ECLI:CZ:US:1999:4.US.159.99
sp. zn. IV. ÚS 159/99
Usnesení
IV. ÚS 159/99
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) V. U., 2) J. U., obou zastoupených JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 1998, čj. 28 Ca 423/97-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne 2. 10. 1997, č.j. MHMPP009WUR7,VYS-5860/97/Ca, stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že se odmítl zabývat přezkumem správního posouzení v otázce, zda v předmětné věci šlo o stavbu či nikoliv, a odkazem na to, že odborné posouzení přísluší stavebnímu úřadu a je nutno z něho vycházet, v podstatě deklaroval soudní nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, a tím soudní řízení učinil zcela formálním. Stěžovatelé mají za to, že v důsledku vázanosti soudu předchozím odborným rozhodnutím orgánu státní správy se městský soud nemohl účinně zabývat obsahem jejich vlastnického práva, a proto navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 4, čl. 4 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 423/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku p. č. 574/2 v k. ú. L., na kterém umístili skládací dětský bazén a dřevěnou boudu pro malého psa, v okolí bazénu vysázeli trávu, květiny, několik malých jehličnanů a volně položili ploché kameny, což stavební úřad kvalifikoval jako stavbu a terénní úpravy provedené bez povolení stavebního úřadu a nařídil jejich odstranění. Stavební úřad vyšel ze skutečnosti, že pozemky p. č. 574/1 až 574/3 v k. ú. L. jsou v katastru nemovitostí vedeny jako ostatní komunikace. Vlastníkem pozemku p. č. 574/1 je Městská část Praha - L., vlastníky pozemků 574/2 a 574/3 jsou stěžovatelé. Podle ustanovení §6 a 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, se jedná o prostor, který je veřejně přístupný a slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Podle ustanovení §6 odst. 1 vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, doplněné vyhláškou č. 1/1994 Sb., musí mít všechny stavby zajištěn přístup z veřejné pozemní komunikace kapacitně vyhovující komunikační přípojkou, popřípadě účelovou komunikací. Stavbou bazénu, který je zapuštěn cca 30 cm pod povrch pozemku a nad pozemek přečnívá cca 60 cm a terénními úpravami došlo k zamezení přístupu a příjezdu k pozemkům a stavbám vlastníků sousedních pozemků, tedy k omezení jejich vlastnických práv, a z tohoto důvodu proto nelze uvažovat ani o jejím dodatečném povolení. Stěžovatelé se proti rozhodnutí o odstranění stavby odvolali a poukázali na to, že mobilní dětský bazén je skládací, staví se jen v letním období a že podle jejich názoru nejde o stavbu ale o provizorium a že rozhodnutím stavebního úřadu je omezováno jejich vlastnické právo. Odvolací orgán rozhodnutí stavebního úřadu ve věci samé potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že provedené terénní úpravy a stavba bazénu znemožňují využívat daný pozemek k účelu, který je stanoven ve výpisu z katastru nemovitostí a svým charakterem znemožňují přístup k sousedním nemovitostech, brání jejich řádnému užívání, a jsou tedy v rozporu se zájmy společnosti, jakož i v rozporu se záměry územního plánování. K tvrzení, že bazén není stavbou, ale provizoriem uvedl, že stanovení, co je stavbou, náleží do pravomoci stavební úřadu.
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze se stěžovatelé domáhali ochrany svého vlastnického práva, které lze omezit jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, a při ústním jednání tvrdili, že provedené práce nemohou být v rozporu s veřejným zájmem, neboť jejich pozemek není jedinou přístupovou komunikací k pozemkům sousedních vlastníků a poukázali na to, že předmětný pozemek, který zdědili v roce 1949, byl v letech 1973 - 1995 protiprávně zapsán na listu vlastnictví pro vlastníka MNV L. a právě v této době bylo změněno označení parcely na ostatní plocha, ostatní komunikace, aniž by k této změně označení dali souhlas. Městský soud v Praze žalobu zamítl a potvrdil závěr stavebního úřadu i odvolacího správního orgánu, že byly-li předmětná stavba a terénní úpravy vybudovány na pozemku, který je používán jako přístupová komunikace k sousedním pozemkům a stavbám a takto je také veden v katastru nemovitostí, pak jde o stavbu a terénní úpravy v rozporu se zájmy společnosti. Městský soud, stejně jako odvolací správní orgán sdílí závěr, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých a nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (článek 11 odst. 3 Listiny). Co se týče žalobní námitky, že mobilní bazén není stavbou, městský soud uvedl, že stavební zákon ani žádný jiný předpis neobsahují definici pojmu stavba. Vyhláška č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, pro účely stavebního zákona stanoví, co se za stavbu považuje a uvádí příkladný výčet staveb různého stavebně technického provedení a účelu. Okolnost, zda je stavba spojená se zemí pevným základem či nikoliv, je směrodatná jen pro posouzení, jde-li o stavbu movitou či nemovitou, nikoliv pro určení, zda se vůbec jedná o stavbu. K této otázce městský soud uzavřel, že posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stavbu, přísluší stavebnímu úřadu. Jedná se o odborné posouzení, které je v pravomoci správního orgánu a ze stanoviska místně příslušného stavebního úřadu, co je stavbou, je třeba vycházet. Námitkou stěžovatelů, že ke změně určení předmětného pozemku v katastru nemovitostí došlo protiprávně bez jejich souhlasu a že předmětný pozemek není jedinou přístupovou komunikací k sousedním pozemkům, se městský soud nezabýval, neboť ji stěžovatelé uplatnili jako žalobní námitku až při ústním jednání, tj. po zákonné dvouměsíční lhůtě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu společně s ústavní stížností na vědomí vyjádření Městského úřadu městské části Praha 4 - L. ze dne 15. 3. 1999, čj. 1695/99, podepsané místostarostou městské části V.B., ze kterého vyplývá, že předmětné pozemky byly vždy ve vlastnictví stěžovatelů, že k odlišnému vyznačení druhu a způsobu využití pozemků p. č. 574/2 a 574/3 v k. ú. L. v katastru nemovitostí došlo protiprávně, že se místní úřad snaží o uvedení věcí do původního stavu a že místní úřad potvrzuje, že není ve veřejném zájmu, aby shora označené pozemky sloužily jako ostatní komunikace či místní komunikace, vyžádal si Ústavní soud od Městské části Praha - L., jakož i od Katastrálního úřadu v Praze vyjádření jako podklad pro své rozhodnutí podle ustanovení §48 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ze sdělení Městské části Praha - L. ze dne 3. 11. 1999 vyplynulo, že předmětné pozemky nejsou využívány jako komunikace, že nařízený výkon rozhodnutí ve věci odstranění stavby byl na návrh Městské části Praha - L. zastaven a že v katastru nemovitostí došlo ke změně způsobu využití předmětných pozemků na zeleň v zástavbě. Katastrální úřad Praha -město ve své sdělení ze dne 6. 12. 1999 uvádí, že nemá k dispozici žádný listinný doklad o změně druhu pozemku č. 574/2 a 574/3 a že k chybnému označení došlo zřejmě při místním šetření a následném počítačovém zpracování údajů. Potvrdil, že uvedené pozemky jsou zapsány v katastru nemovitostí jako ostatní plocha - zeleň v zástavbě, a to na základě žádosti stěžovatelů, doložené potvrzením stavebního odboru Místního úřadu Praha - L..
Ze sdělení Městské části Praha - L., jakož i Katastrálního úřadu Praha - město je zřejmé, že ke změně způsobu využití předmětných pozemků na ostatní komunikace došlo při zpracování nového geometrického plánu v roce 1995 a že k nápravě stavu přikročila Městská část Praha -L. až v březnu 1999, tedy po vydání rozsudku Městského soudu v Praze napadeného ústavní stížností. Správní orgány při rozhodování o odstranění stavby na předmětných pozemcích tedy vycházely ze skutečnosti, že tyto pozemky jsou v katastru nemovitostí označeny jako ostatní komunikace. Námitku, že k takovému označení došlo protiprávně, stěžovatelé vznesli až při ústním jednání před správním soudem. Posuzoval-li tedy správní soud zákonnost rozhodnutí správního orgánu na základě podané žaloby, nemohl po uplynutí zákonné lhůty stanovené v ustanovení §250b o. s. ř. přihlížet k další žalobní námitce, resp.k dalším výhradám proti napadenému rozhodnutí. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje, a protože v postupu a rozhodnutí správního soudu neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, nezbývá mu než konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto závěru nemohly změnit nic ani podklady, které si Ústavní soud pro své rozhodnutí vyžádal, neboť z nich bylo patrno, že ač k nedopatřením ze strany Městské části Praha-L. vůči stěžovatelům došlo, stěžovatelé se ochrany svých práv nedomáhali včas a efektivním způsobem, tedy již před správním orgánem, a spíše než vyjasněním změny zápisu ohledně využití pozemků v katastru nemovitostí se soustředili na stavební problematiku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu