ECLI:CZ:US:1999:3.US.470.97
sp. zn. III. ÚS 470/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci stěžovatelů S. a E. V., zastoupených JUDr. K. S., advokátem, za účasti vedlejších účastníků A. M., J. M. a prof. J. M., všech zastoupených JUDr. Z. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997, sp. zn. 15 Co 260/97, týkající se restituce, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997, sp.
zn. 15 Co 260/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
2. října 1996, sp. zn. 8 C 328/91, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§30
odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona],
napadli stěžovatelé pravomocný a doručený rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 8. července 1997 (15 Co 260/97) a tvrdili, že tímto
rozhodnutím obecný soud jako soud odvolací a jako orgán veřejné
moci "nedocenil význam čl. 11 Listiny základních práv a svobod
a současně neučinil zadost své ústavní povinnosti plynoucí z čl.
95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb."; podle tvrzení ústavní
stížnosti stalo se tak tím, že označený obecný soud potvrdil
(stěžovatelům nepříznivý) rozsudek soudu I. stupně (Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 1996 - 8 C 328/91-123), jímž
byla zamítnuta žaloba s návrhem na vyslovení povinnosti vedlejších
účastníků (v řízení před obecnými soudy žalovaných) uzavřít dohodu
o vydání v rozhodnutí blíže označených a popsaných nemovitostí
- domu s příslušenstvím a stavebními parcelami v kat. úz. B. Aniž
by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže
a podrobněji rozvedli, v polemice s rozhodovacími důvody
vyloženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhli, aby Ústavní
soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.
Účastník řízení, Městský soud v Praze, se k výzvě Ústavního
soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že tvrzení ústavní
stížnosti odmítl, zdůraznil, že na svých právních závěrech
vyjádřených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí
trvá, na ně také odkázal a navrhl, aby Ústavní soud ústavní
stížnost stěžovatelů zamítl.
Obdobný návrh vznesli také vedlejší účastníci řízení;
namítli, že ústavní stížnost je podána opožděně a co do merita
věci - stručně shrnuto - dovozovali správnost skutkových zjištění
a právních závěrů vyložených v odůvodnění ústavní stížností
napadeného rozhodnutí, zdůraznili, že vedlejší účastníci sub.
2 a 3 nabyli posuzované nemovitosti převodem na základě dědického
práva (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a odmítli tvrzení stěžovatelů, že by jejich právní
předchůdci ony nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými
předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2
zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nehledě již
ani k tomu, že je nabyli přede dnem účinnosti zákona
o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Ústavní stížnost, byť z jiných důvodů než tvrdili
stěžovatelé, je důvodná.
Z obsahu spisu obecného soudu (8 C 328/91 Obvodního soudu
pro Prahu 4) je patrno, že obecný soud I. stupně rozsudkem ze dne
9. listopadu 1994 zavázal vedlejší účastníky k uzavření dohody,
dle níž byli posuzované nemovitosti povinni vydat stěžovatelům;
toto rozhodnutí v rozhodující části odůvodnil obecný soud I.
stupně tím, že dědickou dohodou, schválenou podle tehdy platných
předpisů někdejším Státním notářstvím pro Prahu 4 (4
D 1028/91-12), podle které tyto nemovitosti nabyli do svého
vlastnictví rovným dílem vedlejší účastníci sub. 2 a 3, posuzoval
(zejména ve vztahu k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů) jako jednání in fraudem legis a v důsledku toho s odkazem
na ust. §39 o. z. ji pokládal za od počátku neplatnou.
Toto rozhodnutí však odvolací soud (Městský soud v Praze
usnesením ze dne 29. června 1995 - 12 Co 143/95-83), z podnětu
odvolání vedlejších účastníků, zrušil; odhlédnuto od řady výtek
procesního charakteru, odmítl jako nedostatečně zdůvodněné úvahy
obecného soudu I. stupně stran "obcházení zákona v dědickém
řízení" a následný závěr o neplatnosti přechodu vlastnického práva
k nemovitostem na druhého žalovaného a třetí žalovanou (tj. na
vedlejší účastníky sub. 2 a 3) a v konečných úvahách dospěl
k závěru, že "rozsudek byl vydán na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, .., že je nevykonatelný, a zejména
v otázce pasivní legitimace žalovaných (vedlejších účastníků)
nepřezkoumatelný".
Následně obecný soud I. stupně rozsudkem ze dne 2. října
1996 návrh stěžovatelů zamítl; podle odůvodnění rozsudku stalo se
tak proto, že stěžovatelé "nikterak neprokázali, že by dědická
dohoda uzavřená mezi zákonnými dědici po zemřelé A. M. (tj.
manželce prvého vedlejšího účastníka) byla neplatná" a že "i kdyby
byli žalovaní (vedlejší účastníci) povinnými osobami, neunesli
žalobci důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že osoba
nabyvatele, tedy prvého žalovaného (tj. prvého vedlejšího
účastníka), byla protiprávně zvýhodněna nebo že věc nabyl
v rozporu s tehdy platnými předpisy".
Odvolací soud (Městský soud v Praze), projednávav věc
z podnětu odvolání stěžovatelů, rozsudek obecného soudu I. stupně
potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil tím, že převodem (§4 odst. 2
zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nejsou míněny
převody nabytí věci děděním ani nabytí v souvislosti s vypořádáním
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, že posuzované nemovitosti
nabyli vedlejší účastníci sub. 2 a 3 před účinností restitučního
zákona, a to na základě dědického práva, že nebylo prokázáno, že
by byla neplatná dědická dohoda vedlejších účastníků a že proto
"není možno učinit jiný závěr, než že druhý a třetí žalovaný
nejsou povinnými osobami k vydání nemovitosti, a že prvý žalovaný,
který ke dni podání žaloby již nemovitost nevlastnil, není ve
sporu pasivně legitimován. Otázkám spojeným s okolnostmi, za nichž
nemovitosti přešly do vlastnictví prvého vedlejšího účastníka
a jeho manželky, jako otázkám pro posouzení věci nerozhodným,
nevěnoval odvolací soud - stejně jako obecný soud I. stupně
- větší pozornost.
Rozhodující skutková zjištění, která vzhledem k obsahu spisu
obecného soudu, k důkazům provedeným obecnými soudy a také
vzhledem k postoji účastníků řízení k nim, lze pokládat za
nesporné, jsou tato:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 1988
(6 T 13/88) byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění
republiky (§109 odst. 2 tehdy platného tr. z.) a za ten
potrestáni mimo jiné trestem propadnutí majetku (§51 odst. 2 tr.
z.).
Usnesením téhož soudu ze dne 30. dubna 1991 (Rt 808/91) ve
smyslu zák. č. 119/1990 Sb. byl odsuzující rozsudek nad
stěžovateli, včetně všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících,
zrušen. Nemovitosti stěžovatelů podléhající trestu propadnutí byly
v konečné fázi ze státu hospodářskou smlouvou o převodu práv
hospodaření s národním majetkem ze dne 1. srpna 1988 převedeny na
OPBH a posléze v roce 1989 kupní smlouvou ze dne 7. března 1989
prodány prvému vedlejšímu účastníkovi a jeho dnes již zemřelé
manželce, k jejíž smrti došlo dne 4. března 1991.
Jak prvý vedlejší účastník, tak jeho manželka byli ke dni
5. září 1991 v evidenci nemovitostí pro hl. m. Prahu, kat. úz. B.
(na LV č. 1730 ozn. kat. úz.) vedeni jako vlastníci posuzovaných
nemovitostí.
Dopisem stěžovatelů ze dne 1. dubna 1991 a obdobně dopisem
jejich právního zástupce ze dne 15. 7. 1991 byl prvý vedlejší
účastník s poukazem na to, že nemovitosti nabyl v rozporu s tehdy
platnými předpisy a na základě neoprávněného zvýhodnění, vyzván
k jejich vydání.
Podle dědické dohody uzavřené dne 5. září 1991 před
někdejším Státním notářstvím v Praze 4 (4 D 1028/91-10) a jím
v tehdy platném právním režimu schválené, vlastnictví
k nemovitostem přešlo na druhého a třetího účastníka, a to na
každého z nich v rozsahu rovného podílu.
Právní závěry obecných soudů, že stěžovatelé jsou
oprávněnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích
(č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - §19 odst. 1,
§3 odst. 2) a že výzvu k vydání věci podali včas, jsou správné;
podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu však podstatně jinak,
pokud jde o právní závěr, dle něhož vedlejší účastníci nejsou
povinnými osobami, příp. že prvý z nich není v posuzované věci
pasivně legitimován.
Ze skutkových zjištění obecných soudů, jak vpředu bylo na ně
poukázáno, je zřejmé, že v době, kdy prvý vedlejší účastník
uzavíral s dalšími dědickou dohodu, resp. přistoupil na dohodnutý
způsob vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byly
mezi účastníky sporné nemovitosti zatíženy řádně uplatněným
restitučním nárokem, a že tato skutečnost mu nemohla být neznámá.
Aniž by bylo třeba zaměřit úvahy na to, zda při tomto úkonu jednal
prvý stěžovatel in fraudem legis (a že v důsledku toho je zmíněná
dohoda neplatná), zcela postačí odkázat na zásadu, že nikdo nemůže
na jiného převést více práv než má sám; řečeno jinými slovy,
jestliže prvý vedlejší účastník měl povinnost podrobit se režimu
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jestliže
oprávněné osoby vůči němu účinně uplatnily nárok na vydání věci,
pak tato věc v důsledku zmíněné zásady přešla (děděním) na další
vedlejší účastníky v tom právním stavu (s takovými právními
vadami), v jakém byla před uzavřením dědické dohody, tj. s prvým
vedlejším účastníkem nesplněnou povinností je oprávněným vydat;
v tomto smyslu je ostatně judikatura obecných soudů konstantní
(k tomu srov. např. stanovisko 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci 2 Cdon
1215/96, dtto ve věci 2 Cdon 748/97 a další) a podle názoru
Ústavního soudu nebylo důvodu se od ní v této věci odchylovat.
Opačný právní názor obecných soudů vyjádřený v jejich
rozhodnutích ze dne 2. října 1996 (8 C 328/91-123) a ze dne 8.
června 1997 (15 Co 260/97-165) je tak v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí obecných soudů.
Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je
nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí
obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten
který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR,
jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným
(§28 odst. 3, §29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad - konkrétní
rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším
soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká
znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně
pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční
libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit.
V občanskoprávních věcech občanský soudní řád (zák. č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obecným soudům ukládá,
aby ve sporu o právo postupovaly tak, aby byla zajištěna
spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního
řízení (§1 o. s. ř.), přičemž je jím současně uloženo, aby svou
činnost zaměřily k tomu, aby nedocházelo k porušování práv
a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob (§2 o. s.
ř.). Podle přesvědčení Ústavního soudu povinnosti takto obecným
soudům zákonem uložené jsou nejen výrazem povinnosti soudu
(soudce) rozhodnout - mimo jiné - spravedlivě, tj. ve shodě
s ustálenou rozhodovací praxí (Bureš a spol.: Občanský soudní řád,
Komentář), ale jsou současně integrální částí stanoveného postupu,
jak tento je dán a chráněn ústavně zaručeným právem na soudní
ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jak
tento postup jako jedna ze zásad spravedlivého procesu byl
Ústavním soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi vyložen; mezi
tyto zásady jak svou povahou, tak svým významem - též jako atribut
právní jistoty co by jednoho z předpokladů právního státu - spadá
požadavek jednotnosti rozhodování orgánů veřejné moci.
V těchto souvislostech nelze ostatně opomenout nález ve věci
III. ÚS 224/98 (dosud nepublikován), v němž Ústavní soud vyložil
podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace obecného práva
obecnými soudy má za následek porušení ústavně zaručených práv;
stručně připomenuto, jde o to, že ústavně zaručená práva v oblasti
obecného práva působí jako regulativní údaje; porušení některé
z jeho norem, a to v důsledku svévole (kupř. nerespektování
kogentní normy) nebo v důsledku interpretace ocitající se
v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (kupř. přepjatý
formalismus), tato ústavně zaručená práva porušuje, obdobně jako
tomu je stran odklonu od ustálené rozhodovací praxe nadto
usměrněné opakovanými rozhodnutími či stanovisky Nejvyššího soudu
ČR, aniž by obecné soudy nižšího stupně dostatečným způsobem
vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají,
a aniž by proti takovému svému rozhodnutí připustily dovolání (§239 odst. 2 o. s. ř.).
S takto vyloženými zásadami je ústavní stížností napadené
rozhodnutí obecného soudu II. stupně v rozporu a v tomto smyslu
a rozsahu není pro důvody již vyložené v souladu s ústavním
pořádkem republiky; protože stejnou vadou je zatíženo i rozhodnutí
obecného soudu I. stupně, Ústavní soud, maje na zřeteli též
procesní ekonomii, obě rozhodnutí obecných soudů zrušil, aniž by
se přitom jakkoli zabýval otázkou, zda a nakolik jsou v dané věci
splněny podmínky vyplývající z ustanovení §4 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na obecných soudech bude, aby s přihlédnutím k závaznosti
tohoto nálezu (čl. 82 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), po
doplnění dokazování stran tvrzené existence důvodů svědčících pro
vydání posuzovaných nemovitostí, které až dosud pro odlišný právní
názor na postavení vedlejších účastníků zůstaly stranou jejich
pozornosti, ve věci nově rozhodly.
Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto o ústavní
stížnosti vyhovujícím výrokem [§82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona],
když námitce vedlejších účastníků co do opožděného podání ústavní
stížnosti, vzaté ostatně u ústního jednání zpět, nebylo možno
přisvědčit (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), a když přes předchozí
kasaci rozhodnutí obecného soudu I. stupně soudem nadřízeným, to
však jen z důvodů procesních vad, nebyly na straně stěžovatelů
shledány podmínky pro dovolání (§75 odst. 1 zákona); s ostatními
námitkami a stanovisky odkazují se účastník řízení a vedlejší jeho
účastníci na odůvodnění tohoto nálezu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 25. listopadu 1999