ECLI:CZ:US:1999:4.US.169.98
sp. zn. IV. ÚS 169/98
Nález
Ústavní soud rozhodl v o ústavní stížnosti MUDr. K., proti rozsudkům Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 1997, čj. 3 Cdon 319/96-102, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, čj. 11 Co 822/94-80, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 1994, čj. 5 C 109/92-67, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 1997, čj. 3 Cdon
319/96-102, Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 1994, čj. 11 Co
822/94-80, a Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 8. 1994, čj.
5 C 109/92-67, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudků obecných soudů
shora označených. Neztotožňuje se závěry ve věci dosud
rozhodujících obecných soudů v otázce neexistence nápadně
nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy o převodu
nemovitostí ze dne 13. 10. 1975, v důsledku čehož byla zamítnuta
její žaloba na určení povinnosti žalovaných uzavřít s ní dohodu
o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
87/1991 Sb."). Stěžovatelka poukazuje na to, že ač skutečnosti
prokazující existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání
výše uvedené kupní smlouvy mezi původními vlastníky nemovitostí
a čs. státem (ONV Příbram) v řízení před obecnými soudy nejen
tvrdila, ale i prokázala, dospěly obecné soudy k právním závěrům,
které podle jejího názoru představují zásah do jejích ústavně
zaručených práv. Za stěžejní důvody opodstatňující její tvrzení
o existenci nápadně nevýhodných podmínek označuje především to, že
předmětem převodu byly pozemky s možností těžby surovin a zásobami
v minulosti již vytěženého kamene, což se v kupní smlouvě
neodrazilo, čímž došlo ke značnému znevýhodnění poměru získané
hodnoty k vydávané protihodnotě v neprospěch původních vlastníků,
o čemž svědčí i znalecký posudek znalce M. V. ze dne 20. 8. 1993.
Uzavření kupní smlouvy představuje současně pro nástupce původního
vlastníka trvalou ztrátu možnosti obnovení těžby kamene na
předmětných pozemcích, pro kterou hovoří jak nízká vrstva skrývky
a příznivé položení lomu u komunikace, tak vhodnost kamene pro
stavební a dekorační použití. S tím souvisí i ztráta možného
pracovního zařazení pro nástupce původního vlastníka, nehovoříc
již o takových záležitostech, jakými jsou například pokračování
v rodinné tradici apod. Kromě toho poukazuje na to, že za
protiprávní (a tedy související s předpokladem nápadně nevýhodné
podmínky) je třeba považovat i svévolný postup Svazarmu
(Automotoklubu Příbram), který bez souhlasu původního vlastníka
začal pozemek užívat, zbudoval na něm sociální zařízení (WC)
a další zařízení pro motoristy, a to vše ještě předtím, než došlo
k uzavření kupní smlouvy. Původní vlastník byl tak fakticky
protiprávně zbaven výkonu vlastnického práva k pozemku a ocitl se
bez vlastní viny ve zvláště nevýhodném postavení, čímž byly
natolik zhoršeny jeho poměry k předmětné nemovitosti, že se ocitl
v objektivně nerovné situaci, což bez pochyby ovlivnilo i podmínky
a okolnosti uzavírání kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků ve
smyslu zákonného požadavku podmínek nápadně nevýhodných.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 5
C 109/92, bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu, čj. 5
C 109/92-67, ze dne 31. 8. 1994, byla zamítnuta žaloba
stěžovatelky na určení povinnosti žalovaných uzavřít s ní dohodu
o vydání pozemku č. 374/9, č. 373 k.ú. H., a to poté, co soud I.
stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 13. 10. 1975 byla
původními vlastníky, právními předchůdci stěžovatelky, uzavřena
v tísni, nicméně nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek. Rozsudek
soudu I. stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze,
čj. 11 Co 822/94-80, ze dne 14. 12. 1994. Krajský soud v podstatě
shodně se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho
rozhodnutí, dospěl k závěru, že důvody, o které stěžovatelka opírá
své tvrzení o existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání
kupní smlouvy ze dne 13. 10. 1975, jsou neopodstatněné, nejsou
proto splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb., a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. S ohledem na
jiný právní názor stěžovatelky na splnění podmínky nápadně
nevýhodných podmínek v souvislosti s tísní při uzavření kupní
smlouvy, však připustil dovolání ve smyslu ust. §238 odst. 2
písm. a) o.s.ř. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
stěžovatelka v podstatě namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů
vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu
v otázce, zda kupní cena byla určena v souladu s tehdy platnými
cenovými předpisy. Vytýká soudu I. stupně, že neuvěřil jejímu
tvrzení, že na dotčených pozemcích byly lomy kamene, který byl
zčásti vytěžen, přičemž jeho cena nebyla zohledněna při stanovení
kupní ceny. Poukazuje na to, že v tomto smyslu stěžovatelka
navrhovala již soudu I. stupně důkazy, které však nebyly
provedeny. Odvolací soud pak, aniž v tomto směru sám prováděl
dokazování, dospěl k závěru, že vytěžený kámen na pozemcích nebyl,
čímž došlo k porušení ustanovení §120 o.s.ř. V dovolání dále
stěžovatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů sice při
rozhodování o věci vycházely z ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb., při jeho výkladu však pochybily, když vycházely
z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36 v ročníku č. 1993 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a problematiku nápadně
nevýhodných podmínek výlučně redukovaly na otázku, zda sjednaná
výše kupní ceny odpovídala tehdy platných cenovým předpisům.
I kdyby totiž cena za pozemky včetně jejich součástí byla
stanovena smluvně v souladu s tehdy platným cenovým předpisem,
konkrétně vyhláškou č. 43/1969 Sb., došlo k uzavření předmětné
smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Stěžovatelka v dovolání
podrobuje kritice konstrukci právního názoru, podle něhož "nápadně
nevýhodné podmínky" jsou samostatným hlediskem (vedle institutu
"tísně"), když naopak podle ní byla-li někomu vnucena smlouva (což
odpovídá stavu tísně), již tímto byla porušena rovnost smluvních
stran a dispoziční volnost účastníků, a sama tato skutečnost
zakládá nevýhodné podmínky ještě dávno předtím, než se vůbec začne
jednat o "ekvivalentu plnění", tedy o ceně. Dovolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na dosavadní interpretaci
ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. ze strany
obecných soudů, ale i soudu Ústavního, podle níž je při posuzování
citovaného ustanovení nezbytné ověření toho, zda jsou splněny oba
zákonné předpoklady v citovaném ustanovení obsažené, tedy jak stav
tísně, tak i existence nápadně nevýhodných podmínek, a přestože se
oba tyto zákonné předpoklady často vzájemně prolínají a někdy
i podmiňují, je třeba respektovat jejich relativní oddělenost, kdy
předpoklad tísně představuje především stav subjektivní
a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní
skutečnosti v konkrétní tísni. V posuzovaném případě obecné soudy
dospěly k závěru, že předmětná smlouva byla uzavírána v tísni.
Naopak při posouzení druhého předpokladu vydání věci podle §6
odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., jeho naplnění obecné soudy
neshledaly. Vyšly přitom z toho, že nápadně nevýhodné podmínky je
nutno posuzovat konkrétně, podle okolností případu, kdy případné
naplnění předpokladu nápadně nevýhodných podmínek se musí odrážet
v konkrétní nevýhodě postiženého občana v porovnání s občany
jinými, což - jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
- nebylo shledáno. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že pokud
soud druhého stupně při svém rozhodování vycházel z výše uvedeného
právního názoru, nelze z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
podle ust. §241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. učinit závěr o případné
nesprávnosti tohoto rozhodnutí, které je proto třeba posuzovat
jako věcně správné, a proto bylo dovolání stěžovatelky podle §243 odst. 1 o.s.ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností
napadeného rozsudku s tím, že je třeba s ohledem na námitky
stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti zdůraznit, že odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ČR vycházelo ze skutečnosti, že
v posuzovaném případě byla přípustnost dovolání založena
v souvislosti s tím, do jaké míry považoval odvolací soud své
rozhodnutí po právní stránce za zásadní. Proto při zkoumání
správnosti dovoláním napadeného rozsudku mohl dovolací soud
přihlédnout pouze k hledisku obsaženému v ust. §241 odst. 2 písm.
d) o.s.ř. a posuzovat tak řešení jen odvolacím soudem vymezené
právní otázky. Právní názor, z kterého odvolací soud při svém
rozhodování vycházel, neshledal dovolací soud za nesprávný,
a proto v napadeném rozsudku posoudil z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu rozhodnutí odvolacího soudu jako věcně správné.
Postupem obecných soudů nebylo proto podle názoru Nejvyššího soudu
ČR zasaženo do práv stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu
a ústavní stížnost je proto možno považovat za neodůvodněnou.
Automotoklub Příbram a Okresní úřad v Příbrami se svého
postavení vedlejšího účastníka v řízení vzdaly.
Předně Ústavní soud uvádí, že nelze přisvědčit stěžovatelce
v jejím tvrzení, že dosavadními rozhodnutími obecných soudů došlo
k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ve vztahu ke
stěžovatelkou tvrzenému nároku na restituci předmětných pozemků
nelze toto ustanovení podle ustálené judikatury Ústavního soudu
aplikovat na případy spadající do režimu eventuálního obnovení
vlastnického práva v tzv. restitučním prostředí.
Naproti tomu, viděno ze zorného úhlu ústavněprávně zaručeného
práva každého na soudní ochranu a spravedlivý proces, nelze
ponechat bez bližší pozornosti stranou zkoumání Ústavního soudu
tvrzení stěžovatelky ohledně vad v dokazování v otázce způsobu
využití předmětných pozemků osobami odlišnými od vlastníků pozemků
a eventuálního dopadu této skutečnosti na rozhodnutí soudů
o existenci či neexistenci nápadně nevýhodných podmínek. V tomto
směru je třeba uvést, že při ústním jednání v řízení před Okresním
soudem v Příbrami dne 8. 9. 1993 stěžovatelka uvedla (viz č.l. 36
spisu, sp. zn. 5 C 109/92), že ocenění předmětných pozemků pro
potřeby jejich výkupu od původních vlastníků státem bylo provedeno
pouze s ohledem na tehdy platnou cenu podle příslušného cenového
předpisu, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, že na pozemku byly
zbytky budov, haldy kamení, a že by původní vlastníci dostali
náhradu za činnost, která se zde prováděla do roku 1975. Obecné
soudy dospěly k závěru, že dohodnutá kupní cena odpovídala tehdy
platným cenovým předpisům, konkrétně 2vyhlášce č. 43/1969 Sb.,
když do výměry 1 500 m byla cena za 2nezastavěné pozemky stanovena
částkou 4,- Kčs za m, ke zbývající 2výměře ve výši 0,40 Kč za m.
Obecné soudy vzaly za prokázané, že od roku 1972 užíval pozemky
Automotoklub jako rekreační zařízení a žádné zásoby kamene se na
nich nenacházely, těžba se v době převodu vlastnického práva
k pozemkům neprováděla, ale pozemky byly využívány pro rekreaci,
byly na nich zřízeny stavby (sociální zařízení, 3 chaty Lada).
O tato zjištění opřely obecné soudy právní závěr, že v daném
konkrétním případě nebyla prokázána existence nápadně nevýhodných
podmínek, a námitky stěžovatelky ohledně narušení rovnovážnosti
postavení smluvních stran a námitky týkající se neadekvátnosti
peněžitého plnění, když nebyla jiná možnost, než přistoupit na
ceny stanovené státem cenovou vyhláškou, který byl smluvní
stranou, nebyly shledány opodstatněnými. Ústavní soud považuje za
nutné zdůraznit, že skutečnost, že obecné soudy při zjišťování
existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy
přistoupily k posouzení jejich eventuální existence či neexistence
bez toho, že by po náležitém zjištění skutkového stavu zhodnotily,
jak se objektivně projevila v procesu uzavírání předmětné smlouvy
skutečnost, že původní vlastníci byli z realizace svého
vlastnického práva vyloučeni již v období řady let předcházejícím
zahájení procesu výkupu, odůvodněně stěžovatelka vnímá jako
nepřípustný zásah do svých práv ze strany obecných soudů,
jmenovitě zejména soudu I. a II. stupně. Hlediska, z kterých
přistoupily obecné soudy (zejména soud I. a II. stupně)
k posouzení nápadně nevýhodných podmínek, považuje Ústavní soud
v dané konkrétní věci za nedostatečná a neodůvodněně úzká. Ústavní
soud je toho názoru (a shodně judikoval např. ve věci, sp. zn.
I.ÚS 179/95, publikované pod č. 86 ve svazku č. 6 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu), že nápadnou nevýhodnost je sice třeba
prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní
smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým, nicméně je
přesvědčen, že tento momentální objektivní stav může být výsledkem
skutečností, které nastaly před datem uzavření smlouvy, a jež se
ve sféře původního vlastníka-převodce projeví a aktivizují právě
až v podmínkách konkrétního kontraktačního procesu a mohou
odůvodnit závěr o objektivní existenci nápadně nevýhodných
podmínek na straně převodce v okamžiku uzavírání smlouvy
(konkrétní nevýhodu) ve srovnání s občany jinými. Na tomto místě
je možno upozornit i na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
168/95, publikovaný pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, v němž Ústavní soud mimo jiné také zdůraznil, že
sám pojem "za nápadně nevýhodných podmínek" je typickým výrazem,
který určitou situaci či podmínku nedefinuje, ale naopak vyžaduje
interpretaci podle svého smyslu, a tím i určitou variabilitu podle
konkrétních podmínek případu. Aniž by tedy Ústavní soud
zpochybňoval východiska prezentovaná v odůvodněních obecných
soudů, jmenovitě soudu dovolacího, z nichž je třeba vycházet při
zjišťování splnění zákonných předpokladů vyplývajících
z ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., nezbývá
mu, než aby v dané věci konstatoval, že obecné soudy tím, že při
hodnocení konkrétních okolností naplňujících znak nápadně
nevýhodných podmínek v daném případě vyloučily vliv objektivně
existující situace původních vlastníků datující se hluboko před
datum uzavření smlouvy, nepřípustně zúžily prostor pro posouzení
případné restituční povahy předmětného převodu vlastnického práva
k pozemkům, a v důsledku toho neposkytly dostatečnou soudní
ochranu právům stěžovatelky. Proto byla napadená rozhodnutí pro
rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavním soudem zrušena [§82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. listopadu 1999