ECLI:CZ:US:1999:3.US.412.98
sp. zn. III. ÚS 412/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o ústavní stížnosti navrhovatele K., zastoupena JUDr. J.B., proti jinému zásahu orgánů veřejné moci, ke kterému mělo dojít postupem FNM ČR, ČR - Ministerstva financí, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, ve věci privatizace K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 24. září 1998 ústavní stížnost, v níž brojil proti postupu ústředních orgánů státní správy (FNM, Ministerstva financí a Ministerstva průmyslu a obchodu), kterým měla být porušena jeho základní práva. K porušení zmíněných práv mělo dojít následujícím způsobem:
Navrhovatel se účastnil veřejného výběrového řízení na privatizaci 51% akcií K., v držení FNM (dále jen "Fond"). Usnesením vlády ČR č. 133 ze dne 1. 3. 1995 byl navrhovatel vybrán jako vítěz tohoto řízení. Zmíněným usnesením byly také stanoveny závazné obsahové podmínky příslušné realizační smlouvy o prodeji akcií. Předmět sporu, podle navrhovatele, spočívá v tom, že stát nerespektoval povahu veřejného výběrového řízení, nabídku navrhovatele důsledně neinkorporoval do vládního usnesení a zůstal v procesu naplňování privatizace nečinný. K nesprávnému postupu mělo dojít dále tím, že nedošlo k finanční restrukturalizaci ve smyslu podmínek, uvedených v přihlášce do veřejného výběrového řízení (podle navrhovatele je přihlášení se do veřejné soutěže třeba považovat za návrh příslušné kupní smlouvy, jejímž předmětem budou zmíněné akcie) a dále v tom, že nebylo respektováno uvedené vládní usnesení stran platebních podmínek a tak byl vytvořen stav vylučující naplnění privatizačního projektu. Uvedený postup je podle navrhovatele projevem nesprávného úředního postupu v ústavní rovině, který poškodil navrhovatele, respekt. přímo společníky této obchodní společnosti, a to pokud se týká materiální a také imateriální stránky.
FNM nerespektoval zmíněné vládní usnesení č. 133/95 stran splátkového kalendáře kupní ceny. Ten měl být podle přihlášky rozložen do 5 ročních splátek. FNM však prosadil zkrácení splátkového kalendáře o rok. Navrhovatel proti tomu sice protestoval, ale kupní smlouvu na předmětné akcie podepsal dne 30. 11. 1995. Na základě podnětu Ministerstva financí ČR pak došlo ke změnám uvedené kupní smlouvy a to dodatky ze dne 24. 3. 1997 a 2. 7. 1997. Ani tyto dodatky však nerespektovaly usnesení vlády č. 133/95. Došlo tak k podstatnému zásahu do platebních podmínek, který od počátku znemožňoval řádnou úhradu kupní ceny. V důsledku toho pak došlo k nedodržení termínu druhé splátky a k následnému odstoupení FNM dne 3. 12. 1997 od kupní smlouvy. Nesprávný postup státu spočívá nejen v uvedené aktivní činnosti, ale i v nečinnosti orgánů státu tam, kde měly být činné. V uvedené přihlášce do výběrového řízení totiž navrhovatel podmiňoval provedením opatření k zajištění realizace podnikatelského záměru (realizace programu finanční konsolidace a.s. K., pokud šlo o její zadluženost u KB), tedy především oddlužením, včetně následných daňových dopadů, především pokud se týká úvěrů na tzv. trvale se obracející zásoby (dále jen "TOZ") ve výši cca 1 miliarda 100 mil Kč. Stát však podmínky uvedené v přihlášce do veřejné soutěže (dále jen "přihláška") nerespektoval. V roce 1996 na základě výsledků daňové kontroly vyměřil F.ú. a.s., jako důsledek nesprávného vynětí TOZ z účetnictví dodatečnou daň ve výši cca 309 mil. Kč. K nevyřešenému závazku TOZ K., ke KB přibyl závazek k F.ú. Navrhovatel se tak stal příliš rizikový pro bankovní sféru, takže mu nebyly poskytnuty slíbené úvěry. Navrhovatel se domnívá, že uvedeným postupem se stát zpronevěřil řádnému úřednímu postupu. Pochybení mělo spočívat jednak v nečinnosti když se stát po přijetí soutěžního návrhu kvalifikovaně nevypořádal s příslibem oddlužení (závazky TOZ) a jednak v činnosti, když prostřednictvím F.ú. zatížil navrhovatele dodatečnou daní. Tím, že FNM nerespektoval závazné usnesení vlády č. 133/95 a Ministerstvo financí ČR neoddlužilo K. a.s., vykonávaly tyto orgány právo v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku, respekt. proti zásadám poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku.
Z uvedených důvodů má navrhovatel za to, že věc svým významem podstatně převyšuje zájmy navrhovatele a že činností, respekt. nečinností orgánů státní moci tam, kde kompetentní orgány měly být činné, došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Zároveň měl být porušen ústavní princip práva na stanovené postupy při výkonu státní moci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Požadoval proto, aby Ústavní soud zakázal FNM v porušování práva, které spočívalo v nerespektování vládního usnesení č. 133/95 a uložil mu obnovení stavu před tímto porušením. Dále požadoval, aby Ústavní soud zakázal Ministerstvu financí a Ministerstvu průmyslu a obchodu pokračovat v porušování práv, které mělo spočívat v nečinnosti při naplňování přihlášky k veřejnému výběrovému řízení.
FNM, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 12. 11. 1998 poukázal na to, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu nepřípustná, protože navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Není splněna ani podmínka §75 odst. 2 citovaného zákona, protože stížnost svým významem nepřesahuje zájmy stěžovatele. V případu odstoupení od smlouvy o prodeji akcií jde výlučně o zájem navrhovatele, k němuž došlo v důsledku nesplnění jeho platební povinnosti. Nedošlo ani ke zdržení v řízení o opravném prostředku [§75 odst. 2 písmeno b) citovaného zákona], protože takový prostředek nebyl podán.
Navrhovatel zpochybňuje platnost rozhodnutí o privatizaci, kde není dána pravomoc obecných soudů, což vyplývá z ust. §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., v platném znění. Podmínky privatizace, obsažené v usnesení vlády č. 13/95 byly zařazeny do smlouvy o prodeji akcií ze dne 30. 11. 1995, kterou navrhovatel bez výhrad podepsal. Tato smlouva byla později doplněna dvěma dodatky, které odsouhlasily obě strany. Tvrzení navrhovatele, že stát nezahrnul jeho náměty do smlouvy o prodeji akcií, pokládá FNM za irelevantní, protože stát, jako vlastník privatizovaného majetku je oprávněn stanovit podmínky privatizace, pokud respektoval zákon č. 92/1991 Sb., což ve zmíněném usnesení vlády učinil.
Pokud jde o skutečnost, že navrhovatel neobdržel slíbený úvěr od KB, je nezadatelným právem banky posoudit, zda některému z obchodních partnerů poskytne úvěr či nikoliv. FNM odstoupil od smlouvy o koupi akcií proto, že navrhovatel nedodržel termín druhé splátky. Tento postup byl v souladu s částí I/1 bod d) usnesení vlády č. 133/95, který stanovil, že v případě nesplnění podmínek kupní smlouvy ze strany nabyvatele, má Fond právo odstoupit od smlouvy. Na základě toho byl do smlouvy zařazen článek IV bod 5, podle kterého nezaplacení kupní splátky kupní ceny v dohodnuté lhůtě je podstatným porušením smlouvy a pro tento případ se sjednává právo prodávajícího od smlouvy odstoupit.
Ministerstvo financí ČR, jako další účastník, ve svém vyjádření ze dne 12. 11. 1998 namítlo, že navrhovatel vlastně navrhuje přezkoumat rozhodnutí o privatizaci. Na rozhodnutí o privatizaci se podle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., však nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Proces privatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči, kritéria stanovená usnesením vlády nebo rozhodnutím o privatizaci nemají charakter obecně zavazující právní normy. Uchazečům o privatizaci nevzniká podáním nabídky právně vynutitelný vztah. Je věcí státu, koho z uchazečů si vybere, kterým kritériím dá přednost apod.
Nejde-li při privatizaci o výběr uchazečů v režimu správního řízení, nelze dovodit navrhovatelovo procesní postavení jako účastníka předchozího řízení. Navrhovatel tedy nesplňuje podmínku účastenství v předchozím řízení a není tak naplněn jeden z pojmových znaků pro přijetí ústavní stížnosti.
O výběrovém řízení rozhodla Vládní privatizační komise, která jako metodu privatizace navrhla přímý prodej akcií předem určenému nabyvateli. Podle ust. §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., vydává vláda na návrh ministerstva rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu. Určením privatizační metody přímého prodeje je eliminována metoda veřejné soutěže podle tohoto zákona. V daném případě tedy nedošlo k vyhlášení veřejné obchodní soutěže. Vyhlášením výběrového řízení pro zájemce o účast na privatizaci akcií K., byl pouze zveřejněn zájem privatizovat tyto akcie metodou přímého prodeje. Podmínkou privatizace akcií, a tedy vyhlášeného obsahu přihlášky k účasti ve výběrovém řízení, nebyla výzva k podání návrhu na řešení úvěrového zatížení privatizovaného subjektu, jako kritérium pro výběr nabyvatele akcií. Bylo tedy věcí nabyvatele akcií, aby si zajistil před uzavřením kupní smlouvy o prodeji akcií potřebné finanční zdroje ke krytí kupní ceny. Podpisem kupní smlouvy a jejích dodatků navrhovatel akceptoval termíny splátek.
Ministerstvo průmyslu a obchodu se k návrhu nevyjádřilo.
Z podání navrhovatele ze dne 21. 1. 1999 Ústavní soud dále zjistil, že dne 23. 9. 1998 podal navrhovatel Krajskému obchodnímu soudu návrh na zahájení řízení proti FNM i Ministerstvu financí ČR o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy a uložení povinnosti jednat. Dále podal navrhovatel Obvodnímu soudu pro Prahu 1 vůči oběma výše zmíněným účastníkům žalobu o náhradu škody z titulu nesprávného úředního postupu.
Navrhovatel v předmětném podání uvedl, že obě žaloby nejsou identické s předmětem ústavní stížností i když skutkový základ všech podání vyplývá z privatizace uvedených 51% akcií K. Ústavní stížnost vychází z porušení práv v ústavní rovině a nemůže být suplována jakýmkoliv rozhodnutím, když brojí proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který nad to svým významem podstatně převyšuje zájmy navrhovatele.
Z usnesení vlády ČR ze dne 1. března 1999, č. 133/95 Ústavní soud zjistil, že vláda tímto usnesením vydala rozhodnutí o privatizaci 51% akcií akciové společnosti K., přímým prodejem předem určenému nabyvateli za dohodnutou cenu, která byla stanovena na základě výběrového řízení a to nabyvatelům v následujícím pořadí:
1. společnosti s ručením omezeným K. Podmínky privatizace:
a) nestandardní splátkový režim o pětiročních splátkách po 20% kupní ceny
* část první splátky v prvním roce ve výši 10% kupní ceny se stanovuje jako nevratná kauce před podpisem kupní smlouvy
* druhá část první splátky v prvním roce ve výši 10% bude uhrazena do 90-ti dnů po podpisu kupní smlouvy
b) zbývající splátky koupě akcií v 2. až 5. roce budou úročeny 6% úrokovou sazbou splatnosti při poslední splátce
c) splácení kupní ceny bude ručeno zástavou akcií
d) v případě nesplnění podmínek kupní smlouvy ze strany nabyvatele má FNM právo odstoupit od smlouvy a uzavřít smlouvu s nabyvatelem uvedeným v 2. pořadí.
2. akciové společnosti Ž.
Ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá především v tom, že navrhovatel vytýká ústředním orgánům státní správy, že nerespektovaly při svém postupu usnesení vlády č. 133/95.
Přihláška do výběrového řízení je nepochybně jednostranným právním úkonem adresovaným - návrhem na uzavření smlouvy o koupi akcií (oferta). Ke vzniku smlouvy je však třeba, aby adresát ofertu akceptoval tak, jak byla předložena. Všeobecně platí, že přijetí návrhu s dodatky, výhradami, omezeními nebo jinými změnami anebo přijetí částečné není přijetím nabídky, ale jejím odmítnutím, a to i v té části, ve které se nabídka a akceptace shodují. Zároveň je takové odmítnutí nabídky považováno za návrh na uzavření smlouvy podaný dosavadním adresátem, tj. za jeho protinávrh smlouvy. Negociační jednání o uzavření smlouvy proto může pokračovat, přičemž si oferent a akceptant vyměnili role.
V daném případě však k uzavření kupní smlouvy přijetím zmíněného usnesení vlády nedošlo. Z citovaného usnesení č. 133/95 totiž nevyplývá, že by vláda akceptovala předložený návrh jako celek (zejména v usnesení vlády není zmínka o požadovaném oddlužení navrhovatele u KB, a že tudíž vznikla příslušná smlouva), ale to, že ze zájemců o koupi příslušného počtu akcií je navrhovatelova nabídka nejvýhodnější. Dále vláda uložila ministru pro správu národního majetku a jeho privatizaci realizovat toto usnesení (tj. uzavřít smlouvu s vybraným zájemcem). Podle názoru Ústavního soudu tím, že Fond, v souladu s usnesením vlády, vstoupil v jednání s navrhovatelem o uzavření smlouvy o prodeji akcií a předložil vlastní návrh smlouvy, který z citovaného usnesení vlády vycházel, splnil povinnost, z citovaného usnesení vlády vyplývající. Pokud v návrhu smlouvy požadoval určitá ujednání, která nebyla přesně v souladu s citovaným usnesením vlády, měl navrhovatel možnost na tuto skutečnost poukázat a takto navrženou smlouvu neakceptovat. Neučinil tak však, a návrh akceptoval. Později akceptoval i navrhované změny smlouvy. Neprokázal, že by se při uzavírání smlouvy jeho vůle utvářela pod nepřípustným fyzickým či psychickým nátlakem (respekt. protiprávní výhrůžkou). Pokud namítá, že jednal v tísni, je třeba poukázat na skutečnost, že obchodní zákoník neupravuje skutečnost, že nějaká smlouva byla uzavřena za situace hrozivé tísně, jako důvod neplatnosti smlouvy. Je součástí podnikatelského rizika každého subjektu, za jakých podmínek smlouvu uzavře. Bylo tedy věcí navrhovatele, aby si zajistil před uzavřením kupní smlouvy o prodeji akcií potřebné finanční zdroje ke krytí kupní ceny. Podpisem kupní smlouvy a jejích dodatků navrhovatel akceptoval termíny splátek.
V daném případě nedošlo k vyhlášení veřejné obchodní soutěže ve smyslu obchodního zákoníku. Vyhlášením výběrového řízení pro zájemce o účast na privatizaci akcií K., byl pouze zveřejněn zájem státu privatizovat tyto akcie metodou přímého prodeje. Podmínkou privatizace akcií a tedy vyhlášeného obsahu přihlášky k účasti ve výběrovém řízení, nebyla, jako kritérium pro výběr nabyvatele akcií, výzva k podání návrhu na řešení úvěrového zatížení privatizovaného subjektu. Postup Fondu se proto jeví jako korektní a nebyla jím porušena navrhovatelova základní práva.
Navrhovatel dále vytýká státu (Ministerstvu financí), že jej neoddlužilo, především pokud se týká úvěrů na TOZ. Dále to, že jeho orgány provedly v roce 1996 finanční kontrolu a jako důsledek nesprávného vynětí TOZ z účetnictví mu vyměřil dodatečnou daň. K tomu je třeba uvést, že orgány Ministerstva financí nemohou být jakoukoli smlouvou (nebo jejím návrhem) vyloučeny z plnění svých zákonem stanovených povinností. Povinnost provádět daňovou kontrolu vyplývá z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a pokud F.ú. (správce daně) dodržel při kontrole své zákonné povinnosti (což navrhovatel nezpochybňuje, neboť námitky vznáší nikoliv proti způsobu provedení kontroly a jejím závěrům, které ani nenapadl v příslušném soudním řízení, ale proti kontrole jako takové), nelze proti jeho postupu nic namítat.
Pokud jde o oddlužení u KB, navrhovatel neprokázal, že by toto oddlužení měl závazně přislíbeno příslušným státním orgánem, a že tudíž jeho neprovedení by bylo porušením práva. Pouze namítal, že v přihlášce do výběrového řízení si takovou podmínku kladl. Součástí smlouvy o koupi akcií však žádná podobná podmínka nebyla a ani nebyla navrhována. Konečně ani tu Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů státu byla porušena navrhovatelem namítaná jeho základní práva.
Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu