Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1999, sp. zn. IV. ÚS 325/99 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 169/16 SbNU 237 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.325.99

sp. zn. IV. ÚS 325/99 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1999, pod sp. zn. 22 Ca 127/98, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. února 1998, č. j. FŘ/4779/140/97, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1999, pod sp. zn. 22 Ca 127/98, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 2. července 1999, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, ve které je napadnuto shora uvedené rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud zastavil řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru prvostupňového finančního orgánu. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli vyměřena daň z převodu nemovitosti, když nebylo uznáno osvobození od daně z převodu nemovitosti podle ustanovení §20 odst. 6 lit. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani"), neboť stěžovateli zanikla účast jako společníka v obchodní společnosti M. b. spol. s r. o. Uvedený platební výměr stěžovatel napadl odvoláním, kterému nebylo vyhověno, ačkoliv podle stěžovatele byla splněna podmínka stanovená v uvedeném ustanovení, která stanoví, že osvobození od daně se uplatní, nezanikne-li účast společníka ve společnosti do pěti let od vkladu nemovitosti aniž by byla nemovitost vrácena vkladateli. Dle názoru odvolacího orgánu však zanikla účast stěžovatele ve společnosti usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. července 1994, kterým bylo rozhodnuto o výmazu společníka. Stěžovatel dále odkazuje na výčet důvodů k zániku účasti společníka ve společnosti, jak byly uvedeny v rozhodnutí o odvolání a jak vyplývají z příslušných ustanovení obchodního zákoníku. V uvedeném postupu shledává stěžovatel porušení práva zakotveného v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když mu byla stanovena povinnost, která není na základě zákona a v jeho mezích a současně porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze ukládat daně jen na základě zákona. Dle názoru stěžovatele v případě předmětného osvobození od daně není provedena v zákoně o dani definice zániku účasti a proto je třeba jako zánik chápat to, co je zánikem účasti podle obecného právního předpisu upravujícího společnosti s ručením omezeným, jak je výslovně uveden v ustanoveních §148 až 150 obchodního zákoníku pod příslušnou marginální rubrikou. Z toho stěžovatel odvozuje, že důvodem zániku jsou toliko důvody zde uvedené, tj. zrušení účasti společníka soudem na jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě konkursu na majetek společníka, vyloučení společníka soudem na návrh společnosti a dohoda o ukončení účasti. Dle jeho názoru je tedy zcela nepochybné, že případem zániku účasti společníka není převod obchodního podílu na jinou osobu, dle ustanovení §115 obchodního zákoníku, jak dovodily správní orgány. Tato smlouva má totiž, dle ustanovení §118 obchodního zákoníku, zcela jiné právní následky, než zánik účasti a proto není možno pojem "zánik účasti" vykládat extenzívně. V tomto názoru odkazuje stěžovatel též na článek "zánik účasti ve společnosti a jeho význam pro podmínečné osvobození od daně z převodu nemovitostí" JUDr. Jana Bárty, CSc., publikovaný v "Právní praxi v podnikání", č. 5, ročník 1997. K věci se vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca, která ve svém vyjádření uvedla, že nepochopila, v jakém směru byla porušena práva stěžovatele zaručená Listinou právě postupem krajského soudu, neboť namítané porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 se vztahuje toliko na rozhodnutí správních orgánů a nikoliv soudu. V dalším odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení. V odůvodnění napadeného usnesení se uvádí, že stěžovatel podal žalobu, která nesplňovala náležitosti ve smyslu ustanovení §249 o.s.ř. Po výzvě k odstranění vad stěžovatel doplnil žalobu, nicméně v důsledku ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., kterým je vyjádřena zásada iudex ne eat ultra petitia partium, soudu nepřísluší, aby přezkoumával napadené rozhodnutí nad rámec vymezený žalobou. Rozsah napadení správního rozhodnutí a uvedení důvodů znamená povinnost žalobce tvrdit, že napadené rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu ustanovení zákona nebo jiného obecně závazného předpisu a toto tvrzení odůvodnit. Nedostatečnost tvrzení, že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný obecně závazný právní předpis, představuje vadu žaloby, která brání jejímu věcnému vyřízení. Řízení podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. má zajistit ochranu subjektivních práv žalobce, která mohou být porušena nerespektováním obecně závazných právních předpisů, přičemž ne každé porušení představuje újmu na právech subjektivních. Důvodem zamítnutí žaloby tedy nebyla věcná stránka, neboť o věci nemohlo být zahájeno řízení, jelikož stěžovatel neodstranil vady podání, když odkazoval na porušení obchodního zákoníku, jako normy soukromoprávní, postupem správního orgánu dle veřejnoprávních předpisů. Stejně tak nemohl krajský soud v přezkumném řízení zkoumat porušení žalobcem namítaného porušení uvedených článků Listiny, protože by tím nad rámec své působnosti zasahoval do kompetence náležející Ústavnímu soudu. K ústavní stížnosti zaslal své vyjádření také vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Ostravě, ve kterém byl zevrubně popsán postup a pohnutky, které vedly k vydání uvedeného rozhodnutí tak, jak je uvedeno pod bodem I., kdy svůj postup odkázal také na komentář k ustanovení §148 obchodního zákoníku publikovaný v časopise Ekonomický a právní poradce podnikatele, číslo 12 - 13, ročník 1996. Zároveň uvedl, že obchodní zákoník jako předpis soukromého práva není a ani nemůže být speciálním předpisem pro úpravu daní. Dle něj vedlejší účastník postupoval za podpůrného použití zákona č. 357/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů proto finanční úřad navrhuje ústavní stížnosti nevyhovět. Stěžovatel v doplnění stížnosti uvedl, že žaloba proti správním rozhodnutí dle jeho názoru splňovala náležitosti ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., když vedle vylíčení skutkových okolností obsahovala i důvody, v nichž stěžovatel spatřoval nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Dále uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že krajskému soudu nepřísluší zkoumat soulad rozhodnutí správního orgánu s Listinou, neboť tato agenda patří do výlučné pravomoci Ústavního soudu, nezbylo stěžovateli než obrátit se přímo na tento soud. Ústavní soud si k věci vyžádal také spis vedený u Krajského soudu v Ostravě. Po jeho prostudování a po posouzení výše uvedených tvrzení dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je opodstatněná, a to z následujících důvodů: Dle ustálené judikatury obecných soudů (viz. např. SP č. 19) musí být z žaloby patrné, a to při nejmírnějších požadavcích, v kterých částech a po kterých stránkách má soud naříkané rozhodnutí zkoumat. Nepostačí, je-li jen obecně žalobou vytýkáno, že byl porušen zákon, aniž by bylo poukázáno na konkrétní skutečnosti, o něž se žaloba opírá. V daném případě byly požadavky zcela naplněny, a z odůvodnění stěžovatelovy žaloby je zřejmé, o jaké skutečnosti se opírá, v čem vidí porušení zákona a čím odůvodňuje svá tvrzení. Je třeba přisvědčit stěžovateli, že vedle vylíčení skutkových okolností obsahovala žaloba i důvody, v nichž stěžovatel spatřoval nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, když uvedl již zmíněný názor, že v případě předmětného osvobození od daně není provedena v zákoně o dani definice zániku účasti a proto je třeba jako zánik chápat to, co je zánikem účasti podle obecného právního předpisu upravujícího společnosti. Výslovně pak uvedl ustanovení §§148 až 150 obchodního zákoníku s tím, že důvodem k zániku účasti jsou toliko důvody zde uvedené, tj. zrušení účasti společníka soudem na jeho vlastní návrh, zánik účasti v případě konkursu na majetek společníka, vyloučení společníka soudem na návrh společnosti a dohoda o ukončení účasti. Jádrem argumentace tedy bylo tvrzení žalobce, že případem zániku účasti společníka není převod obchodního podílu na jinou osobu, dle ustanovení §115 obchodního zákoníku, jak dovodily správní orgány. Dle názoru Ústavního soudu jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou a stojí na principu koncentrace řízení. Za této situace není možno akceptovat postup krajského soudu, který tyto velmi přísné podmínky vykládá navíc velmi extenzívně. Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, má být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným, než stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky zákonem stanovené pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní soud dále naprosto nesdílí názor krajského soudu, že pro rozhodnutí ve správní věci nejsou podstatné právní předpisy z oblasti práva soukromého. Taková restrikce nenachází oporu v příslušných ustanoveních o.s.ř. Zákonodárce v páté části o.s.ř. nikde neodkazuje na předpisy veřejnoprávní, ale toliko požaduje, aby žalobce, mimo jiné, v tzv. žalobních či v stížních bodech uvedl, porušení jakého (zpravidla hmotného) práva vytýká napadenému rozhodnutí, či porušení kterých zákonů, (jejich ustanovení) se dovolává. Nemůže být žádného sporu o tom, že při posuzování zákonnosti naříkaného správního rozhodnutí nemůže být v řadě případů ponechána stranou námitka soukromoprávního charakteru. Byla-li např. někomu vyměřena daň dědická a on bude namítat, že v jeho případě nešlo o nabytí vlastnictví děděním, ale na základě sukcese práva podle zvláštního předpisu ( např. práva na pojistné plnění, práva na restituční nárok apod.) nelze od takové námitky abstrahovat. Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud žalobní žádání stěžovatele za dostatečně srozumitelné k tomu, aby soud o věci jednal. Ústavnímu soudu, který se řídí zásadou minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, však nepřísluší za této situace posuzovat či zaujímat stanovisko k té části ústavní stížnosti, která odůvodňuje, s použitím příslušných ustanovení obchodního zákoníku, oprávněnost osvobození od daně z převodu nemovitostí. Ústavní soud tímto nálezem toliko konstatuje, že postupem krajského soudu bylo stěžovateli odepřeno právo obrátit se na soud, tvrdí-li, že byl rozhodnutím orgánu veřejné zprávy zkrácen ve svých právech dle čl. 36 odst. 2 Listiny. Bude věcí správního soudu, aby se v řádném řízení věcí zabýval a učinil rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 25. 11. 1999