ECLI:CZ:US:1999:4.US.475.99
sp. zn. IV. ÚS 475/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupeného Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 1999, sp. zn. 9 To 87/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. května 1999, sp. zn. 1 Nt 5/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. září 1999 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, které ovšem nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti dle ustanovení §27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a proto byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění dopisem dle ustanovení §41 lit. b) zákona. Dne 19. října 1999 byla Ústavnímu soudu doručena řádná ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadal uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem o nepovolení obnovy řízení. V postupu obou stupňů obecných soudů shledal stěžovatel zásah do svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 2 Listiny, tedy porušení práva na nezávislý a spravedlivý soudní proces, práva na právní pomoc od počátku řízení a taktéž dle čl. 40 odst. 3 Listiny, zaručujícího právo na obhajobu.
Porušení uvedených práv spatřoval stěžovatel především v pochybení nalézacího soudu, který nevyslechl svědky P. B. a E. P. přímo, ale prostřednictvím venkovské služebny Policie ČR, ačkoliv právě uvedený svědek P. B., dle tvrzení stěžovatele, spáchal trestný čin, za který byl stěžovatel pravomocně odsouzen, a svědkyně E. P. poskytla stěžovateli čestné prohlášení, jehož obsah vyvrací skutečnosti zjištěné při řízení před soudem. Stěžovatel spatřuje pochybení též ve skutečnosti, že soudy neprovedly výslech dalších svědků, kteří mohli prokázat stěžovatelovu nevinu. Jednalo se o svědectví M. K. a D. Š. Dle tvrzení stěžovatele byla důvodem k zamítnutí návrhu právě absence uvedených svědeckých výpovědí, čímž byla porušena zmíněná ústavní práva stěžovatele.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Praze, za který se vyjádřil předseda senátu 9 To 87/99. Ten ve svém vyjádření uvedl, že závěr nalézacího soudu o neexistenci důvodů pro povolení obnovy je opodstatněný a rovněž řízení, které předcházelo tomuto rozhodnutí, bylo provedeno v souladu se zákonem. Současně, s odkazem na odůvodnění napadeného usnesení, odkázal účastník na neexistenci nových skutečností či důkazů, které by samy o sobě či ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k nebezpečnosti činu nebo by uložený trest byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Návrh stěžovatele je jen novou verzí obhajoby reagující na skutečnost, že se s vysokou pravděpodobností podařilo zjistit vražedný nástroj, se kterou se v rámci původního řízení vypořádaly soudy obou stupňů. S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout či zamítnout.
K ústavní stížnosti se na požádání Ústavního soudu vyjádřil též Krajský soud v Ústí nad Labem, prostřednictvím předsedy senátu 1 Nt. V tomto vyjádření je uveden zásadní nesouhlas s námitkami stěžovatele týkajícími se řízení před nalézacím soudem. Obecně odmítá tyto námitky jako vycházející z mylného ztotožnění procesního režimu meritorního projednání a rozhodnutí ve věci s režimem řízení o mimořádném opravném prostředku dle ustanovení §277 a násl. trestního řádu. S námitkami uvedenými v ústavní stížnosti se vypořádává tak, že pokud jde o svědectví P. B., uvádí, že bylo jednáno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, za stavu, kdy nebyly ani namítány formální nedostatky, a přesně v rozsahu vymezeném dožádáním soudu. Pro jednoznačnost tohoto svědectví byl tento důkaz proveden dle ustanovení §235 odst. 2 trestního řádu.
Pokud jde o neprovedení výslechu svědkyně E. P. byl postup odůvodněn tím, že svědkyně byla opakovaně vyslýchána již v původním řízení, kdy také nerozhodnost její výpovědi založila důvod pro postup dle ustanovení §235 odst. 2 trestního řádu. Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovatelem zmíněné čestné prohlášení je nutno odmítnout, neboť přestože je tato listina datována 28. května 1998, byla soudu předložena až po přečtení protokolu o její výpovědi (dne 4. května 1999) pořízeného 30. dubna 1999, tedy rozhodujícího procesního důkazu, jehož opakování postrádalo účelu. V případě svědectví M. K. byly vyčerpány všechny možnosti provedení výslechu osoby nezvěstné, a nadto bylo v průběhu řízení zpochybněno, že by se svědek v době činu nacházel na místě činu, když v uvedené době se vyskytoval v zařízení Českého červeného kříže v Lounech. Za daných okolností šlo tedy o důkaz zcela neproveditelný. U svědkyně D. Š. bylo zjištěno, že její duševní stav ji činí nezpůsobilou poskytnout jakékoliv relevantní svědectví; přestože svědkyně odmítla dát souhlas příslušnému oddělení psychiatrie k podání lékařské zprávy o jejím zdravotním stavu, bylo potvrzeno, že jde o osobu mentálně postiženou, evidovanou pro duševní poruchu, s opakovanou hospitalizací v psychiatrické léčebně. Faktor duševní poruchy učinil navrhované svědectví jmenované jako důkazní prostředek bezpředmětným
Po zvážení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru o neoprávněnosti ústavní stížnosti, a to z následujících důvodů.
Podmínky a okolnosti za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů byly vyloženy v judikatuře, která je obecně dostupná. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův tím, že předložené důkazy zhodnotily určitým způsobem a jejich provedení resp. neprovedení zdůvodnily v příslušných rozhodnutích, pak takové rozhodnutí nelze hodnotit než jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu. Jsou to obecné soudy, jimž přísluší zákonem stanovenou formou poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
K tvrzení o porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, nutno uvést, že v napadeném řízení bylo jednáno o obnově řízení, tedy o mimořádném opravném prostředku. Povinnost obhajoby od počátku řízení je konkretizována v §36 odst. 3 trestního řádu, v daném případě však jeho aplikace nepřipadala v úvahu. Skutečnost, že za takového stavu si stěžovatel sám právní zastoupení neopatřil, nelze považovat za porušení práva na obhajobu. Vzhledem k tomu, že tvrzené porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, není v ústavní stížnosti blíže doloženo, je nutno na ně hledět jen jako na další polemiku se závěry obecných soudů.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 22. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu