ECLI:CZ:US:1999:3.US.134.99
sp. zn. III. ÚS 134/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelky K. H., zastoupené A. P., advokátem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 15. 3. 1999 ústavní stížnost, v níž brojila proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 9. 1998, čj. 29 Co 427/97-92, s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp.zn. 14 C 1557/93 a z něj zjistil, že dne 1. 11. 1993 podala navrhovatelka tomuto soudu žalobu o náhradu škody proti Okresnímu úřadu v Liberci a J. C., s.r.o., Liberec. Okresní soud dne 12. 12. 1996 rozsudkem, čj. 14 C 1557/93-42, žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 30. září 1998, který rozsudkem, čj. 29 Co 427/97-92, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dne 10. 2. 1999 navrhla navrhovatelka krajskému soudu doplnění předmětného rozsudku tak, aby ten proti němu připustil dovolání, když připuštění dovolání navrhovala žalobkyně na jednání soudu dne 24. 9. 1998, což bylo i zachyceno do protokolu o jednání. Soud návrhu na vydání doplňujícího rozsudku nevyhověl, s odůvodněním, že pro to nejsou splněny podmínky dané §166 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podala navrhovatelka ústavní stížnost. V ní namítala, že postupem tohoto soudu, konkrétně tím, že ve výroku nerozhodl o dovolání, jak bylo v rámci řízení navrhováno, bylo porušeno základní právo dané jí čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 1999 připustil, že praxe soudů v této otázce není jednotná, s tím, že nepojal do výroku svého rozsudku rozhodnutí o dovolání záměrně. Vycházel z toho, že navrhovatelka ještě před vyhlášením rozhodnutí krajského soudu učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku krajského soudu, takže si tím otevřela možnost podat dovolání, respekt. možnost, aby o důvodnosti dovolání rozhodl dovolací soud. Navrhovatelce nic nebránilo, aby poté, co jí byl rozsudek krajského soudu doručen, dovolání podala.
Ústavní soud především zkoumal otázku, zda byly splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, totiž zda navrhovatelka před podáním ústavní stížnosti vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
O nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 citovaného zákona, který stanoví, že "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení", může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před odvolacím soudem vytvořil prostor. Právo podat dovolání v tomto případě upravuje §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, který stanoví, že "nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam" (tak viz i usnesení Ústavního soudu, sp.zn. IV.ÚS 93/98). Závisí tedy na posouzení dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá zásadní právní význam. Podle názoru Ústavního soudu je ústavně konformní postup, deklarovaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle kterého "se nevyhověním návrhu ve smyslu §239 odst. 2 občanského soudního řádu rozumí nejen to, že odvolací soud návrh ve výroku svého rozsudku nebo usnesení zamítl, ale i případy, že o návrhu opomněl rozhodnout nebo že sice návrhu vyhověl, ale přípustnost dovolání tím nebyla založena".
V souzené věci navrhovatelka nepodala dovolání, v němž, jak sama na jednání krajského soudu dne 24. 9. 1998 deklarovala, hodlala dovolacímu soudu předestřít k posouzení otázku odpovědnosti subjektu, který organizuje výstavy, kterážto otázka byla předmětem dokazování v řízení před soudy obou stupňů. Dovolání je proto v daných souvislostech třeba považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Argumentace navrhovatelky, že ve výroku odvolacího soudu nebyla zmínka o možnosti dovolání podat a že nelze napadnout výrok, který v rozhodnutí není, není, s ohledem na výše uvedené, případná. Postupem obecných soudů tedy nebylo porušeno navrhovatelčino základní právo, dané jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Jen na okraj Ústavní soud dodává, že čl. 37 Listiny upravuje právo na odepření výpovědi, na právní pomoc, stanoví rovnost účastníků řízení a upravuje právo na tlumočníka. Žádné z těchto otázek se řízení před obecnými soudy nedotýkalo, uvedená práva tedy nemohla být porušena. Navrhovatelka sama ostatně ani v návrhu nekonkretizovala, které z ustanovení citovaného článku Listiny mělo být porušeno.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 1999