ECLI:CZ:US:1999:4.US.198.99
sp. zn. IV. ÚS 198/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. D. B., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 1999, čj. 30 Ca 191/98-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 13. 5. 1998, čj. 3246/140/98 a čj. 3247/140/98, zamítajících odvolání proti výzvám k zaplacení daňových nedoplatků ručitelem v náhradní lhůtě, vydaným Finančním úřadem ve Stříbře dne 5. 2. 1998, čj. 2382/98/162971 a čj. 2383/98/162971, stěžovatelka uvádí, že jí bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, když Krajský soud v Plzni posoudil žalobou napadená rozhodnutí jako rozhodnutí procesní povahy, jejichž přezkum je soudem vyloučen. Stěžovatelka uzavřela s manžely J. a J. H. kupní smlouvu o prodeji rekreační chaty a zahrady, a protože převodci (prodávající) manželé H. nesplnili svoji daňovou povinnost a přes výzvy správce daně daň z převodu nemovitosti neuhradili. Finanční úřad ve Stříbře vyzval ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992, o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, k zaplacení daňového nedoplatku ručitele, nabyvatelku (kupující) A. Š. Stěžovatelka namítla, že jí povinnost ručení nevznikla, avšak správce daně její tvrzení nezohlednil a opětovně ji vyzval k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě. Stěžovatelka se dovolává nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 94/96, ve kterém Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek je třeba rozhodnutí vydané v daňovém řízení považovat za rozhodnutí meritorní povahy, jehož soudní přezkum není vyloučen. Protože stěžovatelka má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s článkem 36 odst. 1 a 2 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), žádá Ústavní soud o jeho zrušení.
Ze spisu Finančního úřadu ve Stříbře, vedeného k čj. 2395/98/162971 a čj. 2392/98/162971, Finančního ředitelství v Plzni, vedeného k čj. 3246/140/98 a čj. 3247/140/98, a ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 191/98, Ústavní soud zjistil, že dne 10. 7. 1996 uzavřeli J. H. a J.H., jako prodávající, a A. Š., jako kupující, kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, ve smlouvě přesně označených, za dohodnutou kupní cenu 1 200 000,-- Kč. Z článku VI kupní smlouvy vyplynulo, že na prodávaných nemovitostech vázlo před podpisem této kupní smlouvy zástavní právo ve prospěch Agrobanky Praha, a. s., a proto kupující složila kupní cenu na pobočce této banky v Plzni v hotovosti dne 29. 3. 1996 ve prospěch ve smlouvě uvedeného účtu, čímž bylo dosaženo výmazu zástavního práva a uvolnění dispozice s nemovitostmi ze strany Agrobanky Praha, a. s. Obě smluvní strany tento způsob předání a přijetí kupní ceny ve smlouvě potvrdily a odsouhlasily. Na nemovitostech však vázlo ke dni prodeje další zástavní právo ve prospěch Finančního úřadu ve Stříbře, a proto se obě smluvní strany v článku II kupní smlouvy dohodly na úhradě dlužné částky, aby dispoziční práva prodávajících byla uvolněna.
Vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Tachově s právními účinky ke dni 10. 7. 1996. Daň z převodu nemovitostí, vyměřenou platebním výměrem ze dne 14. 4. 1997, č. 970000118, J. H. ve výši 30 000,-- Kč a platebním výměrem z téhož dne, č. 97 0000119, J. H. ve stejné výši však tito nezaplatili, a to ani přes opakované výzvy správce daně. Finanční úřad ve Stříbře proto vyzval k úhradě daňového nedoplatku stěžovatelku jako zákonnou ručitelku s odkazem na ustanovení §57 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb. s tím, že jí na základě reklamace stanovil lhůtu k zaplacení do 31. 12. 1997. Dne 5. 2. 1998 ji výzvami, čj. 2382/98/162971 a č. 2383/98/162971, vyzval k zaplacení daňových nedoplatků v náhradní lhůtě. V odvolání stěžovatelka zpochybnila zákonný důvod svého ručitelství, když uvedla, že v případě prodeje předmětných nemovitostí se nejedná o daň z převodu nemovitostí, ale o daň z příjmů podle ustanovení §7 odst. 11 zákona o dani z příjmů, neboť nemovitosti byly zařazeny do obchodního majetku veřejné obchodní společnosti J., jejímiž společníky jsou manželé H. Vyvodila tak z toho, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo z titulu ručení společníků veřejné obchodní společnosti J. za závazky této společnosti. Podle názoru stěžovatelky měl být v důsledku úhrady pohledávky zajištěné zástavním právem považován výnos za prodej nemovitostí buďto za podíl na ztrátě, případně doplnění hodnoty nebo zvýšení vkladů společníků veřejné obchodní společnosti. Finanční ředitelství v Plzni rozhodnutími ze dne 13.5.1998, čj. 3246/140/98 a čj. 3247/140/98, odvolání zamítlo s odůvodněním, že prodávajícími byli manželé H. a že předmětem vymáhané daně je úplatný převod vlastnictví k nemovitostech. Vzhledem k tomu, že zákon stanoví povinnost ručení pro nabyvatele nemovitosti, jakož i povinnost ručitele zaplatit daňový nedoplatek za daňového dlužníka, dospěl odvolací správní orgán k závěru, že zaplacení daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ručitelkou je požadováno v souladu s platnou právní úpravou. V žalobách o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni stěžovatelka opětovně zpochybnila předmět daně. Krajský soud v Plzni spojil obě věci ke společnému řízení a napadeným usnesením řízení zastavil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se ocitla v postavení daňového dlužníka z titulu zákonné povinnosti ručení pro nabyvatele nemovitostí na podkladě §8 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb. poté, co daňový nedoplatek poplatníci neuhradili. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správce daně vydané podle ustanovení §73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb. náleží do okruhu rozhodnutí, týkajících se vymáhání již uložených povinností, jde tedy o rozhodnutí procesní povahy, které je ze soudního přezkumu vyloučeno.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení Listiny a konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Daňovými dlužníky, jimž byla daň z převodu nemovitosti vyměřena, byli J. a J. H., kteří měli převáděné nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Ze spisového materiálu, jakož i z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, vyplývá, že předmětem daně byla v projednávaném případě daň z převodu nemovitostí, neboť z kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1996, na jejímž základě došlo k úplatnému převodu vlastnického práva, jednoznačně vyplynulo, že na straně prodávajících stáli manželé H., a nikoliv veřejná obchodní společnost J. Rovněž finanční částku 1 200 000,-- Kč, jakkoliv byla stěžovatelkou složena a uhrazena nestandardním způsobem, obě smluvní strany považovaly za kupní cenu a zvolenou formu úhrady dodatečně odsouhlasily a potvrdily. Skutečnost, že manželé H. jako ručitelé společnosti uhradili, byť prostřednictvím jiné osoby, a to stěžovatelky, závazky veřejné obchodní společnosti J., neznamená nic jiného, než že zbavili svůj majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví zástavy a omezení dispozičních práv. Zrušením zástavního práva tak již nebyli ve výkonu svých vlastnických práv omezeni a s nemovitostmi mohli volně nakládat. Úplatný převod vlastnického práva k nemovitostem pak podléhá dani z převodu nemovitosti, kdy daňovým poplatníkem je převádějící (prodávající) a převodce (kupující) je ručitelem [§8 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 357/1992 Sb.]. Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit i ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, než že již bylo zaplaceno (§57 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.). Stěžovatelka však předmět daně zpochybnila a odkázala na ustanovení §7 odst. 11 zákona o daních z příjmů, když tvrdila, že předmětné nemovitosti přešly do obchodního majetku veřejné obchodní společnosti J.. Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jsou za příjmy z podnikání považovány podíly společníků veřejné obchodní společnosti na zisku. Podle odst. 11 citovaného ustanovení, jde-li o nemovitost v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, která je využívána pro podnikání jedním z manželů nebo oběma manžely, vkládá tuto nemovitost do obchodního majetku jeden z manželů. Příjmy z prodeje nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů jsou zdaňovány u toho z manželů, který měl takovou nemovitost zahrnutu v obchodním majetku. Ze shromážděného spisového materiálu však nevyplývá nic, co by naznačovalo, že předmětné nemovitosti byly využívány pro podnikání jedním nebo oběma manžely, nebo že tyto nemovitosti jsou nebo byly vloženy do obchodního majetku jednoho z manželů. Naopak článek VI kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1996 obsahuje zvláštní ujednání obou smluvních stran, podle kterého měli prodávající složit na depozitní účet Finančního úřadu ve Stříbře částku 60 000,-- Kč jako jistotu pro zaplacení daně z převodu nemovitosti. Stěžovatelka, argumentující jiným předmětem daně, tak činí bez jakékoliv důkazní opory a v této rovině zůstává i její ústavněprávní argumentace.
Co se týče nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II.ÚS 94/96, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, konstatuje Ústavní soud, že jde o odkaz nepřípadný, který na projednávanou otázku nedopadá. V citovaném nálezu vylovil Ústavní soud právní závěr, že "rozhodnutí správce daně vydané podle ustanovení §55b zákona o správě daní a poplatků má povahu meritorního rozhodnutí o právech a povinnostech fyzické či právnické osoby. Vzhledem k tomu, že takovéto rozhodnutí má hmotněprávní účinky, nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno". V případě stěžovatelky však správce daně nepostupoval podle citovaného ustanovení v části páté upravující mimořádné opravné prostředky, ale podle ustanovení §73 zákona o správě daní a poplatků, tedy podle části šesté upravující placení daní. Ze systematického zařazení ustanovení §73 citovaného zákona lze usuzovat, že výzva k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě má povahu pouhého procesního rozhodnutí, neboť neřeší ani neukládá hmotně právní povinnosti placení daně, nýbrž svou povahou upomíná k zaplacení daňového nedoplatku. Takovéto rozhodnutí je podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. rozhodnutím procesní povahy, které nepodléhá soudnímu přezkumu. Krajský soud v Plzni tedy nepochybil, když řízení napadeným usnesením zastavil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu