ECLI:CZ:US:1999:4.US.138.99
sp. zn. IV. ÚS 138/99
Usnesení
IV. ÚS 138/99
Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. M. M., zastoupeného A. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1998, čj. 26 Cdo 2234/98-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel uvádí, že jestliže konkrétní důvod vyžadovaný ustanovením §241 odst. 3 o. s. ř. nebyl uveden vůbec, potom lze stěží mít za to, že doplněním tzv. blanketního podání došlo ke změně dovolacího důvodu. I blanketní podání je třeba posuzovat jako dovolání, jímž byly uplatněny všechny dovolací důvody, neboť jinak by pozbylo smysl i ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. Odůvodnění odvolání není tedy žádnou změnou dovolacích důvodů, a proto bylo na místě, aby Nejvyšší soud ČR o stěžovatelově dovolání věcně rozhodl. Z uvedeného důvodu domáhá se proto stěžovatel pro porušení čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení napadeného rozhodnutí.
Z obsahu spisu 11 C 699/95 Okresního soudu v Liberci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 12. 6. 1998 podal návrh na zahájení dovolacího řízení, v němž uvedl, že podané dovolání po poradě s právním zástupcem zdůvodní ve lhůtě jednoho týdne. Odůvodnění tohoto návrhu ze dne 7. 7. 1998 došlo však Okresnímu soudu v Liberci dne 8. 7. 1998. O stěžovatelem podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že dovolací řízení podle ustanovení §243c , §43 odst. 2 o. s. ř. zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že i v dovolacím řízení platí sice obecně ustanovení §43 o. s. ř. o možnosti odstranit vady nesprávného či neúplného podání, speciální ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. však omezuje možnost doplnit chybějící dovolací důvody mimo rámec lhůty k podání dovolání. Nelze-li totiž, jak se dále konstatuje v uvedeném rozhodnutí, podle ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání měnit, potom logicky je nelze ani nově uplatnit.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti přehlíží tu základní skutečnost, že ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř., podle něhož účastníci mohou po dobu trvání lhůty k dovolání měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, má vzhledem k ustanovení §240 o. s. ř. nepodmíněnou povahu, a to v tom směru, že dovolací důvody lze nejen měnit, ale i doplňovat jen během uvedené lhůty jednoho měsíce. Také pouze v rámci této lhůty může být aplikováno ustanovení §43 o. s. ř. týkající se odstraňování vad, neboť, bylo-li by tomu jinak, potom by docházelo k prodloužení lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Judikuje-li tedy Nejvyšší soud ČR konstantně (např. 2 Cdon 9/97, I Odon 2/96) tak, že neobsahuje-li dovolání žádný dovolací důvod, lze jej doplnit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., avšak jen v době trvání dovolací lhůty, je tato jeho judikatura plně v souladu nejen s citovaným ustanovením §240 o. s. ř., ale i čl. 36 odst. 1 Listiny, a to i s přihlédnutím k tomu, že také podle názoru Ústavního soudu je lhůta jednoho měsíce dostačující pro to, aby si účastník učinil jasno o důvodech podávaného dovolání.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou tedy natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu