ECLI:CZ:US:1999:3.US.447.99
sp. zn. III. ÚS 447/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o návrhu navrhovatelů ing. R. D. a I. D., oba zastoupeni JUDr. J. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, čj. 26 Co 466/98-63, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali dne 12. 9. 1999 návrh na zahájení řízení, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. V předmětném návrhu brojili proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, čj. 26 Co 466/98-63, s tvrzením, že jím byla porušeno jeho základní právo, dané mu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 6 C 1087/98 a spis Okresního soudu v Kladně sp.zn. 15 C 88/91 a z nich zjistil, že dne 17. 6. 1991 rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem, čj. 15 C 88/91-29, že paní L. H. je vlastnicí pozemkových parcel, v rozsudku uvedených. Jednalo se o parcely, které paní H. darovala navrhovatelům v roce 1988, v době, kdy od ní kupovali rodinný domek v obci Dolany. Odůvodnil své rozhodnutí tím, že pozemky byly navrhovatelům darovány v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž od darovací smlouvy odstoupila. Krajský soud v Praze posléze dne 7. 11. 1991 rozsudkem, čj. 12 Co 373/91-48, na základě odvolání navrhovatelů, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Tehdejší Generální prokurátor ČR podal proti těmto rozsudkům stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Vrchní soud v Praze dne 30. 6. 1994 tak, že ji zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stížností pro porušení zákona lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí soudu. Napadené rozsudky však nenabyly právní moci, neboť proti rozsudku soudu I. stupně bylo podáno odvolání a rozsudek soudu odvolacího nebyl řádně a účinně doručen. Podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Odpůrce byl v řízení řádně zastoupen advokátem, tomu však rozsudek odvolacího soudu nebyl doručen. Rozsudek byl doručen pouze účastníkům řízení. Na základě tohoto rozhodnutí Vrchního soudu pak byl rozsudek doručen řádně a nabyl právní moci dne 1. 9. 1994.
Dne 31. 1. 1996 podali navrhovatelé, manželé D., žalobu proti Českému státu - Ministerstvu spravedlnosti, o 3.481.625,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnili tím, že postupem Okresního soudu v Kladně, který nesprávně doručil rozsudek odvolacího soudu, vyznačil na tomto rozhodnutí doložku právní moci a vykonatelnosti s datem 30. 12. 1991, vznikla navrhovatelům škoda tím, že do dne právní moci rozsudku, tj. do 1. 9. 1994 byli oprávněni brát z předmětných nemovitostí užitky. Před soudním řízením uzavřeli navrhovatelé smlouvu o užívání nemovitostí s ročním nájmem ve výši 1.305.610,- Kč. Vzhledem k tomu, že okresní soud vyznačil na rozsudku nesprávně doložku právní moci a vykonatelnosti, nemohl být tento nájem uskutečněn. Tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. a navrhovatelům měla vzniknout škoda z nerealizovaného nájmu za dobu od 1. 1. 1992 do 1. 9. 1994 ve výši 3.481.625,- Kč. Protože Ministerstvo spravedlnosti odmítlo škodu uhradit, podali navrhovatelé zmíněnou žalobu.
Okresní soud Praha-západ dne 21. 4. 1998 rozsudkem, čj. 6 C 1087/98-42, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v případě doručování rozsudku Okresním soudem v Kladně nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Nebylo však prokázáno, že by navrhovatelé v důsledku takového nesprávného úředního postupu utrpěli škodu. Nárok žalobců by bylo možno posuzovat jedině jako ušlý zisk. Předpokladem existence tohoto nároku však je, že majetek poškozeného se nerozmnožil v důsledku škodné události (tedy v důsledku nesprávného úředního postupu). Jinak řečeno kdyby k uvedené události nedošlo, rozmnožil by se majetek poškozeného. V daném případě však naopak pouze nesprávný úřední postup vytvořil možnost pro konstrukci, podle níž by žalobci mohli na základě dříve uzavřené smlouvy o užívání získávat nájemné za pozemky, o nichž bylo rozhodnuto, že nejsou v jejich vlastnictví. Pokud by soud postupoval správně, žalobci by, s ohledem na výsledek řízení, nárok na nájemné neměli. Žalobci nemohli být nijak poškozeni tím, že z pronájmu uvedených nemovitostí neměli žádný zisk, když nebyli v době, za kterou požadují náhradu škody, vlastníky předmětných pozemků a neměli k nim ani jiné právo, na jehož základě by s nimi mohli disponovat.
Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé odvolání, v němž se odvolávali na čl. 36 odst. 3 Listiny a opakovali argumenty, uvedené v původní žalobě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 1999, čj. 26 Co 466/98-63, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry. Podle krajského soudu kdyby došlo k pronájmu předmětných pozemků na základě uzavřené smlouvy mezi žalobci a nájemcem a žalobcům by bylo vyplaceno sjednané nájemné, získaná částka by byla, s ohledem na právní následky platného odstoupení od darovací smlouvy, bezdůvodným obohacením, které by žalobci museli vydat vlastnici pozemků.
Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, ve které namítali, že při obyčejném běhu událostí, kdyby nebyla chybně vyznačena doložka právní moci, byli by navrhovatelé oprávněni nemovitosti přenechat do užívání do 16. 9. 1994 a brát z užívání dohodnutou částku. V postupu Krajského soudu v Praze proto spatřovali porušení svého základního práva daného jim ust. čl. 36 odst. 3 Listiny.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Návrh není důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb., platného v době namítaného nesprávného úředního postupu, podle jehož ustanovení by se případná náhrada škody posuzovala, stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Této odpovědnosti se nelze zprostit. V souzeném případě nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu Okresního soudu v Kladně, který nesprávně vyznačil na rozsudku soudu I. stupně právní moc v době, kdy tento v právní moci ještě nebyl. Podmínkou pro přiznání náhrady škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny a tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. (dnes zákon č. 82/1992 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), však je, že v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu někomu vznikla škoda. Zde se Ústavní soud ztotožnil se závěry obecných soudů, že navrhovatelům v důsledku nesprávného úředního postupu okresního soudu žádná škoda nevznikla. Naopak. Navrhovatelé mohli předmětné pozemky pronajímat a brát z nich užitky až do doby skutečného nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu, tj. do 16. 9. 1994. Jestliže tak neučinili, nebylo to v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. V případě, že by Okresní soud v Kladně postupoval podle ust. §49 odst. 1 občanského soudního řádu a rozsudek krajského soudu doručil právnímu zástupci navrhovatelů, nemohli navrhovatelé předmětné pozemky pronajmout a pobírat uváděné požitky, neboť rozsudek určoval jako vlastnici těchto pozemků L. H. Jedině ona by mohla uplatňovat náhradu škody, pokud by jí v důsledku uvedeného postupu okresního soudu nějaká vznikla. V této souvislosti nelze ani předjímat konečné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal tehdejší Generální prokurátor. Úvahy, které v tomto směru vedou navrhovatelé, jsou přinejmenším předčasné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1999, čj. 26 Co 466/98-63, nebyla porušena základní práva navrhovatelů, daná jim ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 1999
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu