ECLI:CZ:US:1999:4.US.175.99
sp. zn. IV. ÚS 175/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhod ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. J. R., advokátem, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, sp. zn. KZt 616/98, ze dne 23. února 1999, ve spojení s usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, sp. zn. 1 Zt 2027/97, ze dne 4. prosince 1998, a ve spojení s návrhem na zrušení právního předpisu vyhlášky Federálního ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu na pozemních komunikacích (dále jen "vyhláška"), takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení právního předpisu se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá svou ústavní stížností usnesení městského státního zástupce, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení obvodního státního zastupitelství, jímž bylo podle ustanovení §172 odst. 1 lit. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, zastaveno stíhání stěžovatele pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení §171 odst. 1 lit. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, jako nedůvodná.
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl při silniční kontrole donucen podrobit se dechové zkoušce na základě ustanovení §5 odst. 1 lit. e) vyhlášky, která však není zákonem a proto považuje takový zákrok za odporující čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které umožňují činit vše, co není zákonem zakázáno a neumožňují být nucen činit co zákon neukládá. Čl. 4 odst. 1 Listiny stanovuje, že povinnosti mohou být uloženy toliko na základě zákona.
Stěžovatel dále napadá vyhlášku s odkazem na zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod a který stanoví ve svém ustanovení §6 odst. 1, že právní normy, které jsou v rozporu s Listinou, musí být dány do souladu nejpozději do 31. prosince 1991, jinak tímto dnem pozbývají účinnosti. Poukazuje na skutečnost, že vyhláška byla vydána na základě ustanovení §16 odst. 1 lit. a) vládního nařízení č. 54/1953 Sb., o provozu na silnicích, ve znění zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 13/1956 Sb. Oporu v zákoně nalezla až účinností zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dne 24. ledna 1997.
Z uvedených skutečností proto stěžovatel dovozuje, že vyhláška pozbyla účinnosti ke dni 31. prosince 1991 a až do dne 24. ledna 1997neexistovala zákonem stanovená povinnost pro řidiče motorového vozidla uposlechnout pokynů a výzev příslušníka podle §3 odst. 1 lit. c) vyhlášky, tedy podrobovat se dechové zkoušce na alkohol a odběru krve.
Ústavní soud shledal, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti fakticky napadá rozhodnutí o přestupku Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR Kladno ze dne 15. listopadu 1996, čj. ORKD-2057/DI-96, potvrzené rozhodnutím Dopravního inspektorátu Správy středočeského kraje Policie ČR ze dne 13. prosince 1996, čj. PSC-806/PDS-DS-96, kterým mu byl vysloven zákaz činnosti, dle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 20 měsíců, tj. od 6. září 1996 do 6. května 1998.
Je zřejmé, že stěžovatel napadá jiné rozhodnutí, než proti kterému směřuje fakticky ústavní stížnost ve zřejmé snaze vytvořit si prostor pro zpochybnění rozhodnutí ve věci samé, kde veškeré lhůty již pominuly. Za této situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedodržel zákonnou lhůtu 60 dnů, stanovenou v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
K věci samé považuje Ústavní soud na nutné dodat, s odkazem na svou judikaturu (např. viz. IV. ÚS 489/98), že vládní nařízení č. 54/1953 Sb., na které se následně vydané vyhlášky o pravidlech silničního provozu odvolávají, měla ve své době sílu zákona. Tato praxe bývá často kritizována jako cosi, co bylo znakem komunistického režimu, nutno však uvést, že tato praxe byla běžná již v období od roku 1920. Ústavnost tohoto vládního nařízení nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat (§66 zákona). Navíc je zřejmé, že vyhlášky o pravidlech silničního provozu se stejně tak mohly odvolávat, resp. svůj původ opírat o zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon) ve kterém je státu, resp. příslušným státním orgánům, "...stanovena povinnost stavět, udržovat a zajišťovat bezpečnost pozemních komunikací" (§2 silničního zákona) a současně je stanoveno v §6 téhož zákona, že: "provoz na pozemních komunikacích upravují zvláštní předpisy; v jejich mezích smí každý užívat dálnic, silnic a místních komunikací obvyklým způsobem k účelům, ke kterým jsou určeny (obecné užívání). Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené komunikace; nesmí ji poškozovat nebo znečisťovat". Zajištění bezpečnosti, jako povinnost státu, je zde vázáno na existenci zvláštních předpisů, jejichž dodržování, stejně jako užívání obvyklým způsobem, je povinností uživatelů, tedy řidičů. Jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu též s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR.
Dále je nutno poukázat na ustanovení §6 zákona ČNR č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomániemi, na který odkazuje samo ustanovení §3 odst. 1 lit c) vyhlášky, v němž se stanoví, že osoba, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví lidí nebo poškodit majetek, nesmí požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním, jestliže by ještě v průběhu této činnosti mohla být pod jejich vlivem. Dále pak je taková osoba povinna podrobit se na výzvu vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněna alkoholem nebo jinou návykovou látkou. Vyšetření na alkohol se provádí dechovou zkouškou, a je-li výsledek pozitivní, i lékařským vyšetřením zejména odběrem a vyšetřením krve. Vyšetření na návykové látky se provádí lékařským vyšetřením zejména odběrem a krve. Je-li pro vyšetření třeba odebrat krev, je uvedená osoba povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev, pokud to není spojeno s nebezpečím pro její zdraví. V odst. 4 téhož ustanovení je i výčet subjektů oprávněných vyzvat k vyšetření v rámci své působnosti. Do tohoto výčtu jsou zahrnuty i orgány Policie ČR.
Je tedy zřejmé, že i při případném dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti by návrh nemohl být úspěšný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 1999
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj