ECLI:CZ:US:1999:4.US.6.99
sp. zn. IV. ÚS 6/99
Usnesení
IV. ÚS 6/99
Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupené JUDr. V. D., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1998, čj. 53 Co 449/98-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka mimo jiné uvádí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka totiž zcela nepochybně prokázala vlastnictví své právní předchůdkyně k předmětnému pozemku, zatímco žádný z vedlejších účastníků řádný nabývací titul nedoložil. Rozhodnutí o vyvlastnění pozemku, ač bylo zřejmě vydáno, nebylo právní předchůdkyni stěžovatelky prokazatelně doručeno, neboť důkazem o doručení do vlastních rukou je vždy pouze doručenka nebo písemné potvrzení o převzetí listiny s uvedením data a vlastnoručním podpisem. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 23 C 150/91 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelky M. J. podala u tohoto soudu podáním ze dne 8. 4. 1991 žalobu opřenou o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 10. 1991, čj. 23 C 150/91-24, byla tato žaloba zamítnuta na podkladě zjištění, že M. J. byla skutečně vlastnicí předmětného pozemku, tento pozemek však byl v roce 1954 vyvlastněn a v současně době je trvale zastavěn. K odvolání M. J. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 1992, čj. 17 Co 48/92-48, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že M. J. není oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., neboť vyvlastněním věc nepřešla v rozhodném období do vlastnictví státu, protože byla vyvlastněna ve prospěch stavebního bytového družstva. O dovolání M. J. proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 1995, čj. 4 Cdo 121/94-74, tak, že toto dovolání zamítl. I když M. J. v tomto dovolání poukazovala na skutečnost, že rozhodnutí o vyvlastnění pozemku jí nebylo nikdy doručeno, dovolací soud se touto otázkou nezabýval, neboť posuzoval pouze otázku správnosti právního posouzení věci. Z obsahu spisu 30 C 157/94 Obvodního soudu pro Prahu 4 je dále patrno, že M. J. podala u tohoto soudu podáním ze dne 13. 5. 1994 žalobu na určení, že je vlastnicí předmětné nemovitosti. Protože M. J. dne 22. 6. 1994 zemřela, navrhla její právní nástupkyně M. D., tedy stěžovatelka, vydání rozsudku, jímž se určuje, že M. J. byla ke dni své smrti vlastnicí předmětné parcely. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 1997, čj. 30 C 153/94-99, byla tato žaloba zamítnuta s odůvodněním, že v předchozí projednávané věci M. J. nezpochybňovala platnost vyvlastnění, když naopak ve své účastnické výpovědi potvrdila obdržení oznámení o vyvlastnění pozemku. K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl městský soud, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě na straně stěžovatelky sice existoval, nicméně námitka údajného nedoručení rozhodnutí bývalého ONV v Praze 10 o vyvlastnění pozemku je neopodstatněná a účelová. M. J., ačkoli v restitučním řízení uplatňovala nejrůznější důvody neplatnosti a neúčinnosti vyvlastnění, tuto námitku uvedla teprve v doplnění svého dovolání, ačkoli předtím ve své účastnické výpovědi fakt doručení rozhodnutí připustila. Její pozdější tvrzení je třeba proto považovat nejen za účelové, ale i za nevěrohodné, a na tomto závěru nemůže nic měnit ani neexistence doručenky související se stavem dochované spisové dokumentace.
Obecným soudům, jmenovitě pak Obvodnímu soudu pro Prahu 4, nelze v projednávané věci upřít úsilí o dohledání správního spisu z roku 1954, týkajícího se vyvlastnění předmětné nemovitosti, toto úsilí nicméně zůstalo bez výsledku. Za tohoto stavu věci považuje i Ústavní soud za relevantní, co vyšlo najevo ve věci sp. zn. 23 C 150/91 toho soudu, v níž právní předchůdkyně stěžovatelky uplatnila restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s odkazem na provedené vyvlastnění a v níž, s výjimkou informativního výslechu svého zástupce až dne 27. 1. 1994, opakovaně potvrzovala skutečnost, že předmětný pozemek přešel vyvlastněním do vlastnictví státu. Při jednání dne 4. 10. 1991, vyslechnuta jako účastnice řízení, právní předchůdkyně stěžovatelky výslovně uvedla, že obdržela oznámení z Prahy 10 o vyvlastnění předmětné parcely a i v další části této výpovědi připustila, že "dostala formulář o vyvlastnění". Dospěly-li tedy obecné soudy k závěru, že pozdější změnu tohoto tvrzení je třeba považovat za účelovou, může Ústavní soud vzhledem k uvedenému stěží na tomto jejich hodnocení provedených důkazů cokoli měnit. Stěžovatelka má sice zajisté pravdu v tom, že žádoucím dokladem by v takovém případě byla doručenka s podpisem převzetí inkriminovaného správního rozhodnutí, nicméně jestliže související správní spis s odstupem období 45 let již neexistuje a potvrdila-li právní předchůdkyně stěžovatelky sama fakt doručení zmíněného rozhodnutí a řídíc se tímto faktem uplatnila i restituční nárok, lze nyní stěží mít za to, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu