ECLI:CZ:US:1999:3.US.17.99
sp. zn. III. ÚS 17/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. B., zastoupené JUDr. R. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 478/98-121, ze dne 4. 11. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 9 C 191/92-98, ze dne 23. 4. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 11. 1. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 13. 1. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 478/98-121, ze dne 4. 11. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 9 C 191/92-98, ze dne 23. 4. 1998, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky o uložení povinnosti vydat podíl 5/24 nemovitostí, a to domu čp. 1529 se stavební parcelou č. 2415 a parcely č. 2416, zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu pro k.ú. - S. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru navrhovatelky porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 věta první a druhá a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a těmito rozhodnutími bylo porušeno rovněž ust. čl. 90 Ústavy ČR.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 9 C 191/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce navrhovatelky, její otec, jako původní navrhovatel spolu se svou sestrou jako druhou navrhovatelkou se domáhali nejdříve proti Bytovému podniku v Praze 5 vydání 5/24 (každému z nich) výše specifikovaných nemovitostí. V žalobě oba původní navrhovatelé uvedli, že vzhledem k jejich věku vyřizovaly a také podepisovaly všechny jejich záležitosti jejich děti, a to JUDr. J. B., dcera původního navrhovatele a nynější navrhovatelka, a ing. K. F., syn druhé navrhovatelky. Obě děti dopisy ze dne 26. 9. 1991 žádaly o vydání předmětných nemovitostí, nebyly však přiloženy plné moci. Plné moci původní navrhovatelé odeslali původně žalovanému Bytovému podniku s průvodním dopisem dne 27. 9. 1991. Ze spisu bylo dále zjištěno, že Bytový podnik navrhl žalobu zamítnout, protože výzvami, které mu byly doručeny 30. 9. 1991 uplatnili nárok na vydání předmětných nemovitostí ing. K. F., P. F. a JUDr. J. B., a to svým jménem bez přiložení jakýchkoliv dokladů. Teprve po urgencích byla dodána část dokladů, z nichž vyplynulo, že oprávněnými osobami byli žijící rodiče (původní navrhovatel a druhá navrhovatelka), kteří však nárok ve lhůtě neuplatnili. Bytový podnik dohodou ze dne 26. 3. 1992 vydal ideálních 11/12 předmětných nemovitostí J. S., roz. Š., oprávněné osobě podle §3 odst. 1 a odst. 2 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") a dohoda byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 15. 5. 1992. Ústavní soud dále zjistil, že podáním ze dne 27. 5. 1993, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 31. 5. 1993, rozšířil původní navrhovatel žalobu o dalšího odpůrce, tj. J. S., a požadoval, aby jí bylo uloženo vydat podíl 5/24 z předmětných nemovitostí. Přistoupení druhé odpůrkyně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením, čj. 9 C 191/92-23, ze dne 3. 11. 1993, připustil. Na návrh původních navrhovatelů o zpětvzetí žaloby proti prvnímu odpůrci pak Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením, čj. 9 C 191/92-24, ze dne 3. 11. 1993, řízení proti Bytovému podniku v Praze 5 zastavil. Z předmětného spisu dále vyplynulo, že v průběhu řízení dne 31. 3. 1994 původní navrhovatel zemřel a podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. D 294/94-209, ze dne 30. 6. 1997, se jeho dědičkou stala JUDr. J. B., nynější navrhovatelka, která prohlásila, že v řízení pokračuje. Po provedeném řízení rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, čj. 9 C 191/92-98, ze dne 23. 4. 1998, tak, že žalobu v plném rozsahu vůči oběma navrhovatelkám zamítl. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že výzvu na vydání předmětných nemovitostí podali u Bytového podniku nynější navrhovatelka a syn druhé navrhovatelky svým jménem a uvedli, že jsou dědici domu, ač se nejedná o oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Výzvu ohledně pozemků navrhovatelé nepodali vůbec. Výzvu podala nynější odpůrkyně, které byl Bytovým podnikem Praha 5 vydán podíl ideálních 11/12, a to 1/12 jako oprávněné osobě podle §3 odst. 1 cit. zákona a 10/12 jako oprávněné osobě podle §3 odst. 4 písm. e) cit. zákona. Soud I. stupně dále v odůvodnění uvedl, že v případě, kdy povinná osoba vydá věci jen některé z oprávněných osob, může oprávněná osoba, jejíž nárok nebyl uspokojen, podle §5 odst. 5 cit. zákona uplatnit ve lhůtě jednoho roku nárok u soudu vůči osobě, které byla věc vydána. Tuto lhůtu původní navrhovatelé nedodrželi, protože teprve 31. 5. 1993 podali návrh na rozšíření žaloby (návrh na přístup do řízení nynější odpůrkyně). Lhůta uvedená v §5 odst. 5 cit. zákona je podle názoru soudu i ustálené judikatury lhůtou prekluzívní, jejímž marným uplynutím zaniká právo samo. Soud I. stupně uvedl, že s ohledem na tento právní závěr již dokazování nedoplňoval a žalobu zamítl.
K odvolání obou navrhovatelek rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací. V odvolání namítaly, že původní navrhovatel i druhá navrhovatelka podali výzvu k vydání nemovitostí včas, když tak učinili v jejich zastoupení jejich zmocnění potomci. Bytový podnik se měl podle jejich názoru zabývat odstraněním nesrozumitelnosti podání. Dále namítaly, že žaloba nemohla od počátku směřovat proti nynější odpůrkyni, protože ta v době podání žaloby nebyla držitelem ani vlastníkem předmětných nemovitostí. Nyní je odpůrkyně právním nástupcem původního odpůrce, a proto nemohlo dojít k prekluzi nároku. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení dospěl k závěru, že odvolání nebyla důvodná. Odvolací soud uvedl, že po vstupu nynější odpůrkyně do řízení a zastavení řízení proti původnímu odpůrci se jednalo o nárok opomenutých oprávněných osob vůči uspokojené oprávněné osobě podle §5 odst. 5 cit. zákona. Předpokladem úspěšnosti takového nároku je včasné uplatnění nároku opomenutých osob u osoby povinné ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 cit. zákona a, nejde-li o případ, na který dopadá nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., také včasné uplatnění nároku vůči uspokojené osobě u soudu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, podle něhož původní první navrhovatel a druhá navrhovatelka svůj nárok u povinné osoby řádně neuplatnili. V řízení bylo prokázáno, že o vydání domu (bez pozemků) žádali potomci těchto osob svými vlastními jmény, aniž bylo možné dovodit, že tak činili v zastoupení svých rodičů. V případě sporných výzev se nejednalo o úkony neurčité ani nesrozumitelné, jak odvozují navrhovatelky, ale zcela jasně a přesně formulované žádosti ing. K. F., P. F. a JUDr. J. B. o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nebylo věcí povinné osoby a nelze na ní spravedlivě požadovat, aby zkoumala, zda namísto osob nárok uplatňujících nejsou oprávněnými osobami osoby jiné. Případné doložení učiněných zmocnění ani následná prohlášení původního navrhovatele a druhé navrhovatelky v tom směru, že hodlali sami restituční nárok uplatnit, nemohou na charakteru výzev jako úkonů jejich potomků nic změnit. Odvolací soud dále uvedl, že původní navrhovatel a druhá navrhovatelka neuplatnili své nároky na předmětné nemovitosti u povinné osoby způsobem stanoveným zákonem o mimosoudních rehabilitacích, a proto tyto nároky zanikly. Vzhledem k tomu nemohou navrhovatelky žádat od nynější odpůrkyně vydání ideálních podílů na předmětných nemovitostech podle §5 odst. 5 cit. zákona a není již pro věc rozhodné, zda byla dodržena jednoroční lhůta vymezená cit. ustanovením k podání žaloby u soudu. Odvolací soud se však i v tomto případě ztotožnil s názorem soudu I. stupně v tom, že navrhovatelé tuto lhůtu nedodrželi, neboť by žalobu proti nynější navrhovatelce museli podat nejpozději do 1. 4. 1992. Jejich námitka, že odpůrkyni nebyly do té doby nemovitosti vydány, neobstojí, protože navrhovatelé byli o zamýšleném vydání nemovitostí Bytovým podnikem informováni před uzavřením dohody o vydání nemovitostí odpůrkyni, přičemž tato dohoda byla uzavřena dne 26. 3. 1992. Dále odvolací soud uvedl, že na předmětný spor se nevztahuje nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., jímž byla uvedená lhůta zrušena, protože účinky tohoto nálezu je nutno vztáhnout v intencích jeho odůvodnění výlučně na osoby, které z objektivních důvodů nemohly lhůtu dodržet, protože se staly oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích až v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Městský soud v Praze proto rozsudkem, čj. 12 Co 478/98-121, ze dne 4. 11. 1998, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se dovolávala ochrany svých základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny. Porušení práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 spatřovala navrhovatelka v obou rozsudcích obecných soudů. Navrhovatelce nebyla vydána věc, na kterou uplatnila restituční nárok. Dovozovala, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž právě ochrana vlastnického práva byla navrhovatelce porušena. Svoje přesvědčení, že napadenými rozsudky bylo porušeno uvedené právo, opírala navrhovatelka o tvrzení, že návrh na vydání věci byl podán včas a ve lhůtě. Připouštěla sice určité nepřesnosti ve výzvě samotné, avšak podle jejího názoru se jednalo o nepřesnosti, které bylo možno odstranit dalším postupem v souladu se zákonem. Namítala, že postup původní povinné osoby nebyl řádný a poškozoval ji jako navrhovatelku. Dále se navrhovatelka ještě ve svém podání vyjádřila k právnímu názoru obecných soudů o prekluzívních lhůtách stanovených zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelka sice v úvodu svého podání namítala i porušení práva na spravedlivý proces, avšak v návrhu samotném neuvedla, v čem spatřovala porušení tohoto práva. Navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil oba napadené rozsudky obecných soudů.
K výzvě Ústavního soudu podal své vyjádření Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve svém vyjádření uvedl, že jako odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když se s jeho právními závěry ztotožnil. Stejně jako soud I. stupně i on ze skutkových zjištění dovodil, že právní předchůdce navrhovatelky neuplatnil svůj nárok na vydání věci u povinné osoby způsobem stanoveným zákonem o mimosoudních rehabilitacích, neboť výzvu podala navrhovatelka vlastním jménem, aniž bylo možno dovodit, že tak činí v zastoupení svého oprávněného otce, a jeho nárok tak zanikl. Protože předpokladem pro uplatnění nároku opomenuté osoby podle §5 odst. 5 cit. zákona je právě řádné uplatnění nároku u osoby povinné, nemohla být žaloba opírající se o toto zákonné ustanovení úspěšná. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, protože jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavních práv navrhovatelky.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat "dohled" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv chráněných Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
I když navrhovatelka argumentovala zejména porušením vlastnického práva, je z její ústavní stížnosti jednoznačně patrno, že hlavní její námitky směřují do oblasti hodnocení důkazů provedeného soudy obou stupňů. Ústavní soud již několikrát vyslovil, že mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů, prováděného soudy, pokud obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Zasáhnout do tohoto procesu by Ústavní soud byl oprávněn pouze tehdy, jestliže by existoval zjevný a podstatný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z toho vyvozenými právními závěry obecných soudů. V předmětné věci však Ústavní soud na základě spisového materiálu dospěl k závěru, že obecné soudy při provádění dokazování postupovaly v souladu s obecnými předpisy a také při hodnocení provedených důkazů plně respektovaly ust. §132 občanského soudního řádu, které zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů. Obecné soudy hodnotily každý důkaz samostatně i v souvislosti s ostatními důkazy, v odůvodnění rozsudků jednoznačně uvedly, jaké závěry ze zjištěných skutečností vyvodily. Právní závěry obou soudů odpovídají skutkovým zjištěním. Skutečnost, že právní závěry soudů se neshodují s představou navrhovatelky o tom, jak by měly být skutečnosti hodnoceny, nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu ani práva na ochranu vlastnického práva. Rozsudkům obou soudů nelze ani vyčítat porušení ochrany vlastnického práva. V předmětné věci navrhovatelka (její právní předchůdce) teprve stanoveným postupem požadovala obnovení svého vlastnického práva v rámci daném zákonem o mimosoudních rehabilitacích. K tomu, aby restituční nárok byl úspěšný, musejí však být splněny náležitosti stanovené cit. zákonem. Skutečnost, že navrhovatelka nebyla ve věci úspěšná, nelze rovněž považovat za porušení práva na ochranu vlastnického práva. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozsudky nebyl porušen čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny ani čl. 90 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu