ECLI:CZ:US:1999:3.US.546.98
sp. zn. III. ÚS 546/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. 6. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. S.D., zastoupeného JUDr. P.T., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. července 1998, sp. zn. 1 Cdon 106/97, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 1997, sp. zn. 2 Co 82/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručený a pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 1997 (2 Co 82/97) a spolu s ním také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. července 1998 (1 Cdon 106/97) a tvrdil, že obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z čl. 1, čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak také z čl. 90 věty prvé úst. zák. č. 1/1993 Sb. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, případně z čl. 17 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel označeným obecným soudům vytkl, že jemu nepříznivou změnou rozsudku soudu I. stupně - stručně shrnuto - mu jako svého času prozatímnímu řediteli BIS upřely právo na ochranu osobnosti, do něhož zasáhly různé
(v řízení před obecnými soudy přesně označené) výroky, za něž podle jeho přesvědčení, byť byly proneseny předsedou této strany, odpovídá vedlejší účastník (tj. ČSSD); v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obou již dříve zmíněných soudů stěžovatel dovozoval nepochybnou spojitost všech inkriminovaných výroků se svojí osobou, tvrdil, že vzhledem k právní úpravě zmíněné služby, v jejímž čele v posuzované době stál, není nejmenších pochybností o tom, že příkrou její kritikou (byly-li výroky vůbec jako kritika míněny), nadto neoprávněnou (vycházela z očividných nesprávností), byl zasažen také on sám, neboť za řádný a zákonu odpovídající výkon služby nesl také, byť jako činitel na politické straně nezávislý, politickou odpovědnost; ostatně pod tlakem oněch výroků posléze z označené funkce, ze svého hlediska bezdůvodně, odstoupil. S odkazem na to, že "institut ochrany osobnosti" (o nějž stěžovatel svou žalobu před obecnými soudy opřel) je v současně právní úpravě "koncipován na principu objektivní odpovědnosti...", kdy do chráněného práva "může zasáhnout jakýkoli skutek a jakékoli nepravdivé tvrzení, a to bez ohledu na výslovně citovaného adresáta takových výroků", a že výklad tohoto institutu byl v jeho věci obecnými soudy II. a III. stupně bez zákonného podkladu "zúžen"; závěrem vyvodil porušení již zmíněných ústavně zaručených základních práv a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu byla označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z námitek a tvrzení stěžovatele bylo předně vyloučit, jako z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodné, ty, které svou povahou v podstatě usilují o přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, neboť - jak již dříve a opakovaně bylo Ústavním soudem v různých rozhodnutích vyloženo (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995, III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995 a další), takovýto přezkum nespadá do pravomoci Ústavního soudu a dále také ty, které jsou ve své podstatě opakováním tvrzení a vývodů stěžovatele v opravných řízeních, s nimiž se však obě napadená rozhodnutí dostatečným a zákonným způsobem vypořádala (§157 odst. 2 o. s. ř.), a která pod náhledem toho sluší pokládat za pouhou (opakovanou) polemiku se závěry a rozhodovacími důvody obecných soudů; zvláštní podmínky, které ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných umožňují, a které Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně vyložil (k tomu srov. např. nález III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,
č. 5, Praha, 1994), Ústavní soud nezjistil, a ty ostatně stěžovatelem nebyly ani tvrzeny. Sem spadají veškerá tvrzení stěžovatele stran povahy inkriminovaných výroků na adresu BIS, jakož i vývodů, podle nichž byl jimi zasažen stěžovatel jako její vrcholný představitel, výklad skutkové i právní povahy institutu ochrany osobnosti
(§11 a násl. o. z.), případně také ty, které vyslovují nesouhlas s judikaturou obecných soudů
či - pokud jde o dovolací soud - ty, které polemizují s procesními stanovisky dovolacího soudu.
Obdobně nedůvodné jeví se i tvrzení stěžovatele stran pochybení dovolacího soudu dotýkajícího se "jediného doloženého výroku ohledně žalobce (jde o výrok předsedy žalované politické strany, dle něhož ten "byl potěšen rezignací stěžovatele a doufal, že jeho odchodem přestane zneužití BIS pro úzce stranické účely)", a to především proto, že tento výrok, aniž by jej Ústavní soud sám hodnotil, nebyl podle obsahu spisu a ostatně ani podle vyjádření stěžovatele v řízení před obecnými soudy předmětem jejich rozhodování (k tomu srov. žalobní petit stěžovatele, jakož i znělku a odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, příp. tytéž v rozsahu soudu II. stupně), neboť - na rozdíl od mínění stěžovatele - je tato skutečnost, podle přesvědčení Ústavního soudu, především procesně významná, nehledě již ani k tomu, že v onom výroku nelze (z hlediska předmětu řízení před obecnými soudy) spatřovat - mimo jiné také pro jeho izolovanost - jakési interpretační vodítko pro časově předcházející a vzdálené výroky jiné, směřující nadto vůči státnímu orgánu jako takovému a od osoby stěžovatele tak zřetelně odlišnému, a to přesto, že v jeho čele stěžovatel v rozhodné době skutečně stál.
I když ze žaloby stěžovatele, příp. z dalších jeho přednesů v řízení před obecnými soudy, není zřejmé, z jakých skutkových okolností či právních vztahů či skutečností a obdobně také ani z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nelze zjistit, proč odpovědnost za posuzované (a obecnými soudy posouzené) výroky přičítá stěžovatel právě žalované politické straně, ani z této skutečnosti však nelze z hlediska ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany ústavnosti ve prospěch stěžovatele nic podstatného vyvodit.
Jakkoli ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména nesporně spadá jako ústavně zaručené základní právo pod ústavní ochranu, hmotněprávní podmínky pro ni jsou svěřeny právní normě nižší síly (občanskému zákonu), jejíž výklad a aplikace přísluší především obecným soudům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); za dané situace i podle přesvědčení Ústavního soudu nelze osobu stěžovatele bez dalšího ztotožňovat s orgánem veřejné moci, v jehož čele stěžovatel v rozhodné době stál, a to již proto, že jde nejen o dva zcela odlišné a samostatné subjekty se zcela rozdílnou odpovědností, ale také proto, že obecně vzato ani nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) ku příkladu špatné pověsti organizace jako právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobních a osobnostních práv jejich členů (příslušníků); proto ani z hlediska ochrany ústavně zaručeného základního práva na ochranu cti a dobrého jména (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nelze ony dva subjekty slučovat, pokud se týká, z hlediska tvrzeného zásahu je vzájemně zaměňovat.
Neshledal proto Ústavní soud, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva ústavně nesouladnou aplikací (interpretací) v úvahu přicházejících ustanovení hmotného práva (§11 a násl. o. z.) nebo že by skutkové či právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, k nimž tyto soudy dospěly (nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha, 1995), případně, že by samo řízení z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) trpělo takovými vadami, které by v dané věci ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů mohly odůvodnit (nález ve věci III. ÚS 271/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., vydání 1., č. 24, Praha, 1997).
Pro takto rozvedené důvody, aniž by se jevila potřeba zvlášť se zabývat stěžovatelem citovanými články Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (jde o články obsahově shodné s ustanovením Listiny základních práv a svobod), shledal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, když povaha vyložených důvodů vylučuje i závěr, že by ve stěžovatelově věci obecné soudy porušily jim ústavně uložené povinnosti (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a když čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod na posuzovanou věc očividně nedopadá.
Zjevnost Ústavním soudem zjištěné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je pak dána nejen povahou vyložených důvodů, ale především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. června 1999