ECLI:CZ:US:1999:4.US.360.99
sp. zn. IV. ÚS 360/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) K. M., 2) L. D., obou zastoupených Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1999, čj. 5 A 21/97-30, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí České republiky, územního odboru pro středočeskou oblast, ze dne 31. 10. 1996, čj. 1308/801 11/96, a rozhodnutí Okresního úřadu v Mladé Boleslavi, referátu životního prostředí, ze dne 2. 7. 1996, čj. ŽP.231-1209/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci stěžovatelé tvrdí, že Vrchní soud v Praze při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů zasáhl do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a neposkytl tak ochranu jejich právům ve smyslu článku 90 Ústavy ČR, když připustil, že ve vodoprávním řízení před správními orgány byl účastníkem řízení nikoliv správce vodního toku Jizera, nýbrž osoba, jež správu vodního toku sice fakticky prováděla, nicméně k této činnosti nebyla oprávněna. Pochybení správního soudu stěžovatelé spatřují rovněž ve skutečnosti, že se soud nevyjádřil k jejich argumentaci uvedené v replice k vyjádření žalovaného k žalobě o tom, zda povinnost mající charakter omezení vlastnického práva jim byla uložena na základě zákona a ve veřejném zájmu. Stěžovatelé mají za to, že k zásahu do jejich ústavně chráněných práv došlo již chybným postupem správních orgánů, a proto žádají Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s Ústavou ČR a Listinou zrušil.
Z dostupné dokumentace vedené k rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, územního odboru pro středočeskou oblast, čj. 1308/801 11/96, a ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 21/97, Ústavní soud zjistil, že vodohospodářský orgán prvého stupně uložil stěžovatelům (K. M. je právním nástupcem J. L.) jako vlastníkům pevného jezu na řece Jizeře povinnost jez v termínu stanoveném v rozhodnutí opravit. V odvolacím řízení stěžovatelé mimo jiné zpochybnili postavení účastníka řízení Povodí Labe, a. s., jako zákonného správce vodního toku, když upozornili na ustanovení §32 vodního zákona v tehdy platném znění, podle kterého takovým správcem může být pouze státní organizace. Odvolací správní orgán na základě výpisu z obchodního rejstříku a výpisu z katastru nemovitostí pro k. ú. Č. u Mladé Boleslavi dovodil, že Povodí Labe, a. s., vystupovala ve správním řízení jako účastník řízení v postavení správce vodního toku důvodně. Vrchní soud v Praze, rozhodující podle hlavy druhé, části páté o. s. ř. žalobu stěžovatelů zamítl. K opětovné námitce stěžovatelů, že soukromoprávní subjekt nemohl být zákonným správcem vodního toku, vrchní soud vyložil, že správní řízení probíhalo v době, kdy již neexistovala státní vodohospodářská organizace řízená ústředním vodohospodářským orgánem a že správu tohoto vodního toku fakticky (byť v rozporu s ustanovením §32 odst. 1 vodního zákona) prováděla akciová společnost Povodí Labe. Podle názoru vrchního soudu však skutečnost, že správu vodního toku fakticky vykonávala a správního řízení se účastnila nikoli státní organizace, neměla vliv na rozsah práv a povinností stěžovatelů jakožto vlastníků vodního díla.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé vytýkají správnímu soudu, že poskytl ochranu protiprávního stavu, když připustil, aby ve správním řízení vystupovala jako účastník řízení osoba, která sice správu vodního toku fakticky vykonávala, avšak s ohledem na znění tehdy platného vodního zákona nemohla být zákonným správcem vodního toku, že tento stav nezaručuje právní jistotu konečnosti a nezměnitelnosti rozhodnutí, neboť skutečný správce vodního toku může později namítat, že nebyl přizván k řízení a že v jeho postavení vystupoval někdo, kdo účastníkem řízení po právu nebyl. Těžiště ústavně právní argumentace odvolávající se na porušení článku 36 odst. 1 Listiny tedy spočívá v tvrzení, že řízení před správním orgánem bylo vadné, neboť v okruhu účastníků řízení absentovala státní organizace pověřená správou vodního toku.
Ustanovení §32 odst. 1 a 2 vodního zákona ve znění platném do 5. 3. 1998, tedy před účinností novely provedené zákonem č. 14/1998 Sb., určovalo, že vodní toky vodohospodářsky významné spravují státní vodohospodářské organizace, řízené ústředním vodohospodářským orgánem republiky, za správce ostatních vodních toků určí ústřední vodohospodářský orgán státní organizace, jimž drobné vodní toky převážně slouží nebo s jejichž činností souvisí. Zákonem č. 14/1998 Sb., který nabyl účinnosti dnem 6. 3. 1998, bylo citované ustanovení novelizováno v tom smyslu, že vodní toky vodohospodářsky významné spravují právnické osoby určené ústředním vodohospodářským orgánem republiky, ostatní vodní toky spravují právnické nebo fyzické osoby, které určí ústřední vodohospodářský orgán republiky. Povodí Labe, a. s., byla založena dne 1. 1. 1994 a jedním z předmětů jejího podnikání byl stanoven výkon funkce správce vodohospodářsky významných, hraničních a určených vodních toků a spolupráce se správci ostatních vodních toků v povodí. Jak konstatoval správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, v době, kdy probíhalo správní řízení završené dne 2. 7. 1996 vydáním prvostupňového správního rozhodnutí, již neexistovala státní vodohospodářská organizace a správu vodního toku, mimo jiné i řeky Jizery, prováděla akciová společnost Povodí Labe. Zakladatelem této akciové společnosti byl ústřední vodohospodářský orgán, Ministerstvo životního prostředí, který v zakladatelské listině stanovením předmětu podnikání "určilo" tuto právnickou osobu správcem vodního toku Jizera, přičemž tato akciová společnost je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník parcely tvořící koryto řeky Jizery.
Neexistoval-li tedy v době, po kterou bylo vedeno správní řízení před vodohospodářskými orgány, jiný subjekt určený ústředním vodohospodářským orgánem republiky ke správě vodního toku Jizera než Povodí Labe, a. s., pak nelze než konstatovat, že námitka stěžovatelů založená na obavě, že skutečný správce vodního toku může v budoucnu namítat svoji neúčast ve správním řízení a zpochybnit vydaná rozhodnutí, se s ohledem na obsah a rozsah stanovených práv a povinností stěžovatelů jeví jako lichá.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by mlčení správního soudu k replice stěžovatelů o omezování vlastnického práva ukládáním povinností způsobilo zásah do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud v tomto případě vyšel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, podle které závazek soudů k odůvodňování rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994) a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Tento závěr není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96, na který stěžovatelé poukázali, a to z toho důvodu, že meritem věci před správními orgány a správním soudem bylo uložení povinnosti k opravě jezu v souvislosti s otázkou okruhu účastníků řízení. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu vyplývá, proč jediným subjektem povinným k opravě jezu byli určeni právě stěžovatelé, jaký rozsah povinností pro ně vyplývá nejen z ustanovení §41 zákona o vodách, ale i z Listiny. Rozhodnutí správních orgánů, jakož i rozhodnutí správního soudu tedy odpovídají zákonu v meritu věci a jsou též náležitě odůvodněna. Ústavní soud sdílí naznačený směr úvahy odvolacího správního orgánu o tom, že vlastnictví zavazuje, neboť výkon vlastnického práva nad míru stanovenou zákonem (tj. i dovolenou), poškozující lidské zdraví, přírodu či životní prostředí, je zakázán. V projednávaném případě bylo nesporné, že stěžovatelé jsou vlastníky jezu, jenž je v havarijním stavu, a je tedy třeba, aby svá vlastnická práva vykonávali v mezích stanovených mimo jiné též vodním zákonem.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu