infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-239-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. III. ÚS 470/97 [ nález / ŠEVČÍK / výz-3 ], paralelní citace: N 163/16 SbNU 203 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:3.US.470.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K přechodu věci zatížené právními vadami (restitučním nárokem)

Právní věta Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR, jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným (§28 odst. 3, §29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad - konkrétní rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit.

ECLI:CZ:US:1999:3.US.470.97
sp. zn. III. ÚS 470/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatelů S. a E. V., zastoupených JUDr. K. S., advokátem, za účasti vedlejších účastníků A. M., J. M. a prof. J. M., všech zastoupených JUDr. Z. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997, sp. zn. 15 Co 260/97, týkající se restituce, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997, sp. zn. 15 Co 260/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 1996, sp. zn. 8 C 328/91, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný a doručený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997 (15 Co 260/97) a tvrdili, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud odvolací a jako orgán veřejné moci "nedocenil význam čl. 11 Listiny základních práv a svobod a současně neučinil zadost své ústavní povinnosti plynoucí z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb."; podle tvrzení ústavní stížnosti stalo se tak tím, že označený obecný soud potvrdil (stěžovatelům nepříznivý) rozsudek soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 1996 - 8 C 328/91-123), jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem na vyslovení povinnosti vedlejších účastníků (v řízení před obecnými soudy žalovaných) uzavřít dohodu o vydání v rozhodnutí blíže označených a popsaných nemovitostí - domu s příslušenstvím a stavebními parcelami v kat. úz. B. Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže a podrobněji rozvedli, v polemice s rozhodovacími důvody vyloženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil. Účastník řízení, Městský soud v Praze, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že tvrzení ústavní stížnosti odmítl, zdůraznil, že na svých právních závěrech vyjádřených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí trvá, na ně také odkázal a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů zamítl. Obdobný návrh vznesli také vedlejší účastníci řízení; namítli, že ústavní stížnost je podána opožděně a co do merita věci - stručně shrnuto - dovozovali správnost skutkových zjištění a právních závěrů vyložených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, zdůraznili, že vedlejší účastníci sub. 2 a 3 nabyli posuzované nemovitosti převodem na základě dědického práva (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a odmítli tvrzení stěžovatelů, že by jejich právní předchůdci ony nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nehledě již ani k tomu, že je nabyli přede dnem účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost, byť z jiných důvodů než tvrdili stěžovatelé, je důvodná. Z obsahu spisu obecného soudu (8 C 328/91 Obvodního soudu pro Prahu 4) je patrno, že obecný soud I. stupně rozsudkem ze dne 9. listopadu 1994 zavázal vedlejší účastníky k uzavření dohody, dle níž byli posuzované nemovitosti povinni vydat stěžovatelům; toto rozhodnutí v rozhodující části odůvodnil obecný soud I. stupně tím, že dědickou dohodou, schválenou podle tehdy platných předpisů někdejším Státním notářstvím pro Prahu 4 (4 D 1028/91-12), podle které tyto nemovitosti nabyli do svého vlastnictví rovným dílem vedlejší účastníci sub. 2 a 3, posuzoval (zejména ve vztahu k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů) jako jednání in fraudem legis a v důsledku toho s odkazem na ust. §39 o. z. ji pokládal za od počátku neplatnou. Toto rozhodnutí však odvolací soud (Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. června 1995 - 12 Co 143/95-83), z podnětu odvolání vedlejších účastníků, zrušil; odhlédnuto od řady výtek procesního charakteru, odmítl jako nedostatečně zdůvodněné úvahy obecného soudu I. stupně stran "obcházení zákona v dědickém řízení" a následný závěr o neplatnosti přechodu vlastnického práva k nemovitostem na druhého žalovaného a třetí žalovanou (tj. na vedlejší účastníky sub. 2 a 3) a v konečných úvahách dospěl k závěru, že "rozsudek byl vydán na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, .., že je nevykonatelný, a zejména v otázce pasivní legitimace žalovaných (vedlejších účastníků) nepřezkoumatelný". Následně obecný soud I. stupně rozsudkem ze dne 2. října 1996 návrh stěžovatelů zamítl; podle odůvodnění rozsudku stalo se tak proto, že stěžovatelé "nikterak neprokázali, že by dědická dohoda uzavřená mezi zákonnými dědici po zemřelé A. M. (tj. manželce prvého vedlejšího účastníka) byla neplatná" a že "i kdyby byli žalovaní (vedlejší účastníci) povinnými osobami, neunesli žalobci důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že osoba nabyvatele, tedy prvého žalovaného (tj. prvého vedlejšího účastníka), byla protiprávně zvýhodněna nebo že věc nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy". Odvolací soud (Městský soud v Praze), projednávav věc z podnětu odvolání stěžovatelů, rozsudek obecného soudu I. stupně potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil tím, že převodem (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nejsou míněny převody nabytí věci děděním ani nabytí v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů, že posuzované nemovitosti nabyli vedlejší účastníci sub. 2 a 3 před účinností restitučního zákona, a to na základě dědického práva, že nebylo prokázáno, že by byla neplatná dědická dohoda vedlejších účastníků a že proto "není možno učinit jiný závěr, než že druhý a třetí žalovaný nejsou povinnými osobami k vydání nemovitosti, a že prvý žalovaný, který ke dni podání žaloby již nemovitost nevlastnil, není ve sporu pasivně legitimován. Otázkám spojeným s okolnostmi, za nichž nemovitosti přešly do vlastnictví prvého vedlejšího účastníka a jeho manželky, jako otázkám pro posouzení věci nerozhodným, nevěnoval odvolací soud - stejně jako obecný soud I. stupně - větší pozornost. Rozhodující skutková zjištění, která vzhledem k obsahu spisu obecného soudu, k důkazům provedeným obecnými soudy a také vzhledem k postoji účastníků řízení k nim, lze pokládat za nesporné, jsou tato: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 1988 (6 T 13/88) byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky (§109 odst. 2 tehdy platného tr. z.) a za ten potrestáni mimo jiné trestem propadnutí majetku (§51 odst. 2 tr. z.). Usnesením téhož soudu ze dne 30. dubna 1991 (Rt 808/91) ve smyslu zák. č. 119/1990 Sb. byl odsuzující rozsudek nad stěžovateli, včetně všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících, zrušen. Nemovitosti stěžovatelů podléhající trestu propadnutí byly v konečné fázi ze státu hospodářskou smlouvou o převodu práv hospodaření s národním majetkem ze dne 1. srpna 1988 převedeny na OPBH a posléze v roce 1989 kupní smlouvou ze dne 7. března 1989 prodány prvému vedlejšímu účastníkovi a jeho dnes již zemřelé manželce, k jejíž smrti došlo dne 4. března 1991. Jak prvý vedlejší účastník, tak jeho manželka byli ke dni 5. září 1991 v evidenci nemovitostí pro hl. m. Prahu, kat. úz. B. (na LV č. 1730 ozn. kat. úz.) vedeni jako vlastníci posuzovaných nemovitostí. Dopisem stěžovatelů ze dne 1. dubna 1991 a obdobně dopisem jejich právního zástupce ze dne 15. 7. 1991 byl prvý vedlejší účastník s poukazem na to, že nemovitosti nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě neoprávněného zvýhodnění, vyzván k jejich vydání. Podle dědické dohody uzavřené dne 5. září 1991 před někdejším Státním notářstvím v Praze 4 (4 D 1028/91-10) a jím v tehdy platném právním režimu schválené, vlastnictví k nemovitostem přešlo na druhého a třetího účastníka, a to na každého z nich v rozsahu rovného podílu. Právní závěry obecných soudů, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - §19 odst. 1, §3 odst. 2) a že výzvu k vydání věci podali včas, jsou správné; podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu však podstatně jinak, pokud jde o právní závěr, dle něhož vedlejší účastníci nejsou povinnými osobami, příp. že prvý z nich není v posuzované věci pasivně legitimován. Ze skutkových zjištění obecných soudů, jak vpředu bylo na ně poukázáno, je zřejmé, že v době, kdy prvý vedlejší účastník uzavíral s dalšími dědickou dohodu, resp. přistoupil na dohodnutý způsob vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byly mezi účastníky sporné nemovitosti zatíženy řádně uplatněným restitučním nárokem, a že tato skutečnost mu nemohla být neznámá. Aniž by bylo třeba zaměřit úvahy na to, zda při tomto úkonu jednal prvý stěžovatel in fraudem legis (a že v důsledku toho je zmíněná dohoda neplatná), zcela postačí odkázat na zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám; řečeno jinými slovy, jestliže prvý vedlejší účastník měl povinnost podrobit se režimu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jestliže oprávněné osoby vůči němu účinně uplatnily nárok na vydání věci, pak tato věc v důsledku zmíněné zásady přešla (děděním) na další vedlejší účastníky v tom právním stavu (s takovými právními vadami), v jakém byla před uzavřením dědické dohody, tj. s prvým vedlejším účastníkem nesplněnou povinností je oprávněným vydat; v tomto smyslu je ostatně judikatura obecných soudů konstantní (k tomu srov. např. stanovisko 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci 2 Cdon 1215/96, dtto ve věci 2 Cdon 748/97 a další) a podle názoru Ústavního soudu nebylo důvodu se od ní v této věci odchylovat. Opačný právní názor obecných soudů vyjádřený v jejich rozhodnutích ze dne 2. října 1996 (8 C 328/91-123) a ze dne 8. června 1997 (15 Co 260/97-165) je tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů. Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR, jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným (§28 odst. 3, §29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad - konkrétní rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit. V občanskoprávních věcech občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obecným soudům ukládá, aby ve sporu o právo postupovaly tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§1 o. s. ř.), přičemž je jím současně uloženo, aby svou činnost zaměřily k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob (§2 o. s. ř.). Podle přesvědčení Ústavního soudu povinnosti takto obecným soudům zákonem uložené jsou nejen výrazem povinnosti soudu (soudce) rozhodnout - mimo jiné - spravedlivě, tj. ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí (Bureš a spol.: Občanský soudní řád, Komentář), ale jsou současně integrální částí stanoveného postupu, jak tento je dán a chráněn ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jak tento postup jako jedna ze zásad spravedlivého procesu byl Ústavním soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi vyložen; mezi tyto zásady jak svou povahou, tak svým významem - též jako atribut právní jistoty co by jednoho z předpokladů právního státu - spadá požadavek jednotnosti rozhodování orgánů veřejné moci. V těchto souvislostech nelze ostatně opomenout nález ve věci III. ÚS 224/98 (dosud nepublikován), v němž Ústavní soud vyložil podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace obecného práva obecnými soudy má za následek porušení ústavně zaručených práv; stručně připomenuto, jde o to, že ústavně zaručená práva v oblasti obecného práva působí jako regulativní údaje; porušení některé z jeho norem, a to v důsledku svévole (kupř. nerespektování kogentní normy) nebo v důsledku interpretace ocitající se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (kupř. přepjatý formalismus), tato ústavně zaručená práva porušuje, obdobně jako tomu je stran odklonu od ustálené rozhodovací praxe nadto usměrněné opakovanými rozhodnutími či stanovisky Nejvyššího soudu ČR, aniž by obecné soudy nižšího stupně dostatečným způsobem vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají, a aniž by proti takovému svému rozhodnutí připustily dovolání (§239 odst. 2 o. s. ř.). S takto vyloženými zásadami je ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu II. stupně v rozporu a v tomto smyslu a rozsahu není pro důvody již vyložené v souladu s ústavním pořádkem republiky; protože stejnou vadou je zatíženo i rozhodnutí obecného soudu I. stupně, Ústavní soud, maje na zřeteli též procesní ekonomii, obě rozhodnutí obecných soudů zrušil, aniž by se přitom jakkoli zabýval otázkou, zda a nakolik jsou v dané věci splněny podmínky vyplývající z ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na obecných soudech bude, aby s přihlédnutím k závaznosti tohoto nálezu (čl. 82 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), po doplnění dokazování stran tvrzené existence důvodů svědčících pro vydání posuzovaných nemovitostí, které až dosud pro odlišný právní názor na postavení vedlejších účastníků zůstaly stranou jejich pozornosti, ve věci nově rozhodly. Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti vyhovujícím výrokem [§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona], když námitce vedlejších účastníků co do opožděného podání ústavní stížnosti, vzaté ostatně u ústního jednání zpět, nebylo možno přisvědčit (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), a když přes předchozí kasaci rozhodnutí obecného soudu I. stupně soudem nadřízeným, to však jen z důvodů procesních vad, nebyly na straně stěžovatelů shledány podmínky pro dovolání (§75 odst. 1 zákona); s ostatními námitkami a stanovisky odkazují se účastník řízení a vedlejší jeho účastníci na odůvodnění tohoto nálezu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 25. listopadu 1999

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:3.US.470.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 470/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 163/16 SbNU 203
Populární název K přechodu věci zatížené právními vadami (restitučním nárokem)
Datum rozhodnutí 25. 11. 1999
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 12. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Ševčík Vlastimil
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 335/1991 Sb., §28 odst.3
  • 87/1991 Sb., §3, §4 odst.2, §19
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
osoba/povinná
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-470-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30401
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30