Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. IV. ÚS 319/99 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 168/16 SbNU 231 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.319.99

sp. zn. IV. ÚS 319/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 16 Co 430/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. října 1998, sp. zn. 23 C 1/97, za účasti Krajského soudu v Ostravě a za vedlejšího účastenství OKD a.s., Ostrava -Moravská Ostrava, Prokešovo nám. 6, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 1999, sp. zn. 16 Co 430/98, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. října 1998, sp. zn. 23 C 1/97 se zrušují. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 29. června 1999, ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, ve které se uvádí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu nalézacího, jímž nebyla stěžovateli přiznána náhrada za ztrátu na výdělku, které se domáhal po žalovaném OKD, a.s. Ostrava. U žalovaného pracoval stěžovatel jako důlní technik a z důvodu ohrožení chorobou z povolání byl k 1. únoru 1990 převeden na místo THP na povrchu. Ke dni 1. května 1990 byla u stěžovatele zjištěna choroba z povolání, kterou stěžovatel dle svého názoru trpěl již k 1. únoru 1990, neboť v uvedeném období u něho nedošlo ke změně zdravotního stavu, ale změnou právních předpisů a zrušením kategorie "ohrožení chorobou z povolání", došlo k rekvalifikaci na chorobu z povolání. Ke zrušení kategorie "ohrožení chorobou z povolání" jako kategorie diskriminační došlo v důsledku kritiky ČSFR mezinárodními organizacemi. Je tedy rozporné s Listinou základních práv a svobod, aby v současné době byl nárok stěžovatele vůči bývalému zaměstnavateli posuzován podle tehdejších právních předpisů, které byly v mezidobí zrušeny a tím pádem byl obnoven stav před rokem 1989 resp. 1990, kdy ke zrušení uvedené kategorie došlo. Uvedeným rozsudkem nalézacího soudu byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že chybí předpoklad odpovědnosti, a to existence choroby z povolání, neboť k 1. únoru 1990 stěžovatel chorobou z povolání netrpěl. Jako další důvod je v rozsudku uvedeno, že nemoc nemohla být důvodem k ukončení pracovního poměru, když ze znaleckého posudku plynulo, že choroba z povolání ani další obecné nemoci neomezovaly stěžovatelovu způsobilost k výkonu projektanta větrání na povrchovém pracovišti a tudíž nemohla být choroba z povolání důvodem ke skončení pracovního poměru. Odvolací soud přejal závěry soudu nalézacího, když dovodil, že náhrada škody by stěžovateli příslušela v případě, kdyby choroba z povolání stěžovateli znemožnila práci v dole a byla příčinou jeho vyřazení na povrch a následného snížení výdělku. Napadená rozhodnutí obou soudů shledává stěžovatel jako rozporná s jinými rozsudky soudů v obdobných právních věcech, v nichž byla stejná problematika řešena jinak, neboť se vycházelo z presumpce, že nezměnil-li se zdravotní stav ke dni zjištění choroby z povolání od stavu ke dni zjištění ohrožení chorobou z povolání, je nutno považovat zjištění ohrožení chorobou z povolání již za vznik choroby z povolání. Soudy v uvedených případech vycházely ze skutečnosti, že rozhodující pro posouzení je skutečný zdravotní stav pracovníka a nikoliv jeho právní posouzení podle tehdejších předpisů, pokud byly tyto zrušeny. Dále stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §190 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá za škodu způsobenou zaměstnanci chorobou z povolání zaměstnavatel objektivně, tedy pokud jeho zaměstnanec pracoval naposledy před jejím zjištěním v pracovním poměru za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v daném případě vzniká, dle ustanovení §195 zákoníku práce, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění chorobou z povolání. V daném případě podle těchto zákonných ustanovení soudy nepostupovaly a došlo tímto jednáním k porušení ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž stěžovatel namítá porušení práva na rovnost před zákonem (čl. 37 odst. 3 Listiny), když v předchozím období byly ve stejných případech náhrady přiznávány. K ústavní stížnosti se dle ustanovení §42 odst. 4 zákona vyjádřil za Krajský soud v Ostravě předseda senátu 16 Co, který uvedl, že vynesení potvrzujícího rozsudku nelze považovat za porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto zaručuje pouze možnost domáhat se svého práva u soudu, ale nezaručuje úspěch v soudním řízení. Stejně tak pojem rovnosti dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, není totožný s procesním úspěchem či neúspěchem. Stěžovatel mohl svou žalobu u soudu uplatnit, soud však jeho žalobě nemohl vyhovět, neboť uplatněné nároky neodpovídaly ustanovení §190 odst. 3 zákoníku práce. Důvody jsou podrobně uvedeny v napadeném rozsudku krajského soudu. Soud posoudil případ stěžovatele dle platných předpisů (zákoník práce) a nikoliv dle předpisů, které již byly zrušeny, na čemž nic nemění fakt, že u stěžovatele bylo ohrožení chorobou z povolání dne 1. května 1990 překvalifikováno na dovršenou chorobu z povolání. Okresní soud v Karviné se vyjádřil k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedkyně senátu 23 C. Ve vyjádření se odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. K ústavní stížnosti pak předsedkyně senátu uvedla, že označení ohrožení chorobou z povolání bylo metodickým návodem Ministerstva zdravotnictví ČR (LT/2-265-2.7.1990-259/8) zrušeno jen pro některé kategorie nemocí. V současné době je tato kategorie zahrnuta v ustanovení §37 odst. 1 lit. a) zákoníku práce. Nejedná se tedy o diskriminační ustanovení, jak uvádí stěžovatel. Metodický návod není obecně závazný předpis, nýbrž doporučení, které vzal znalec při své znalecké činnosti v úvahu. Proto nemohlo dojít z důvodu zmíněného pokynu ke zrušení právních předpisů, o kterých stěžovatel hovoří ve své ústavní stížnosti. Činnost soudu nebyla při řešení dané věci v rozporu s Listinou. Aplikací ustanovení §190 odst. 3 a §195 zákoníku práce nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy postupovaly zcela podle o.s.ř. a rozhodovaly podle uvedených ustanovení zákoníku práce. Rovněž nedošlo k porušení práva stěžovatele na rovnost před zákonem. V ústavní stížnosti není konkrétně uvedeno, ve které právní věci bylo rozhodnuto jinak. Při náhodné kontrole spisů však předsedkyně senátu 23 C zjistila, že v jednom případě soud skutečně rozhodl tak, že žalobě vyhověl, avšak odvolací soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, se závazným právním názorem a závaznými pokyny k doplnění dokazování (uvedený právní názor je shodný s právním názorem uplatněným ve věci stěžovatele). U okresního soudu je uvedená věc vedena pod sp. zn. 20 C 69/96, u krajského soudu pod sp. zn. 16 Co 234/97. Mimoto považuje za nutné uvést, že soudce je při výkonu své funkce nezávislý a je vázán jedině zákonem. Možnost různého výkladu zákona může způsobit rozdílné rozhodování soudci jednoho soudu, tím však není dotčeno právo na rovnost občanů před zákonem, neboť ke sjednocování soudní praxe slouží rozhodovací činnost Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. K ústavní stížnosti se také vyjádřil vedlejší účastník - OKD, a.s., který uvádí, že se v plné míře ztotožňuje s právním zdůvodněním a následně s rozsudky v uvedené věci. Proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Jak je zřejmé z předložených materiálů, u stěžovatele byla při vyšetření konaném dne 1. listopadu 1989 zjištěna uhlokopská pneumokonióza, na jejímž základě byl dne 26. ledna 1990 uznán trvale nezpůsobilým k dosavadní práci revírníka v přípravnách v dole a způsobilým pro práci na povrchu dolu. Ke dni 1. února 1990 byl tedy pro ohrožení chorobou z povolání převeden na jiné pracoviště. Současně bylo stěžovateli poskytnuto hmotné zabezpečení, a to doplatek do hrubého průměrného měsíčního výdělku po dobu jednoho roku dle §115 odst. 7 zákoníku práce. Dne 1. května 1990 bylo provedeno překvalifikování na chorobu z povolání, aniž by byl stěžovatel převeden na jinou práci. Ke dni 26. října 1990 se stěžovatel rozhodl ukončit svůj pracovní poměr s OKD, a to formou dohody dle ustanovení §43 zákoníku práce poté, co mu společnost nabídla ukončení pracovního poměru se šestiměsíčním odstupným. Od 1. listopadu 1990 byl zaměstnán jako administrativní pracovník ČSSD. Po zvážení všech výše uvedených argumentů a po seznámení se se stanovisky účastníků a s obsahem soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná. K tomuto závěru, z obecného pohledu, nevede ta skutečnost, že stěžovateli nebylo vyhověno v jeho specifické věci. Tam kde soudy, resp. jiné orgány veřejné moci, pracují se specifickými okolnostmi individuálního případu, není prakticky místa pro jurisdikci Ústavního soudu. Oč více však tyto orgány ve svých rozhodnutích normativizují, a takto tomu nepochybně v dané věci bylo, otevírá se prostor pro zásah ústavního soudnictví. Napadená rozhodnutí signalizují, že praxe obecných soudů je taková, že obecné soudy rozdělují (aniž by to výslovně vyjádřily) zaměstnance poškozené chorobou z povolání na dvě kategorie - na ty, kteří onemocněli chorobou z povolání a na základě této skutečnosti byli převedeni na jinou práci přímo, a na ty zaměstnance, kteří byli převedeni na jinou práci pro ohrožení touto chorobou, avšak předpokládaný účel tohoto převedení nenastal a ohrožená osoba chorobou následně přesto onemocněla. Přitom toto rozlišení nemá jen důsledky administrativní či evidenční, ale značné důsledky hmotné. První skupina je považována za osoby oprávněné požadovat náhradu škody za ztrátu na výdělku, zatím co druhá nikoliv. K takovému rozlišování však nejsou dány ani důvody zákonné ani rozumné. Jak Ústavní soud vyslovil již v nálezu IV. ÚS 69/97 (č. 74, sv. 11 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR) je převedení na jinou práci opatřením nepochybně preventivní povahy, směřujícím k tomu, aby choroba nevznikla. Pokud však tento záměr nedojde svého naplnění a onemocnění vznikne, je základ pro standardní odškodnění dán, neboť vyplývá z principu objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Skutečnost, že k rozvázání pracovního poměru došlo bez prokázání souvislosti s existujícím profesionálním onemocněním, jistě není pro výsledek řízení bezvýznamná, rozhodně však nelze souhlasit s tím, že obecné soudy do značné míry založily své závěry především na názoru, že pokud byla choroba z povolání zjištěna či deklarována až po převedení na jinou práci, nemůže nárok na náhradu škody za ztrátu na výdělku vůbec vzniknout. Takovému závěru brání především skutečnost, že v době rozhodné pro posouzení nároků stěžovatele bylo nezbytné aplikovat ustanovení §24 odst. 2 vyhlášky bývalého FMPSV č. 235/1988 Sb., o zjišťování a používání průměrného výdělku, podle kterého u pracovníka, který byl pro ohrožení z nemoci z povolání, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice převeden na jinou práci a u něhož byla nemoc z povolání zjištěna teprve po tomto převedení, se vychází při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, pokud je to pro pracovníka výhodnější, z průměrného výdělku zjištěného naposled přede dnem převedení na jinou práci. Obdobná byla i úprava předchozí a ani v současné době, s ohledem na ustanovení §17 odst. 9 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, nelze při rozhodování o nárocích plynoucích z odpovědnosti za pracovní úrazy a choroby z povolání abstrahovat od možnosti sjednat v kolektivních smlouvách či vnitřních předpisech použití průměrného výdělku z předchozího kalendářního roku, je-li to pro zaměstnance výhodnější. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 30 odst. 1 této Listiny, když část poskytnutého zabezpečení při nezpůsobilosti k práci je bez rozumných a zákonných důvodů odepřena těm, kteří vzdor snaze o předejití profesnímu onemocnění přesto touto chorobou onemocněli. Z tohoto důvodu Ústavní soud, aniž by jakkoliv prejudikoval, zda v konkrétní věci stěžovateli náleží či nenáleží náhrada škody v požadované výši, rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno (§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Bude věcí obecných soudů, aby s respektováním názoru Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) jednaly ve věci dále a rozhodly nezávisle o škodě a její výši v konkrétní věci. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. 11. 1999