ECLI:CZ:US:1999:4.US.84.99
sp. zn. IV. ÚS 84/99
Usnesení
IV. ÚS 84/99
Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Z. Z., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 1998, čj. 30 Ca 8/98-39, 30 Ca 9/98-28, 30 Ca 10/98-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel uvádí, že Finanční úřad v Hradci Králové mu doměřil na základě daňové kontroly dodatečnými platebními výměry daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 ve výši 33 850,-- Kč, za období roku 1994 ve výši 27 165,-- Kč a za období roku 1995 ve výši 74 276,-- Kč. Odvolání stěžovatele, jakož i jím podané správní žaloby, byly Finančním ředitelstvím v Hradci Králové a Krajským soudem v Hradci Králové zamítnuty. Stěžovatel však trvá na tom, že postup správce daně byl v rozporu s ustanoveními zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neboť mu nebylo umožněno klást otázky osobám, které vypovídaly proti němu, vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k jejímu výsledku a ke způsobu jeho zjištění, navíc v průběhu daňové kontroly byly po něm požadovány záznamy, k jejichž vedení nebyl povinen. Tím, že Krajský soud v Hradci Králové pochybení finančních orgánů nezohlednil a žaloby shledal nedůvodnými, upřel stěžovateli práva garantovaná v článku 1, 2, 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a stěžovatel proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Finančního ředitelství v Hradci Králové sp. zn. FŘ 3436/110/97/93, 3436/110/97/94, 3436/110/97/95, a Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 8/98, 30 Ca 9/98 a 30 Ca 10/98, Ústavní soud zjistil, že správce daně provedl ve dnech 12. 12. 1996 - 30. 4. 1997 u stěžovatele daňovou kontrolu za zdaňovací období let 1992 - 1995, na základě které zjistil, že stěžovatel do svého účetnictví nezahrnul veškeré příjmy přijaté od svých zákazníků. Stěžovatel namítal, že zkontaktování prodejců s případnými kupiteli, obstarání motorového vozidla, jakož i převoz ze zahraničí, prováděl pro zákazníky zásadně bezplatně, neboť tato činnost není předmětem jeho podnikání, a účtoval si jen cenu za opravu vozidla. Jeho námitku však správce daně vyvrátil, když v rámci vyhledávací činnosti zajistil kromě svědeckých výpovědí i listinné důkazy, prokazující, že stěžovatel nezaúčtoval v roce 1993 příjmy ve výši 203 166,-- Kč (například příjem za zprostředkování dovozu automobilu ze zahraničí pro J. L.), v roce 1994 ve výši 154 499,-- Kč za zprostředkování dovozu automobilu pro P. S. a v roce 1995 ve výši 290 340,50 Kč za zprostředkování dovozu automobilu pro V. Š. Ze shromážděných dokladů bylo tedy správci daně evidentní, že mezi částkou, kterou stěžovatel obdržel od zákazníka, a částkou, kterou zaplatil za vozidlo a kterou účtoval za opravu, vznikl rozdíl, který nebyl zákazníkovi vrácen, a tudíž figuruje jako stěžovatelův příjem, který nebyl zaúčtován. Protože daň z příjmu fyzických osob nebylo možno stanovit dokazováním, správce daně vyměřil daň na základě pomůcek. Proti doměření, jakož i způsobu jeho vyměření, se v odvoláních proti všem třem dodatečným platebním výměrům stěžovatel odvolal, avšak odvolání byla Finančním ředitelstvím v Hradci Králové zamítnuta. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo, že odvolací orgán neshledal v postupu správce daně pochybení, neboť daňový subjekt, ač vyzván, nebyl v průběhu daňové kontroly schopen prokázat pravdivost tvrzení, že neměl jiné příjmy než příjmy z oprav, a jeho účetnictví tak pozbylo důkazní hodnotu, neboť nebylo vedeno úplně, správně a průkazným způsobem tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem, tedy v souladu se zákonem o účetnictví. Finanční ředitelství rovněž konstatovalo, že z vyměřovacího spisu je patrno, podle jakých pomůcek nebo na podkladě čeho se správce daně při stanovení základu daně odchýlil od základu daně a daně přiznané stěžovatelem v daňovém přiznání. Správce daně postupoval v souladu s ustanovením §23 zákona o správě daní a poplatků a nebyl povinen sdělil stěžovateli obsah pomůcek, které si opatřil bez součinnosti s daňovým subjektem a které sloužily pro stanovení daňové povinnosti. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové přezkoumal na základě podaných žalob Krajský soud v Hradci Králové, který je spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a poté konstatoval, že byly dodrženy zákonné podmínky pro použití stanovení daně podle pomůcek a že nepředložení pomůcek použitých pro výpočet daně správcem daně stěžovateli není v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků. Krajský soud pokládal za dostatečně prokázáno, že rozdíl, který vznikl mezi částkami, které stěžovatel převzal od třetích osob, zákazníků, a částkami, které vynaložil či účtoval jako opravu automobilu, nebyl vrácen, a je tudíž stěžovatelovým příjmem. Ke stěžovatelově námitce, že svědek V. Š. svoji svědeckou výpověď později odvolal, krajský soud uvedl, že svědek vypovídal po náležitém poučení vypovídat pravdivě a nic nezamlčet, přičemž skutečnost, že tuto výpověď čestným prohlášením později odvolal, nelze považovat za důkaz, jenž má vyšší vypovídací sílu. Navíc jeho prohlášení bylo učiněno až po vydání druhostupňového správního rozhodnutí, a proto k němu krajský soud v souladu s ustanovením §250i o. s. ř. nepřihlédl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je každý povinen vypovídat jako svědek nebo osoba přezvědná o důležitých okolnostech v daňovém řízení týkajících se jiných osob, pokud jsou mu známy; musí vypovídat pravdivě a nic nesmí zamlčet. Podle ustanovení §16 odst. 4 písm. e) citovaného zákona má daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, právo klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření. Ve spisovém materiálu Finančního ředitelství v Hradci Králové je založena kopie protokolu sepsaného dne 7. 8. 1996 na Finančním úřadě v Chlumci nad Cidlinou s V. Š., ze kterého plyne, že jmenovaný byl poučen o povinnosti zachovat mlčenlivost dle §24 a povinnosti dle §8 citovaného zákona. Z úředního záznamu ze dne 26. 5. 1997 provedeného k daňové kontrole plyne, že dalšími důkazními prostředky, které byly pro hodnocení výsledku daňové kontroly pro správce daně rozhodující, byly i další svědecké výpovědi, získané ovšem před zahájením daňové kontroly. Podle citovaných ustanovení zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt, v jehož věci je vedeno daňové řízení, nemusí být přítomen výpovědi svědka nebo osoby přezvědné, a správce daně nemá povinnost jej k tomuto úkonu povolat či jej o tom předem informovat. Jedinou výjimkou je výpověď svědka prováděná v průběhu daňové kontroly podle ustanovení §16 citovaného zákona. Bylo-li tedy rozhodnutí správce daně vydáno na základě výsledku daňové kontroly a tento výsledek byl založen na svědeckých výpovědích získaných před zahájením daňové kontroly, pak správce daně tím, že nezajistil daňovému subjektu právo klást těmto svědkům otázky, neporušil povinnost stanovenou mu obecně závazným předpisem, neboť tato povinnost mu je uložena jen při výslechu svědků v průběhu daňové kontroly. Stěžovatel tím, že nebyl schopen prokázat, že mimo podnikatelskou činnost, opravy automobilů, svoje ostatní aktivity pro zákazníky prováděl bezplatně, neunesl důkazní břemeno. Rovněž ostatní námitky v ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud opodstatněnými, neboť ze spisového materiálu Finančního ředitelství v Hradci Králové vyplynulo, že zpráva o výsledku daňové kontroly byla dne 24. 6. 1997 projednána se zástupcem daňového subjektu. Co se týče stěžovatelovy námitky o tom, že správce daně není oprávněn vyžadovat záznamy, k jejichž vedení nebyl stěžovatel povinen, Ústavní soud konstatuje, že obsah výzvy správce daně ze dne 17. 12. 1996, lze chápat jako výzvu k plnění povinností daňového subjektu, tj. výzvu k předložení všech důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení, že zprostředkování všech nákupů a dovozů automobilů ze zahraničí bylo vůči zákazníkům prováděno bezplatně, tedy jako postup, kdy správce daně v souladu se základními zásadami daňového řízení postupuje v úzké součinnosti s daňovým subjektem. Poukaz na to, že postup správce daně byl účelový, neboť stěžovateli nebylo umožněno seznámit se s ostatními svědeckými výpověďmi a nahlížet do spisu, neshledal Ústavní soud relevantním, neboť ze spisového materiálu nevyplynulo, že by stěžovatel využil svého práva podle ustanovení §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků podávat námitky proti postupu pracovníka správce daně. Podle názoru Ústavního soudu by stěžovatelovy námitky bylo možno zkoumat v ústavně právní rovině za předpokladu, že i stěžovatel sám dostál základním zásadám daňového řízení uvedeným v ustanovení §2 zákona o správě daní a poplatků. Z důkazního materiálu je nicméně patrno, že ačkoli byl opětovně vyzván finančním úřadem k součinnosti, tuto svou základní povinnost uvedenou v citovaném usnesení vzhledem k výše uvedenému nesplnil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu