ECLI:CZ:US:1999:3.US.327.99
sp. zn. III. ÚS 327/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným J. Z., zast. Mgr. Z. F., advokátkou, proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. Mil. 3369/98-Jak-B, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu a Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti a o návrhu zakázat prezidentu republiky, aby v porušování práva a svobody pokračoval, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení (označeného jako ústavní stížnost), který Ústavní soud obdržel dne 2. 7. 1999 se navrhovatel domáhá zrušení rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 4. 1999, sp. zn. Mil. 3369/98-Jak-B s tím, že jeho vydáním bylo prošeno jeho základní právo zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). V souvislosti s takto podaným návrhem potom navrhl i zrušení §366 odst. 2 a §367 trestního řádu (dále tr.ř.) a konečně i zrušení Rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. února 1994 (Ústavní soud doplňuje, že se jedná o rozhodnutí č. 33/1994 Sb.) o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti spojeného se zakázáním prezidentu republiky, aby v porušování práva a svobody pokračoval.
Jak Ústavní soud zjistil obsahem napadeného rozhodnutí je vlastně sdělení ministra spravedlnosti ČR, určené navrhovateli, ve kterém mu je oznámeno, že ministr spravedlnosti v souladu s ustanovením §366 odst. 2 tr.ř. nevyhovuje navrhovatelově žádosti o milost ze dne 19. 11. 1998 a následující, kterými žádal o prominutí trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 1998, sp. zn. 30 T 9/97, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 1998, sp. zn. 2 To 170/98. V odůvodnění se pak uvádí, že udělení milosti je výjimečným opatřením, které musí odůvodňovat mimořádné, zvláštního zřetele hodné skutečnosti. Ty v daném případě přezkoumáním žádosti a provedeným šetřením, zejména s ohledem na velmi závažným charakterem trestné činnosti zjištěny nebyly, a proto nebyl shledán důvod k podání doporučujícího návrhu prezidentu republiky, když ke všem okolnostem případu i osobním poměrům navrhovatele již přihlédl soud, který uložil trest s užitím §40 odst. 1 trestního zákona, tedy trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby.
K podanému návrhu je především nutno uvést, že žádost o zmírnění trestu odnětí svobody cestou milosti prezidenta republiky nelze podřadit v žádném směru pod pojem základního práva, tak jak jej má na mysli ústavní zákonodárství, včetně samotné Ústavy ČR nebo Listiny základních práv a svobod, které jsou v této oblasti práva tendamentálními normami. V pravém slova smyslu ani právem jako takovým (zejména i s možností jej vynutit či takové vynucení nárokovat), není. Jde pouze o možnost podat žádost prezidentu republiky, aby využil svého postavení (a v zásadě ústavním zákonem mu svěřenou kompetenci) a ten způsobem, který uzná za vhodný k podané žádosti zaujme stanovisko, které v každém jednotlivém případě je potom vybudováno na jeho přesvědčení. Jde o osobní právo prezidenta, jehož samotný výkon a způsob jeho užívání je stejně tak pouze a výlučně závislý na jeho osobě a s jeho osobou spjatý. Na tomto místě z hlediska uvažovaného základního práva zmíněného navrhovatelem (nerespektování čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy porušení zásad spravedlivého procesu) je nezbytné připomenout, že udělení milosti není ani podmíněno žádostí, okruh osob podávajících žádost o milost není blíže stanoven a samotná osoba žadatele není pro účely jejího posouzení a stanovení příslušnosti k jejímu vyřízení rozhodující. Podání žádosti není omezeno lhůtou ani jinými formálními či obsahovými náležitostmi. Pro samotné rozhodnutí prezidenta republiky o žádosti o milost nejsou stanoveny rovněž žádné náležitosti a případný žadatel proti takovému rozhodnutí není oprávněn podat žádný opravný prostředek a takové rozhodnutí nelze z pohledu samotného institutu rozhodnutí o milosti přezkoumat. V řízení o udělení milosti tak prezident republiky ničím omezen není a může ji udělit či neudělit a rozhodovat tak ve vztahu ke komukoliv. Právo udílet milost spočívá v tom, že právo, které bylo nalezeno (nebo nalezeno by bylo), pro daný konkrétní případ se neuskuteční, přičemž důvody pro takový postup lze souhrnně označit za humanitární. Z pohledu naznačených úvah je nutno nazírat na samotnou možnost ("právo") žádat prezidenta republiky o milost. Takový postup nelze označit za postup, který by bylo z hledisek zákonných či dokonce ústavních označit za uplatnění základního práva, v daném případě práva na spravedlivý proces. O takový prostředek k ochraně práva z hlediska ústavních zákonů nejde a nemůže tak být s ohledem na uvedené ani nárokován. I z hlediska trestního práva procesního lze v případě žádosti o milost tento institut považovat pouze za informaci k podání takové žádosti, která však nezakládá obecně (a to ani zákonem) stanovené důsledky. Je tedy věcí oprávněného subjektu, zdali sám, či jiným (zákonem předpokládaným) způsobem a jakou formou oznámí žadateli, jak samotnou žádost posoudil. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánů. Z uvedeného plyne, že svého práva na přezkoumání žádosti o milost se domáhat nemůže, protože takovýto (stanovený) postup v českém právním řádu ani obsažen není. Nutno uzavřít, že napadeným rozhodnutím žádné základní právo navrhovatele zasaženo nebylo, když se jeví za dané situace nadbytečné vůbec polemizovat o tom, zda jde o rozhodnutí v právním slova smyslu nebo vlastně o pouhé sdělení.
S poukazem na uvedené nelze než uzavřít, že v dané věci nejde o základní právo či svobodu a v konečném důsledku Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, protože k jeho projednávání není příslušný.
Za daného stavu věci se potom Ústavní soud dalším návrhem na zrušení označených ustanovení trestního řádu a dalšími, označenými v petitu podaného návrhu poté co dospěl k odmítavému rozhodnutí, již nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 1999