infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-223-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.12.1999, sp. zn. III. ÚS 155/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 175/16 SbNU 277 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.155.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Právo účastníka řízení vyjádřít se k projednávané věci

Právní věta Je zapotřebí zdůraznit, že soudní řízení je nutno považovat za jeden celek, od podání návrhu do konečného rozhodnutí. Po podání žaloby sice proběhla jednání ve věci samé, v nich však šlo o posuzování jiných otázek, než kterými se soudy zabývaly posléze, po zrušení původního rozhodnutí Krajského obchodního soudu, a na základě jejich posouzení pak rozhodly. V této fázi řízení již navrhovatel v důsledku postupu obecných soudů neměl možnost osobně před soudem vystoupit a reagovat tak přímo na důvody a argumentaci soudů, která byla užita v jejich předchozích rozhodnutích, když tyto důvody byly rozdílné od těch, o kterých obecné soudy rozhodovaly na základě žaloby podané navrhovatelem (především tedy možnost prokázání namítaného právního zájmu navrhovatele na věci). Navrhovateli takto bylo postupem obecných soudů znemožněno řádně uplatnit jeho ústavní právo na spravedlivý proces, daný mu ust. §36 odst. 1 Listiny.

ECLI:CZ:US:1999:3.US.155.99
sp. zn. III. ÚS 155/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu o návrhu navrhovatele Ing. J. N., zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, za vedlejší účasti Povodí Vltavy a.s., takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, č.j. 55 Cm 44/96-61, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal osobně dne 24. 3. 1999 Ústavnímu soudu návrh, v němž se domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61 s tvrzením, že uvedenými usneseními byla porušena jeho základní práva. Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp.zn. 55 Cm 44/96, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 3. 6. 1996 podal navrhovatel tomuto soudu žalobu na zrušení společnosti Povodí Vltavy, a.s., podle §68 odst. 6 písmeno c) obchodního zákoníku a zároveň na jmenování likvidátora. Žalobu odůvodňoval tím, že společnost Povodí Vltavy, a.s. byla zřízena v rozporu se zákonem. Tato společnost požaduje po navrhovateli, který je provozovatelem malé vodní elektrárny, uzavření smlouvy o společném užívání jezu "J." a to za podmínek pro navrhovatele nevýhodných. Společnost vystupuje jako správce vodního toku, tedy v rozporu se zákonem (zák. č. 138/1973 Sb. o vodách, ve znění pozdějších předpisů). Krajský obchodní soud v Praze dne 3. 3. 1997 rozsudkem, čj. 55 Cm 44/96-31, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že novelou obchodního zákoníku zákonem č. 142/1996 Sb., dnem 1. 7. 1996, byl vypuštěn z §68 odst. 6, právní titul zrušení společnosti: "byl-li založením společnosti porušen zákon". Podle §154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z tohoto důvodu nebylo proto při rozhodování soudu účelné zkoumat, zda při založení společnosti Povodí Vltavy, a.s. byl porušen zákon, jak tvrdil žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že rozhodnutím soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Soudu I. stupně vytýkal, že neprovedl dokazování a omezil se na zjištění, že ustanovení právního předpisu, na které se navrhovatel odvolával, již v zákoně, po jeho novelizaci, není. Vrchní soud v Praze dne 23. 9. 1997 usnesením, čj. 7 Cmo 285/97-55, odvoláním napadený rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění usnesení vyslovil názor, že nelze akceptovat názor soudu I. stupně v tom, že pro porušení zákona při vzniku společnosti nyní již jejího zrušení nelze dosáhnout vůbec. Porušení zákona při zakládání společnosti a jejím vzniku může být důvodem pro zrušení společnosti jedině podle nově začleněného ustanovení §69b odst. 2 obchodního zákoníka. Navrhovatelem uváděné důvody by byly podřaditelné pod nyní platné ustanovení, pokud by ovšem naplňovaly některý z tam taxativně uvedených případů ?§69b odst. 2 písmena a) až e) obchodního zákoníka?. Návrh žalobce je třeba posuzovat podle citovaného ustanovení obchodního zákoníka, přičemž prvotním předpokladem pro možnost zrušení společnosti podle tohoto ustanovení je aktivní legitimace osoby, jež se zrušení společnosti domáhá. Taková osoba musí osvědčit právní zájem na zrušení společnosti. Bude proto na soudu I. stupně, aby se vypořádal s tím, že navrhovatel osvědčuje svůj právní zájem svými pochybnostmi o tom, zda žalovaný je vlastníkem jezu, který navrhovatel využívá pro svou činnost. Krajský obchodní soud v Praze následně bez jednání usnesením ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce v žalobě uváděl, že důvodem, pro který navrhuje zrušení žalované společnosti s likvidací, je, že žalovaná společnost po něm požaduje uzavření smlouvy o společném užívání jezu a to za podmínek nevýhodných pro žalobce. Žalovaná společnost není, podle žalobce, vlastníkem jezu, ani k němu nemá jiné obdobné právo. Uvedenými tvrzeními však žalobce neprokázal právní zájem na zrušení společnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opět odvolání, v němž namítal, že právní zájem na zrušení společnosti prokázal již tím, že v původní žalobě uvedl, že žalovaná společnost v rozporu se zákonem vystupuje jako správce vodního toku. Podle navrhovatele má každý občan ústavně zaručeno právo na to, aby státní moc byla vykonávána jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě tomu tak není. Podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, spravují vodní toky státní vodohospodářské organizace, nikoliv soukromé subjekty, jako je žalovaná akciová společnost Povodí Vltavy. Ta je navíc ve vztahu k navrhovateli konkurentem na trhu výrobců elektrické energie v malých vodních elektrárnách, což navrhovatel pociťuje jako újmu na svých právech. Dále navrhovatel vyslovil nesouhlas s tím, že krajský obchodní soud rozhodl ve věci bez jednání. Vrchní soud v Praze pak dne 30. 11 .1998 usnesením, čj. 7 Cmo 225/98-77, usnesení soudu I. stupně potvrdil, a to bez jednání opíraje se o ust. §214 odst. 2 písm.c) o.s.ř. V odůvodnění uvedl, že pokud jde o rozhodování bez nařízeného jednání, v daném případě šlo o řízení ve věci uvedené v §9 odst. 4 písmeno b) o.s.ř., které se řídí ustanovením §200e o.s.ř. Soud I. stupně, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, posuzoval právní otázku, pro níž nebylo třeba provádět další důkazy. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda žalobce osvědčil právní zájem na zrušení žalované společnosti a jejím vstupu do likvidace, neboť to je prvotní předpoklad pro zrušení společnosti podle §69b odst. 2 obchodního zákoníka. V rámci zachování právní jistoty již existujících právnických osob, nyní zákon umožňuje zrušení společnosti jen v úzce vymezených případech. Pro takový zásah do právních vztahů musí být dán skutečně důležitý právní zájem osoby, která se toho domáhá. Právní zájem na požadovaném zrušení společnosti neosvědčují neshody mezi žalobcem jako uživatelem jezu a žalovaným, jehož vlastnictví k jezu žalobce zpochybňuje. Samotné zrušení žalovaného jako akciové společnosti a nařízení jeho likvidace by jen ztěží mohlo postavit najisto vlastnické vztahy k jezu, které žalobce zpochybňuje. Tím, že žalobce zpochybňuje nabytí majetku žalovaným v rámci privatizace, není naplněn předpoklad naléhavého právního zájmu na zrušení společnosti podle §69a obchodního zákoníka. Tento zájem nemůže být ani dán skutečností, že žalovaný je nebo může být žalobci konkurentem na trhu výroby elektrické energie. Není ani zřejmé, že by žalovaný samotnou svou existencí zasahoval do konkrétních práv žalobce. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost, v níž namítal, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, daná mu čl. 4 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zároveň dal Ústavnímu soudu na zváženou, zda ust. §69b odst. 2 obchodního zákoníku není v rozporu s Ústavou a zda by neměl postupovat podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. K porušení uvedených základních práv mělo dojít tím, že soudy nevzaly v úvahu, že ve všech svých podáních uvedl argumentaci, která dokládá jeho právní zájem na věci. Krajský obchodní soud tím, že rozhodl ve věci bez jednání, znemožnil, aby navrhovatel měl možnost konkretizovat písemně uvedené argumenty osvědčující jeho právní zájem na věci. Stejně postupoval i odvolací soud. Uvedeným postupem se soudy vyhnuly kontrole veřejnosti a porušily principy ústavnosti, týkající se veřejnosti soudního řízení. Navrhovatel zároveň zpochybnil ustanovení §69b odst. 2 obchodního zákoníku, které podle něj zakotvuje nerovné postavení účastníků soudního řízení, když státnímu orgánu postačuje pouze podání návrhu na zahájení řízení o zrušení společnosti, kdežto ostatní subjekty musí osvědčovat právní zájem. Dále navrhovatel namítal předpojatost Vrchního soudu v Praze, kterou dovozuje ze způsobu argumentace v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k návrhu ze dne 6. 5. 1999 uvedl, že předmětem řízení byl návrh na zrušení akciové společnosti a jmenování likvidátora. Řízení o zrušení společnosti a její likvidaci je uvedeno v §9 odst. 4 písm. b) o.s.ř. Řízení o návrhu na zrušení společnosti podle §68 odst. 6 i podle §69b odst. 2 obchodního zákoníku je navíc podřaditelné i pod ustanovení §9 odst. 4 písmeno j) o.s.ř. Na toto řízení tudíž dopadá ustanovení §200e o.s.ř. Podle odstavce třetího věty druhé a třetí tohoto ustanovení není třeba ve věci nařizovat jednání a rozhoduje se usnesením. Jednání se nařizuje jen tehdy, je-li třeba provádět dokazování. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Pokud jde o osvědčení naléhavého právního zájmu, navrhovatel jej osvědčoval již svými tvrzeními v žalobě i v odvolání. Na základě nich mohly soudy obou stupňů učinit závěr o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele. Dedukce navrhovatele o podjatosti je nepodložená. Žádný důvod podle §14 odst. 1 ani 2 o.s.ř. pro vyloučení soudců dán nebyl. Ve vyjádření vedlejšího účastníka, Povodí Vltavy, a.s. se uvádí, že napadené rozhodnutí bylo obecnými soudy vydáno v souladu s příslušnými procesními předpisy s tím, že navrhovatelovo právo na přístup k soudu nebylo zasaženo a s užitím další argumentace týkající se již samotného merita projednávané věci navrhl ústavní stížnost zamítnout. Návrh je důvodný. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Navrhovatel ve svém návrhu v podstatě namítal porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud zjistil, že Krajský obchodní soud nevyhověl původní žalobě navrhovatele s odkazem na změnu zákonných ustanovení a nezabýval se již meritem věci a neprováděl žádné dokazování. Vrchní soud toto usnesení na základě navrhovatelova odvolání zrušil a zavázal jej, aby zkoumal aktivní legitimaci navrhovatele k podání žaloby. Krajský obchodní soud pak následně, bez jednání usnesením ze dne 5. 12. 1997, čj. 55 Cm 44/96-61, žalobu zamítl. Vycházel přitom výhradně z důkazů založených v soudním spise, aniž by dal navrhovateli možnost se k nově vzniklé situaci, na kterou nemohl dříve reagovat, vyjádřit. Stejně postupoval i Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací. Ani tu nebyla navrhovateli dána možnost se osobně účastnit jednání, ačkoliv to výslovně ve svém odvolání proti uvedenému usnesení krajského obchodního soudu požadoval. Vrchní soud vyslovil názor, že se v daném případě jedná o posouzení právní otázky, pro kterou není nutné provádět dokazování a vycházel, stejně jako soud I. stupně pouze z písemných podání. Zde je ovšem zapotřebí zdůraznit, že soudní řízení je nutno považovat za jeden celek, od podání návrhu do konečného rozhodnutí. Po podání žaloby sice proběhla jednání ve věci samé, v nich však šlo o posuzování jiných otázek, než kterými se soudy zabývaly posléze, po zrušení původního rozhodnutí Krajského obchodního soudu, a na základě jejich posouzení pak rozhodly. V této fázi řízení již navrhovatel v důsledku postupu obecných soudů neměl možnost osobně před soudem vystoupit a reagovat tak přímo na důvody a argumentaci soudů, která byla užita v jejich předchozích rozhodnutích, když tyto důvody byly rozdílné od těch, o kterých obecné soudy rozhodovaly na základě žaloby podané navrhovatelem (především tedy možnost prokázání namítaného právního zájmu navrhovatele na věci). Navrhovateli takto bylo postupem obecných soudů znemožněno řádně uplatnit jeho ústavní právo na spravedlivý proces, daný mu ust. §36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrhu vyhovět a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1998, čj. 7 Cmo 225/98-77 a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, č.j. Cm 44/96-61, ve smyslu §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, a to i z hlediska procesní ekonomie, zejména však proto, že porušení namítaného základního práva bylo již založeno postupem soudu I. stupně. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, nezabýval se již věcně tvrzeným rozporem s jinými články Listiny. Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud zvážil, zda ve věci §69b odst. 2 obchodního zákoníka nepostupovat podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatoval, že uvedený návrh nelze považovat za návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, ve smyslu ust. §64 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a sám pak neshledal důvody pro navrhovaný postup podle citovaného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. prosince 1999

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:3.US.155.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 155/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 175/16 SbNU 277
Populární název Právo účastníka řízení vyjádřít se k projednávané věci
Datum rozhodnutí 2. 12. 1999
Datum vyhlášení  
Datum podání 24. 3. 1999
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Jurka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 138/1973 Sb., §32
  • 513/1991 Sb., §68, §69a, §69b
  • 99/1963 Sb., §214 odst.2 písm.c
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík legitimace/procesní
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-155-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 33972
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28