato právní otázka byla vyřešena stanoviskem pléna Ústavního soudu, čk. Pl. ÚS st. 4/97, ze dne 11. 3. 1997, z něhož vyplývá, že rozhodnutí vydaná podle zákona č. 119/1990 Sb. nemohou konstituovat nabytí vlastnictví k nemovitostem, případně k jinému majetku. Ust. §23 odst. 2 tohoto zákona váže úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o propadnutí majetku na zvláštní zákon, jímž v předmětné věci je zákon o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dále uvedl, že navrhovatel nemůže být se svým nárokem úspěšný ani proto, že netvrdil ani neprokázal, že odpůrkyně nabyly věci v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Návrh na připuštění dovolání pak odvolací soud zamítl proto, že otázka, ke kterému datu má být splněna podmínka státního občanství pro uplatnění restitučního nároku, byla již řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů.
K dovolání navrhovatele rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, čj. 23 Cdo 2160/98-115, ze dne 4. 11. 1998, dovolání zamítl. Předmětem dovolání byla otázka státního občanství navrhovatele, který jednak uváděl, že k počátku nové lhůty otevřené rozhodnutím Ústavního soudu zcela prokazatelně byl občanem ČR, a dále uváděl, že české občanství nikdy nepozbyl, protože Úmluva mezi ČR a USA byla sice ČR zrušena až v roce 1997, ale USA považují tuto úmluvu za neplatnou již od počátku 70. let. Nejvyšší soud ČR připustil v předmětné věci dovolání ve spojení s otázkou "výkladu zákonné úpravy postavení oprávněné osoby s ohledem na splnění podmínky státního občanství" ve vztahu k dopadům nálezu Ústavního soudu a Úmluvě č. 169/1929 Sb., o naturalizaci. Nejvyšší soud ČR se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích může být výlučně ten, kdo splňoval podmínku státního občanství ČSFR nejpozději ke dni 1. října 1991, tzn. že nález Ústavního soudu umožnil realizovat nároky na vydání věci pouze občanům ČR, jimž v době od 1. dubna 1991 do 1. října 1991 bránila v jejich realizaci protiústavní podmínka trvalého pobytu na území tehdejší ČSFR. Uvedený právní názor je v souladu s ustálenou judikaturou a z tohoto pohledu nelze toto právní posouzení hodnotit jako právně významné. Druhá otázka, tj. vztah k Úmluvě mezi ČSR a USA o naturalizaci, však je právně významná, protože způsobem obsaženým v rozhodnutí odvolacího soudu doposud řešena nebyla. Nejvyšší soud ČR v této věci dospěl k závěru, že Úmluva sice neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí - ty se řídily jejich vnitrostátním právem, její význam však spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti USA byla bez dalšího spojena ztráta (zánik ex lege) dřívější státní příslušnosti československé (a naopak). Zákonným důsledkem naturalizace v USA byla tedy i v případě navrhovatele ztráta československé státní příslušnosti. V českém právním řádu pozbyla uvedená úmluva platnosti až v roce 1997. Právní závěr odvolacího soudu o ztrátě československého občanství navrhovatele v souvislosti s naturalizací v USA má oporu ve správné aplikaci Úmluvy, která měla sílu vnitrostátního zákona. Nejvyšší soud ČR proto rozhodl, jak výše uvedeno.
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení všech rozhodnutí vydaných v této věci, protože jimi byla porušena jeho základní práva, chráněná Ústavou ČR a Listinou. Navrhovatel spatřoval porušení svých práv především v tom, že soudy spojovaly podmínku československého (českého) občanství s původními lhůtami stanovenými zákonem o mimosoudních rehabilitacích a nevzaly v úvahu skutečnost, že navrhovatel podmínku státního občanství splňoval podle nové definice oprávněné osoby, dané nálezem Ústavního soudu ke dni nově otevřených lhůt. Dále navrhovatel namítal, že soudy navíc nepřihlédly k tomu, že jeho české občanství trvalo po celou dobu, protože Úmluva mezi ČSR a USA byla USA považována za neplatnou již od počátku 70. let. Je proto nutno přijmout závěr, že navrhovatel přijetím amerického občanství nikdy neztratil československé (české) státní občanství. Porušení svých práv spatřoval navrhovatel i v tom, že soudy se nezabývaly dalšími otázkami restitučního nároku a návrh zamítly jen s odůvodněním, že navrhovatel není oprávněnou osobou. Napadenými rozhodnutími tak obecné soudy porušily ust. čl. 1, 3 odst. 1 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále byly porušeny čl. 3, 4, 12 a 90 Ústavy ČR. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna napadená rozhodnutí obecných soudů.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti i Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření podrobně rozebral otázku, jak je posuzováno postavení oprávněné osoby zejména s ohledem na podmínku státního občanství. Konstatoval, že námitka obsažená v ústavní stížnosti je totožná s námitkami v dovolání, a proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o dovolání. Dále konstatoval, že za porušení ústavních práv nelze považovat skutečnost, že obecné soudy za stavu, kdy dospěly k závěru, že navrhovatel není oprávněnou osobou, se dále věcí nezabývaly z hlediska posouzení, zda odpůrkyně jsou povinnými osobami k vydání předmětných nemovitostí. Zjišťování skutečností, zda odpůrkyně jsou povinnými osobami by bylo, vzhledem k nedostatku aktivní legitimace u navrhovatele, nadbytečné a tudíž nehospodárné. Nejvyšší soud ČR proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených Ústavou ČR a Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející. Na základě provedeného přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je otázka postavení oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění nálezu Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS 3/94, ze dne 12. 7. 1994 a v souvislosti s aplikací Úmluvy mezi USA a ČSR o naturalizaci. Ústavnímu soudu ve sporné otázce nezbylo než přisvědčit právním závěrům a argumentaci obsažené v rozhodnutích obecných soudů, zejména pak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Interpretace Nejvyššího soudu ČR je v souladu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, který svým rozhodnutím pouze zrušil jeden ze znaků oprávněné osoby, tj. podmínku trvalého pobytu na území ČR, který považoval za protiústavní a diskriminační. Ústavní soud však svým rozhodnutím dále nezasáhl do definice oprávněné osoby tak, jak byla zákonem o mimosoudních rehabilitacích také stanovena, tedy nedotknul se dalšího znaku, tj. podmínky československého (českého) státního občanství, které oprávněné osoba musela splňovat již podle původního znění zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud se jedná o aplikaci Úmluvy o naturalizaci, Ústavní soud již také ve svých rozhodnutích uvedl, že tato úmluva byla platnou součástí československého (českého) právního řádu až do jejího zrušení a nebyly smluvními stranami učiněny v době, která je rozhodující, žádné právní kroky, jež by vedly k rozvázání této úmluvy. Je proto nezbytné ustanovení úmluvy aplikovat a v jejich důsledku je správný závěr obecných soudů, že v důsledku získání státního občanství USA pozbyl navrhovatel československého státního občanství, které nově získal až rozhodnutím orgánů ČR a složením státoobčanského slibu v roce 1993. Pokud jde o námitku, že obecné soudy se již dále nezabývaly zkoumáním postavení povinných osob a plněním dalších podmínek restitučního nároku, Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy zde neporušily právo navrhovatele na spravedlivý proces, protože rozhodující otázkou v předmětné věci bylo postavení oprávněné osoby. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena výše uvedená základní práva navrhovatele.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu