ECLI:CZ:US:1999:3.US.122.99
sp. zn. III. ÚS 122/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatelů M. S. a I. S., zastoupených A. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1998, čj. 26 Cdo 1343/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 5. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 1999. V předmětné stížnosti brojili proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1998, čj. 26 Cdo 1343/98-82, s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, když Nejvyšší soud zastavil řízení ve věci dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve věci, č.j. 29 Co 680/97-75. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp.zn. 11 C 168/96 a z něj zjistil, že dne 16. 2. 1996 podali navrhovatelé tomuto soudu návrh na vyklizení bytu v domě na M. ulici v Hrádku nad Nisou. Okresní soud nejprve rozsudkem ze dne 21. května 1996, čj. 11 C 168/96-13, žalobě vyhověl a rozhodl, že odpůrce je povinen předmětný byt vyklidit. Proti tomuto rozhodnutí podal odpůrce odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 10. 1996 rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 10. 4. 1997 pak Okresní soud v Liberci rozsudkem, čj. 11 C 168/96-49, žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pak dne 4. 12. 1997 usnesením, čj. 29 Co 680/97-75, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu podali navrhovatelé dovolání. Dovolání bylo podáno bez udání důvodů s tím, že navrhovatelé uvedli, že dovolání ve lhůtě 14 dnů odůvodní. Dne 1. 4. 1998 Okresní soud v Liberci vyzval navrhovatele k odůvodnění dovolání ve lhůtě 15 dnů. Okresní soud navrhovatele zároveň upozornil, že pokud tak neučiní ve stanovené lhůtě, dovolání bude předloženo Nejvyššímu soudu. Navrhovatelé odůvodnili dovolání až dne 23. 4. 1998, tedy po stanovené lhůtě. Nejvyšší soud řízení o dovolání usnesením ze dne 24. 11. 1998, čj. 26 Cdo 1343/98-82, zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými. Nemohl však zkoumat jeho důvodnost, neboť pro obsahové nedostatky dovolání nebylo možno v řízení pokračovat. Blanketné dovolání navrhovatelů podané dne 24. 2. 1998 neobsahovalo žádné dovolací důvody. V tomto ohledu bylo doplněno až dne 23. 4. 1998, tedy po uplynutí zákonné lhůty k dovolání. I v dovolacím řízení platí ustanovení §43 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") o možnosti odstranit vady nesprávného či neúplného podání, speciální ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř. ale omezuje možnost doplnit chybějící dovolací důvody; toto lze učinit pouze do konce lhůty k dovolání. Je-li tedy neúplné dovolání, které postrádá označení dovolacích důvodů, doplněno až po skončení dovolací lhůty, nemůže dovolací soud k tomuto doplnění přihlédnout a musí dovolání z obsahového hlediska posuzovat podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy tato lhůta uplynula. V souzené věci podání navrhovatelů, podané v dovolací lhůtě, neuvádělo jakýkoliv možný dovolací důvod. Za tohoto stavu, když zároveň nebyly namítány a z obsahu spisu se nepodávaly vady podřaditelné pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž musí dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti, nezbylo Nejvyššímu soudu, než učinit závěr, že pro vady dovolání nelze v řízení pokračovat a dovolací řízení muselo být zastaveno.
Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu podali navrhovatelé včas ústavní stížnost. V ní namítali, že napadeným usnesením bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru navrhovatelů je třeba blanketné dovolání posuzovat jako dovolání, jímž byly uplatněny všechny dovolací důvody, které má na mysli ustanovení o.s.ř.. Odůvodnění dovolání, kterým byl vlastně zúžen rozsah zákonem předpokládaných dovolacích důvodů, není změnou dovolacích důvodů a bylo na místě, aby Nejvyšší soud o dovolání věcně rozhodl.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření podaném ve smyslu ust. §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že setrvává na právním názoru, kterým napadené rozhodnutí odůvodnil. Skutečnost, že se Nejvyšší soud nemohl zabývat zkoumáním přípustnosti dovolání, není důsledkem protiústavního postupu, ale toho, že navrhovatelé, ačkoliv byli zastoupeni advokátem, nedostáli procesním povinnostem, které jim ukládá o.s.ř.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Článek 37 odst. 2 Listiny, k jehož porušení mělo konáním Nejvyššího soudu dojít, stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Povinnost státu, plynoucí z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem - zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii. V souzené věci, jak vyplývá ze spisu Okresního soudu v Liberci, sp.zn. 11 C 168/96, byli navrhovatelé od počátku a po celou dobu řízení zastoupení advokátem, zapsaným do seznamu advokátů, který jejich jménem podával žalobu a činil všechny další úkony. Proti jeho postupu navrhovatelé nevznesli žádnou námitku. Není tedy možné dovodit, že by v jejich případě byl porušen článek 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se, nad rámec návrhu, zabýval i tím, zda Nejvyšší soud svým jednáním neporušil jiné základní právo navrhovatelů, zejména právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 Listiny. Ani tu však neshledal pochybení. Stanovisko Nejvyššího soudu, týkající se blanketného dovolání a nutnosti je doplnit do konce zákonem stanovené lhůty, je ústavně konformní. V dovolání je možno uplatňovat nové (další) dovolací důvody, dosud v dovolání neuvedené, avšak jen do konce lhůty k dovolání. V případě, že tato lhůta uplynula, lze dovolání opravit či doplnit, ale jen ve smyslu opravy a doplnění dovolacích důvodů, které byly dříve v dovolání uvedeny. Doplnit dovolání uplatněním důvodů, jež dosud v dovolání uvedeny nebyly, oproti tomu možné není. Jestliže navrhovatelé v dovolání neuvedli důvody žádné, nelze rozšiřujícím výkladem dovodit, že uplatnili všechny dovolací důvody, které zákon zná. Pro takový výklad neskýtá zákon nejmenší oporu, dovolání je z tohoto hlediska neurčitým právním úkonem. Proto také dodatečné (po uplynutí lhůty k podání dovolání) uvedení dovolacích důvodů Nejvyšší soud správně posoudil jako nové uplatnění dovolacích důvodů, nikoliv jako jejich změnu ve smyslu ust. §242 odst. 4 o.s.ř.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu