ECLI:CZ:US:1999:3.US.195.99
sp. zn. III. ÚS 195/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. D. S., zastoupeného JUDr. J. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1638/98-79, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 16. 4. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. 4. 1999. V předmětné stížnosti brojil proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1638/98-79, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva. K porušení zmíněných práv mělo dojít při rozhodování navrhovatelova sporu ve věci Obvodního soudu pro Prahu 2, původní sp.zn. 20 C 135/96.
Ústavní soud si vyžádal zmíněný spis Obvodního soudu pro Prahu 2 a z něj zjistil, že dne 29. 1. 1996 podalo Střední odborné učiliště stavební, U Boroviček 1, Praha 6, žalobu na navrhovatele o zaplacení částky 25.130,- Kč s příslušenstvím. Sporná částka byla cenou za provedené stavební práce na rodinném domku navrhovatele. Obvodní soud dne 5. 9. 1997 rozsudkem, čj. 20 C 135/96-48, žalobě vyhověl. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze dne 6. 2. 1998, usnesením, čj. 22 Co 39/98-63, tak, že je odmítl jako opožděné.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal navrhovatel dne 29. 4. 1998 dovolání. Dne 12. 5. 1998 Obvodní soud pro Prahu 2 vyzval dovolatele, aby doložil své právnické vzdělání. Na tuto výzvu reagoval dovolatel tím, že soudu zaslal opis diplomu o absolvování Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti v kvalifikaci právně bezpečnostní. Na to Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 28. 5. 1998, č.j. 20C 135/96-74, vyzval navrhovatele, aby si do 15 dnů zvolil právního zástupce z řad advokátů, nebo doložil, že má právnické vzdělání. V reakci na toto usnesení dovolatel podáním ze dne 30. 7. 1998 soudu sdělil, že své právnické vzdělání již doložil citovaným diplomem a že absolventi Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti nesplňují toliko podmínku vysokoškolského vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v bývalé ČSFR, ve smyslu §5 odst. 1 písmeno b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Občanský soudní řád však užívá termínu "právnické vzdělání", což je širší pojem, než pojem "vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě" a má tedy za to, že své právnické vzdělání doložil.
Následně Nejvyšší soud ČR dovolací řízení dne 28. 1. 1999 usnesením, čj. 20 Cdo 1638/98-79, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle ustanovení §241 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") dovolatel musí být zastoupen advokátem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Z dovolání zastoupení dovolatele nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení prokazující, nebyly předloženy. Dovolatel rovněž neprokázal, že by měl požadované právnické vzdělání sám. Podle ust. §241 o.s.ř. lze upustit od požadavku na zastoupení advokátem má-li právnické vzdělání dovolatel sám, tedy je-li vybaven stejným právnickým vzděláním, jež zákon předpokládá u advokáta (s výjimkou právní praxe a složení advokátních zkoušek). Tímto vzděláním se ve smyslu §5 odst. 1 písmeno b) a §61 zákona č. 85/1996 Sb. rozumí právě vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice nebo vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území ČSFR nebo jejich právních předchůdců. Výklad konstantně podávaný Nejvyšším soudem (viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu, sp.zn. Plsn 1/95, jakož i nález Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 7/95), je jednotný i potud, že podmínku právnického vzdělání podle §241 o.s.ř. splňuje též dovolatel s nostrifikovaným zahraničním vysokoškolským právnickým vzděláním. Ukončené studium na fakultě veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti však podmínku vysokoškolského právnického vzdělání a tudíž ani předpoklad právnického vzdělání dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř. nesplňuje. Dovolatel tedy nedostatek povinného zastoupení neodstranil, ač byl o procesních následcích nesplnění této podmínky poučen. Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, jejíž nedostatek brání vydání rozhodnutí ve věci samé a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu soudu prvého stupně nedošlo, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §104 odst. 2 a §243c o.s.ř. usnesením zastavil.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel včas ústavní stížnost. V ní namítal, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že nemá příslušné vzdělání, je mylný. Pokud se Nejvyšší soud odvolával na stanovisko pléna Nejvyššího soudu, sp.zn. Plsn 1/95 a na nález Ústavního soudu, sp.zn. Pl. ÚS 7/95, řeší tato rozhodnutí jen otázku kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce advokáta, eventuelně notáře, nikoliv na právnické vzdělání jako takové. Ustanovení §241 o.s.ř. se totiž podle navrhovatele zmiňuje o "právnickém" vzdělání, nikoliv o vysokoškolském vzdělání na "právnické fakultě". Podle navrhovatele Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, dané mu čl. 10 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhovatel napadl ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. o náhradním doručení zásilek určených do vlastních rukou. Ve své stížnosti navrhl aby:
1. Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 20 C 135/96-48, ze dne 5. 9. 1997, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 1998, čj. 22 Co 39/98-63 a s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1638/98-79
2. náklady za povinné zastoupení navrhovatele zaplatil stát
3. Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1638/98-79
4. Ústavní soud zrušil ustanovení §168 o.s.ř., event. je doplnil odstavcem 3, následujícího znění: "Usnesení doručí soud účastníkům řízení do vlastních rukou v případech, kdy soud rozhoduje ve věci samé, kdy proti usnesení soudu je přípustný řádný nebo mimořádný opravný prostředek a když to stanoví zákon".
5. Ústavní soud zrušil ust. §47 odst. 2 poslední věta o.s.ř., event. je doplnil takto:
"Zásilka se považuje za doručenou dnem převzetí zásilky adresátem. Jestliže si adresát nevyzvedne zásilku ani v době jejího uložení na poště, protože se o jejím uložení nedověděl, soud je povinen doručit zásilku znovu".
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 20. 5. 1999 uvedl, že navrhovatel shledává porušení svých základních práv v tom, že Nejvyšší soud v důsledku chybné interpretace §241 o.s.ř. zastavil dovolací řízení pro neodstraněný nedostatek podmínky řízení - povinného zastoupení dovolatele. Pokud jde o výklad pojmu "právnické vzdělání", odkázal Nejvyšší soud na závěry formulované v napadeném rozhodnutí, které jsou výrazem konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dále Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 313/98 a nález č. 225/1995 Sb. Ústavní soud se vyslovil k pojmu "právnické vzdělání" ve vazbě na ust. §250a o.s.ř.. Text tohoto ustanovení zákona je však totožný s textem ust. §241 odst. 1, věta za středníkem. Jelikož jde o ustanovení totožná, musí být i jejich výklad shodný. Zjevně neopodstatněný je i návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jelikož toto rozhodnutí žádné účinky, jejichž výkonu by bylo nutno zabránit, nemá. Stejně tak je neopodstatněný požadavek na odložení výkonu rozhodnutí soudu I. stupně a soudu odvolacího. Tato rozhodnutí totiž nejsou napadena ústavní stížností a odložit jejich vykonatelnost by příslušelo toliko dovolacímu soudu. Pokud jde o návrh na zrušení ust. §47 odst. 2 a §168 o.s.ř., poukázal Nejvyšší soud na to, že v případě ústavní stížnosti nebyla naplněna podmínka §74 zákona o Ústavním soudu, totiž, že jejich uplatněním nenastala "skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti".
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Navrhovatel se dovolává svých základních práv, daných mu čl. 10 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Článek 10 Ústavy ČR však neposkytuje jednotlivci žádná základní práva, je ustanovením, kterým ústavní zákonodárce stanovil prioritu ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, kterými je ČR vázána, před zákony. Citovaný článek nemohl tedy být rozhodnutím Nejvyššího soudu porušen, neboť tento soud se nikterak v napadeném rozhodnutí nezabýval vztahem mezinárodních smluv o lidských právech a "obyčejnými" zákony.
Pokud jde o namítané porušení čl. , čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, spatřuje jejich porušení navrhovatel v tom, že Nejvyšší soud zastavil řízení pro nedostatek právního zastoupení dovolatele, přestože navrhovatel je absolventem Vysoké školy SNB, obor právně bezpečnostní. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj nález č. 225/1995 Sb., který má, pokud jde o povahu vzdělání nabytého na Vysoké škole SNB, obecnou platnost.
Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti byla prostředkem ke zvýšení kvalifikace nikoli univerzálně-právní, ale rezortně-specifické. Vychovávala pracovníky k úkolům vyplývajícím z poslání Ministerstva vnitra. Z diplomu navrhovatele, jehož kopie je založena ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2, sp.zn. 20 C 135/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel získal na Fakultě Veřejné bezpečnosti kvalifikaci v oboru právně-bezpečnostním. Závěrečné zkoušky byly zaměřeny kromě obecné teorie státu a práva na marxismus-leninismus, trestní právo a na kriminalistiku a veřejnou pořádkovou činnost Veřejné bezpečnosti, nikoli však na další právní obory, z nichž musel vykonat zkoušky student právnické fakulty (zejména též obory občanského a hospodářského práva).
Vzhledem k tomu, že vyučované obory se kryly s výukou na právnických fakultách jen zčásti a že orientace a dimenze výuky, jakož i studijní požadavky byly vedeny cílovými představami, jež se také lišily od profilace univerzálních právníků, Ústavní soud nemůže než dospět k závěru, že navrhovatel jako absolvent Fakulty Veřejné bezpečnosti Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti nejen formálně, ale ani materiálně-právně nevyhovuje nárokům vysokoškolského právnického vzdělání. Ústavní soud se přitom opíral o obsahová zjištění vyjádřená ve stanovisku Nejvyššího soudu pod Plsn 1/95. Ani skutečnost, že navrhovatel později složil rigorózní zkoušku a získal titul doktora práv, nemůže nahradit právnické vzdělání na právnické fakultě, a to proto, že rigorózní zkouška se provádí pouze v určitém vybraném oboru a nemá univerzálně-právní povahu.
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud i na své rozhodnutí ze dne 31. 8. 1998, sp.zn. IV. ÚS 313/98, podle kterého smyslem a účelem povinného zastoupení podle o.s.ř. je, aby žalobci, který sám nemá právnické vzdělání nebo u kterého toto vzdělání nedosáhl jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná, se dostalo kvalifikované právní pomoci advokát. Je-li v takovém případě stanoveno zastoupení advokátem, je třeba v zájmu kvalifikovaného zastoupení požadavek univerzálního právnického vzdělání vztáhnout i na jiného zástupce který je zmocněn za žalobce jednat. Ústavní soud nemá, co by na těchto závěrech, dříve učiněných, měnil. Jestliže Nejvyšší soud postupoval v souladu s výše uvedenými stanovisky a rozhodnutími, jak se i stalo, nebyla tím porušena žádná navrhovatelova základní práva a svobody, dané mu ústavními zákony či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, čj. 20 C 135/96-48, ze dne 5. 9. 1997, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 1998, čj. 22 Co 39/98-63 a s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1638/98-79, Ústavní soud konstatoval, že uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ani usnesení Městského soudu v Praze nebyly napadeny ústavní stížností, nejsou tedy pro odložení vykonatelnosti zmíněných rozhodnutí obecných soudů naplněny podmínky ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1638/98-79, toto rozhodnutí žádné účinky, jejichž výkonu by bylo nutno zabránit, nemá. Požadavek na zastavení jeho výkonu je tudíž irelevantní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud jde o navrhované zrušení, respekt. změnu ustanovení §168 o.s.ř., a ust. §47 odst. 2 poslední věta o.s.ř., pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že podle čl. 87 odst. 1 písmeno a) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Není však v jeho pravomoci jakkoli jinak měnit text zákona, jak to požadoval navrhovatel.
K návrhu, aby náklady za povinné zastoupení navrhovatele nesl stát, Ústavní soud konstatoval, že podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a 30 odst. 1) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo z části zaplatí stát. V souzeném případě však byl návrh, jako zjevně neopodstatněný, odmítnut, nebyly tudíž splněny podmínky požadované citovaným ustanovením zákona a Ústavní soud nemohl návrhu ani v této části vyhovět.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 1999
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu