ECLI:CZ:US:1999:3.US.64.99
sp. zn. III. ÚS 64/99
Usnesení
III. ÚS 64/99
Ústavní soud rozhodl dne 17. 6. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. H., L. S., a I. S., všech zastoupených JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 12 Co 190/95, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. 4 C 691/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 1998 (12 Co 190/95) a spolu s ním rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. listopadu 1994 (4 C 691/92) a tvrdili, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci těmito rozhodnutími jednak neučinily zadost svým povinnostem jim ústavně uloženým čl. 90 a čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb., jednak porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatelů plynoucí z ust. čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy stěžovatelům neposkytly ochranu jejich právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a ve svých rozhodnutích "zaměnily vázanost zákonem za vázanost nesprávným výkladem zákona" (čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) a posléze svým "postupem zbavily stěžovatele práva vlastnit majetek, který by jejich právní předchůdce, nebýt násilného odnětí, nepochybně vydržel a oni jej okamžikem jeho smrti zdědili".
Z takto rozvedených důvodů, zaměřených v obšírném výkladu na okolnosti, za nichž k odnětí majetku stěžovatelovým předchůdcem došlo a na vlastní výklad ustanovení §6
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. posléze stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že těžiště posouzení stěžovateli uplatněných nároků (na vydání nemovitostí v režimu zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) spočívá v odpovědi na otázku, zda předpokladem úspěšnosti návrhu na vydání věci je, zda v údobí před jejich přechodem na stát byly ve vlastnictví toho, kdo návrh uplatňuje, případně jeho právního předchůdce.
Obecné soudy, když byly zjistily, že právní předchůdce posuzovanou nemovitost (šlo k výrobní halu) sice v roce 1946 koupil, nicméně, že jeho vlastnictví k ní nebylo (v té době jako nepominutelná podmínka nabytí vlastnictví k nemovitosti) zaknihováno (intabulováno), dovodily, že zákonné podmínky pro její vydání v režimu již dříve zmíněného zákona splněny nejsou, a proto o žalobě stěžovatelů rozhodly zamítavým (potvrzujícím) výrokem. Z rozhodovacích důvodů obecných soudů je patrno, že obecné soudy odmítly poukazy stěžovatelů na okolnosti, proč - z důvodů z části akceptovatelných - k intabulaci jeho vlastnického práva nedošlo a proč za dané právní úpravy jejich nárok na vydání nemovitosti nelze shledat jako oprávněný; odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí tak zcela odpovídá zákonu (§157 odst. 2 o. s. ř.), a proto ani pod ústavními hledisky jim nelze nic podstatného vytknout.
Odůvodnění ústavní stížnosti ve své podstatě spočívá na tvrzení, že poctivá držba jejich právního předchůdce, která, nebýt násilného zásahu ze strany státu, by vedla k vydržení vlastnického práva, ať již u původního vlastníka nebo jeho právních nástupců, a že jako taková je z hlediska uplatněného nároku téměř totožná s vlastnictvím samotným; z této konstrukce odvozují stěžovatelé pochybení obecných soudů a dovozují, že "jsou právními nástupci poctivého držitele, kterému v nabytí plného vlastnického práva vydržením zabránilo pouze neoprávněné odnětí věci z držby" (sc. státem), když současně tvrdí, že předpokladem nároku na vydání věci není jen vlastnictví odňaté věci, ale - gramatickým výkladem ust. §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. - též její (zřejmě oprávněná) držba.
S takto naznačenou právní konstrukcí stěžovatelů se Ústavní soud neztotožnil,
neboť - jak má za to - ani nejširším ústavně souladným výkladem v úvahu přicházejícího ustanovení zákona (č. 87/1991 Sb.) nelze překlenout zásadní rozdíl mezi držbou věci (byť i případně oprávněnou) a vlastnictvím k ní a zejména - v režimu platném v posuzovaném období - opomenout zásady a důsledky intabulačního principu, jako nezbytné a zásadní podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem, případně přehlédnout skutečnost, že
o koupi posuzované nemovitosti zřejmě neexistuje ani písemná smlouva (stěžovatelé před obecnými soudy předložili toliko účet na částku ve výši tvrzené kupní ceny), která by případně mohla odůvodnit postup ve smyslu tehdy platného ust. §432 a násl. o. z. o.
z roku 1811; neshledal proto Ústavní soud, že by obecné soudy při interpretaci a aplikaci užitých ustanovení zákona postupovaly ve věci stěžovatelů protiústavně, zejména jestliže při posuzování uplatněného nároku nelze vycházet z hypotetických předpokladů, o nichž z různých důvodů není jisto, jak by se vůbec splnily.
Z povahy věci a ostatně i ze samotného tvrzení stěžovatelů je tak zřejmé, že jejich "vlastnictví" k požadované nemovitosti od samotného počátku řízení před obecnými soudy se jevilo jako sporné, a proto jejich odkaz na ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod je z důvodů již dříve Ústavním soudem vyložených (k tomu srov. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 41, Praha, 1995) nepřípadný; protože jde o judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům v ní vyloženým cokoli dodávat.
Pro takto vyložené důvody byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by bylo účelné vyzývati stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jejich zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 17. června 1999