ECLI:CZ:US:1999:4.US.63.99
sp. zn. IV. ÚS 63/99
Usnesení
IV. ÚS 63/99
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 1999 ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 1998, čj. 14 Co 502/98-62, 14 Co 503/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 v zamítavých výrocích o věci samé, změněn vyhovující výrok o věci samé na zamítavý výrok a změněn výrok soudu prvého stupně o náhradě nákladů řízení, stěžovatel uvádí, že způsob, jakým Městský soud v Praze vyložil valorizační doložku uvedenou v ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády č. 191/1993 Sb. je v rozporu se zásadou zakotvenou v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a uvedenou slovy, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel má za to, že městský soud svým rozhodnutím zákon de facto nahradil, a proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí zrušil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 30. 4. 1999 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť jeho výklad v projednávané věci při zjišťování výše ztráty na výdělku v důsledku pracovního úrazu je v souladu s jeho vlastní judikaturou i výkladem Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
Vedlejší účastník V.stavby, a. s., odštěpný závod E. v Praze, se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 10 C 93/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po svém bývalém zaměstnavateli V. stavbách, a. s., odštěpný závod E., Praha - Kbely, doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1993 do 30. 6. 1995 ve výši 43 041,-- Kč. Žalovaná částka tvoří rozdíl, který podle stěžovatele vznikl tím, že bývalý zaměstnavatel přistupuje k výpočtu průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku nesprávným způsobem, když procentní sazby pro účely přepočtu průměrného výdělku stanovené v nařízení vlády č. 191/1993 Sb. za uvedená období sčítá, místo aby průměrný výdělek počítával narůstajícím způsobem, tedy tak, že průměrný výdělek za určité období zvýší o příslušnou valorizaci a při výpočtu v dalším období vychází nikoliv z původního průměrného výdělku, ale výdělku již zvýšeného o valorizaci v předchozím období a valorizuje tento zvýšený výdělek. Obvodní soud pro Prahu 9 vyšel při svém rozhodování ze znaleckého posudku, zpracovaného pro obě varianty výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku, a přiklonil se k variantě I, tedy k metodě výpočtu součtem procent, podle kterého mělo být stěžovateli za žalované období vyplaceno 64 603,-- Kč. Po zjištění, že bývalý zaměstnavatel vyplatil stěžovateli jen 59 727,-- Kč, přiznal mu doplatek náhrady ve výši rozdílu, tedy co do částky 4 876, -- Kč, včetně příslušenství, a v ostatním žalobu zamítl.
V odvolacím řízení oba účastníci učinili nesporným, že za žalované období bylo stěžovateli vyplaceno 68 622,-- Kč (hrubého příjmu), a tak sporným zůstal způsob výpočtu valorizace náhrady, jakož i to, zda náhrada má být uvažována s daní z příjmů či nikoliv. V otázce způsobu výpočtu zvýšení průměrného výdělku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dle gramatického výkladu ustanovení §1 odst. 1 citovaného nařízení vlády dochází k valorizaci jen jednoho původního výdělku, a to o procenta za jednotlivá po sobě jdoucí období. Pokud tedy oprávněnému vznikne nárok na valorizaci za všechna období, načítají se tato procenta, celkem 53,5 %, k původnímu výdělku. Co se týče osvobození náhrady za ztrátu na výdělku od daně z příjmu fyzických osob, vyšel odvolací soud z ustanovení §40 odst. 18 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podle kterého náhrada za ztrátu na výdělku náležející dle zákoníku práce za období před 1. 1. 1993, vyplácená po tomto datu, je osvobozena od daně a výkladem a contrario dospěl k závěru, že náhrada za období po l. 1. 1993 osvobozena od daně není. Vzhledem k tomu, že stěžovateli bylo na hrubém příjmu vyplaceno více, než kolik činil jeho zjištěný nárok, odvolací soud zamítavé výroky soudu prvého stupně o věci samé potvrdil a vyhovující výrok změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Přestože Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, není vzhledem k ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v projednávané věci přípustné dovolání, neboť dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,-- Kč. Ústavní stížnost tedy byla podána po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud, vědom si svého postavení a role při hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, přezkoumal napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení Ústavy ČR a Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není, nicméně pouze z posléze uvedeného důvodu, opodstatněná.
Učinili-li totiž účastníci řízení, tedy i stěžovatel, nesporným, že bývalý zaměstnavatel mu za zažalované období vyplatil 68 622,-- Kč, obdržel stěžovatel plnění, a to z hlediska obou variant výpočtu vyšší, než mu skutečně náleželo. Přestože tedy obecné soudy vycházely při interpretaci valorizační doložky z jiného výkladového pravidla než stěžovatel a žalobu stěžovatele zamítly, nelze napadené rozhodnutí právě z tohoto důvodu považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. To však vzhledem k citovanému ustanovení znamená, že stěžovatel není k podání ústavní stížnosti oprávněn.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. června 1999
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj