Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.10.1999, sp. zn. III. ÚS 258/99 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 148/16 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.258.99

sp. zn. III. ÚS 258/99 Nález Ústavní soud rozhodl dne 21. 10. 1999 ve veřejném jednání v senátě o ústavní stížnosti podané L. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 86/98, ze dne 8. 4. 1999, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, ze dne 3. 6. 1998, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 86/98, ze dne 8. 4. 1999 a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, ze dne 3. 6. 1998, se zrušují. Odůvodnění: Navrhovatel podal ústavní stížnost, ve které napadá shora označená rozhodnutí obecných soudů. Jejich vydáním měla být zasažena jeho ústavní práva obsažená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva) a navazujících Protokolech, jmenovitě porušen čl. 6 odst. 1 a dále čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu uznán vinným trestnými činy loupeže dle §234 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody. Skutkově šlo o to, že navrhovatel spolu s dalšími obžalovanými byl uznán vinným, že po předchozí domluvě dne 7. 4. 1996 vnikli rozbitím skleněné výplně vchodových dveří do rodinného domu, a to v úmyslu získat šperky a jiné věci, když navrhovatel byl maskován, napadl poškozeného a následným odcizením různých věcí byla způsobena poškozeným škoda ve výši 163.475,- Kč. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým rozhodnutím ze dne 8. 4. 1999, pod sp. zn. 2 To 86/98, toto odvolání podle §256 trestního řádu (tr.ř.) zamítl. Včas podanou ústavní stížností potom navrhovatel brojí proti oběma zmíněným rozsudkům s tím, že jejich vyhlášením (vydáním) byla porušena jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou vpředu označena. Argumentace užitá v odůvodnění podané ústavní stížnosti je obdobná jako v odvolání navrhovatele do citovaného rozsudku Městského soudu v Praze. Jejím jádrem je poukaz navrhovatele na to, že oba odsuzující rozsudky byly vybudovány pouze a výlučně na výpovědi spoluobviněné a později odsouzené K. S. Navrhovatel zdůraznil, že výpověď S. je zřetelně nevěrohodná a to proto, že v minulosti mezi ní a navrhovatelem (i jeho blízkými) došlo prokazatelně ke konfliktům nezanedbatelného rázu (také ji uhodil), na což S. reagovala tím, že ho takové počínání bude mrzet. V těchto souvislostech poukázal i na znalecký posudek z oblasti psychologie vypracovaný klinickým psychologem PhDr. M., z nějž (stejně jako z výslechu znalce) plyne, že výpověď S. je možno hodnotit jako obecně věrohodnou, nicméně v konkrétních okolnostech může některé skutečnosti zamlčet nebo zkreslit. Přitom uvedený znalec výslovně připustil, že výpověď S. ve vztahu k navrhovateli mohla být ovlivněna předchozími konflikty mezi ní a navrhovatelem či jeho rodinou. Ohledně dalších tehdy spoluobviněných potom tuto možnost znalec nepřipustil s odůvodněním, že v jejich případě chybí motiv. Navrhovatel navíc v průběhu celého trestního řízení opakovaně tvrdil, že v kritické době spáchání trestné činnosti (dne 7. 4. 1996) byl mimo Prahu, a to u svého známého R. O. a jeho manželky v Z. s tím, že tyto osoby toto jeho tvrzení jednoznačně prokazují. Přes tuto skutečnost i přes do úvahy přicházející rekognici u další svědkyně M. B. ze Z. (o které uvažoval i soud a která nakonec provedena nebyla), takto nabízeným důkazům soudy nevěnovaly potřebnou pozornost. Uzavírá s tím, že poukazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu (III. ÚS 398/97, II. ÚS 122/96, III. ÚS 271/96, III. ÚS 398/97), která se týkala provádění důkazů a jejich vlastního hodnocení i soudem. Má takto za to, že hodnocení provedených důkazů oběma soudy bylo neobjektivní a jednostranně vedené v jeho neprospěch, některé důkazy nebyly provedeny a nakonec za vzniklé důkazní situace nebyla respektována zásada, že v pochybnostech nutno vyložit zjištěné skutečnosti ve prospěch obžalovaného. Jak již uvedeno, v postupu soudů obou stupňů tak spatřuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a konečně i čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a proto také navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit. Ústavní soud si vyžádal také vyjádření účastníka řízení Vrchního soudu v Praze. Ten v něm uvedl, že v podstatě nemá k věci co dodat a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Stejně tak bylo vyžádáno vyjádření Vrchního státního zastupitelství Praze, ze kterého plyne, že to se vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem v projednávané věci. Podaná ústavní stížnost je důvodná. Jak totiž plyne ze spisových materiálů obsažených ve spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 17/97, tvrzení uváděná navrhovatelem korespondují se skutečnostmi obsaženými v uvedeném spisu a ve svém souhrnu neumožňují učinit konečné rozhodnutí o tom, že provedené dokazování umožnilo přijmout jednoznačný a nepochybný závěr o vině navrhovatele. Především je na místě souhlasit s navrhovatelem, že jediným a výlučným důkazem, na základě kterého byl uznán vinným, je právě a jenom výpověď spoluobviněné S. Hodnověrnost její výpovědi (i celého jejího chování v průběhu trestního řízení) byla i v rámci vedení důkazů výrazně zpochybněna. Nejenom lze mít za prokázané, že se jedná o osobu, která měla či má osobní zkušenosti s drogami, ale nebylo ani vyvráceno vážné podezření ze zaujatosti vůči osobě navrhovatele v důsledku v minulosti vzniklých konfliktů mezi oběma. Za jednoznačný lze mít i podaný znalecký posudek z oblasti psychologie (vztahující se právě k výpovědi S.) v jehož závěru znalec uvádí, že věrohodnost resp. pravdivost výpovědi S. je sporná avšak možná, tedy, že její výpovědi jsou aktuálně poměrně věrohodné, i když v některých hodnoceních a popisech zvýšeně egocentrické, zvýšeně emočně zabarvené , takže cítí-li se ohrožena, nemusí některé skutečnosti uvést. Podstatná ovšem je i výpověď znalce učiněná v rámci trestního řízení před vyšetřovatelem (dne 24. 9. 1997) do protokolu, kde znalec na přímou otázku obhájce navrhovatele uvedl, že lze připustit, že její výpověď ve vztahu k navrhovateli mohla být ovlivněna vzniklými konflikty mezi nimi i rodinou navrhovatele. Proti dalším, tehdy obviněným potom znalec uvedl, že nezjistil, že by S. vůči nim svou výpověď vykonstruovala (tedy na rozdíl od navrhovatele), a to pro absenci motivu. Ze spisového materiálu se také podává, že znalecký posudek i zmíněná výpověď znalce-psychologa byly přečteny za splnění procesních podmínek v rámci dokazování prováděného v hlavním líčení dne 4. 3. 1998 (čl. 351). Za dané situace (vážné zpochybnění věrohodnosti uvedených výpovědí) soud I. stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku "vypořádal" tak, že pouze odkázal na to, že znalec-psycholog uvedl, že výpověď S. je poměrně věrohodná, když ve své výpovědi pak znalec uvedl, že jde o výpověď obecně věrohodnou s tím, že vyloučil možnost vykonstruované výpovědi v neprospěch tehdy obžalovaných. Toto tvrzení je však v přímém rozporu s uváděnou výpovědí znalce, který se takto vyjádřil k ostatním obžalovaným, nikoli však k osobě navrhovatele, kde jak již řečeno, připustil zaujatost S. V této části provedeného dokazování tak jde jednoznačně o rozpor mezi nesporně zjištěnou skutečností a závěry soudu, které provedenému důkazu neodpovídají a jsou s ním ve zřetelném rozporu. I další pochybnosti, které vznikají i z pohledu již popsaného, nebyly odstraněny důsledným provedením nabízejících se důkazů. Jde o tvrzení navrhovatele, že v kritické době nemohl být na místě, kde k trestnému činu došlo. Jeho tvrzení, že rozhodujícího dne (7. 4. 1996) byl v Z., nebyla věnována dostatečná pozornost (a to i přesto, že soud I. stupně v jednom z předchozích rozhodnutí - vrácení věci k došetření státnímu zástupci ze dne 25. 4. 1997 uvedl, že je třeba zvážit provedení rekognice svědkyně M. B.). Svědci R. O. i R. O. (dcera M. B.) jednoznačně v průběhu celého trestního řízení totiž uváděli, že v rozhodné době byl navrhovatel u nich na návštěvě v Z., kam také R. O. z Prahy dovezl. Výpověď svědkyně B. byla však (byť za splnění procesních podmínek v hlavním líčení dne 4. 3. 1998) pouze přečtena a na správné prvotní (shora uvedené) úvahy soudu stran rekognice nebylo vlastně nijak reagováno, i když její provedení s ohledem na daný stav věci (výpovědi manželů O.) se jevilo jako nezbytné. Je pravdou, že svědecké výpovědi B. byly provedeny velmi povrchně a formálně, bez přihlédnutí na zásadní a oprávněné výhrady navrhovatele. Proto i závěry soudů vyjádřené v odůvodněních jejich rozhodnutí nejsou přesvědčivé, jeví se jako formální a v podstatě jsou vybudovány na domněnce (údajně nepravděpodobná přítomnost navrhovatele rozhodného dne v Z.). V tomto směru nutno poukázat na to, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí se naznačenými skutečnostmi (výhradami navrhovatele uvedenými i v odvolání) vypořádal pouhým odkazem na závěry nalézacího soudu s tím, že odůvodnění jeho rozhodnutí je přesvědčivé a s užitou argumentací se také odvolací soud ztotožňuje. Z důvodů již naznačených však Ústavní soud nemůže s argumentací obecných soudů obou stupňů souhlasit. Již uvedené rozpory mezi provedeným dokazováním a závěry z něj vyvozenými jsou ve výrazném nesouladu. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé (a samozřejmě i trestní) věci. V tomto směru je na místě (i v souladu s navrhovatelem) poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces. Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřenou zásadu, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obviněných. Rozhodnutím obou soudů tak došlo z důvodů již vyložených k porušení práva na spravedlivý proces tak jak je vyjádřen v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto také nezbylo Ústavnímu soudu než napadená rozhodnutí zrušit, když důvody vedoucí i ke zrušení rozhodnutí soudu I. stupně spatřuje Ústavní soud v ekonomice řízení, zejména však i v tom, že uvedená pochybení byla již založena právě v řízení před soudem nalézacím. Konečně návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 4 T 17/97, nelze vyhovět, když se stává za dané situace nadbytečným. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 21. října 1999