ECLI:CZ:US:1999:Pl.US.10.99
sp. zn. Pl. ÚS 10/99
Nález
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 27. října 1999 ve věci návrhu L. D., zastoupeného advokátem JUDr. A. D., na zrušení ustanovení §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění pozdějších předpisů, a to ve slovech "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945", podaného dle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 1998, sp. zn. 6 A 723/97, ve spojení s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 8. 11. 1995, sp.zn. 420 212 082/Do, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 22. května 1998 se navrhovatel spolu s ústavní
stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února
1998, sp. zn. 6 A 723/97, dle §74 zákona o Ústavním soudu domáhal
i zrušení ustanovení §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb.,
vyjádřeného slovy "v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem
1945".
Napadené zákonné ustanovení je podle navrhovatele v rozporu
s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když jím
má docházet k porušení principu rovnosti a principu přiměřenosti.
Navrhovatel brojí proti časovému vymezení pojmu čsl. politického
vězně dnem 4. května 1945, jelikož se domnívá, že vlastní
historická realita nedávala tehdejšímu zákonodárci žádný důvod
proto, aby rozhodujícím bylo právě uvedené datum. Zdůrazňuje, že
ač tzv. III. říše v počátečních dnech května 1945 prožívala svoji
agónii, nešlo v případě zavražděných obětí nacizmu ve dnech po 4.
květnu 1945 do termínu osvobození o iniciativu nějakého
fanatického jednotlivce, ale o čin ozbrojené složky nacistického
státu.
Poté, co senát Ústavního soudu v daném případě konstatoval
splnění všech zákonem o Ústavním soudu vyžadovaných podmínek,
usnesením ze dne 4. března 1999, č.j. III. ÚS 238/98-6, řízení
o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení ustanovení §2
odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., vyjádřeného slovy "v době
mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945", postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §69 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal soudce
zpravodaj předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně. Toto
vyjádření bylo Ústavnímu soudu doručeno 8. dubna 1999. Předseda
Poslanecké sněmovny Prof. Ing. Václav Klaus, CSc., v něm uvádí, že
datum 4. května 1945, které je posledním dnem, kdy se
československý občan mohl stát československým politickým vězněm,
vychází z vládního nařízení ze dne 27. července 1945,
publikovaného pod č. 31/1945 Sb.z. a n., jímž se stanoví konec
doby nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku.
Podle §1 tohoto vládního nařízení doba nesvobody končí dnem 4.
května 1945. Datum 4. května 1945 je dáno posledním dnem před
vypuknutím Pražského povstání. Časový úsek vymezený daty 15.
března 1939 a 4. května 1945 je historickou skutečností, má svoji
logiku a z tohoto hlediska je neměnný. Jelikož takto vymezený
časový úsek je objektivní, nemůže ani zakládat nerovnost mezi
subjekty, neboť na každý subjekt dopadá stejně. Ve vyjádření se
dále poukazuje na skutečnost, že jinou otázkou je koncepce zákona
č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým
obětem nacistické perzekuce, jenž do svého rozsahu zahrnul jen
některé oběti nacistické perzekuce, přičemž neobsahuje zmocnění
pro správní orgán na odstranění případných tvrdostí. Toto
konstatování, dle účastníka řízení, však nic nemění na názoru, že
ustanovení §2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. nezakládá
nerovnost mezi subjekty.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
potvrdil, že zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících čs. armády
v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za
osvobození, byl schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného
sboru, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně
vyhlášen v souladu s tehdy platnými ústavními principy. V závěru
pak vyjadřuje stanovisko, že zákonodárný sbor jednal
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním soudu, aby
podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.
Ústavní soud návrh předložil také k vyjádření Hlavnímu
personálnímu úřadu Ministerstva obrany, oddělení pro vydávání
osvědčení. Ten předložil Ústavnímu soudu důvodovou zprávu
k vládnímu návrhu předmětného zákona, jakož i příslušné
parlamentní tisky a záznam parlamentní rozpravy. Ve vyjádřeních
k návrhům se poukazuje na skutečnost, že uvedené podklady
nezdůvodňují, proč ustanovení §2 odst. 1 bod 5. zákona č.
255/1946 Sb. (čsl. politický vězeň) a §15 odst. 1 a 2 zákona
č. 255/1946 Sb. (doba strávená v postavení účastníka národního
boje za osvobození) zakotvily právě datum 4. květen jako nejzazší
možné datum, kterým končí postavení československého politického
vězně - účastníka národního boje za osvobození. Odůvodnění je
možno hledat například v tom, že zákon č. 255/1946 Sb. v §1 odst.
1 bod 1. písm. f) a §15 odst. 1 a 2 pamatuje také na účastníky
národního boje za osvobození - účastníky povstání v květnu 1945,
jejichž činnost započala právě dnem 5. května 1945 a končila dnem
9. května 1945. Hlavní personální úřad vyslovuje dále domněnku, že
určité pochybení je především ve znění zákona č. 217/1994 Sb.,
který nepamatuje na fakt, že ne každá oběť nacistické okupace
v letech 1939-1945 má nárok na vydání osvědčení o tom, že byla
"čsl. politický vězeň" (což je podmínkou uplatnění nároku
plynoucího z uvedeného zákona). Jde například o účastníky povstání
v květnu 1945 (kteří zemřeli, padli nebo byli popraveni nacisty od
5. května 1945 do 9. května 1945), dále bývalé příslušníky Stráže
obrany státu, z nichž mnozí rovněž zemřeli násilnou smrtí již
koncem září a počátkem října 1938 (viz §1 odst. 2 zákona č.
255/1946 Sb.), zajatce - internované vojáky čsl. zahraniční
armády, zajaté příslušníky 1. čsl. armády na Slovensku (§2 odst.
1 bod 4. zákona č. 255/1946 Sb.), zatčené a popravené partyzány,
účastníky domácího hnutí, atd. Ministerstvo upozorňuje na účel
zákona č. 255/1946 Sb., jenž měl na mysli pojmout za čsl.
politické vězně především ty občany, kteří prošli nacistickými
koncentračními tábory a byli vězněni z důvodů odbojové činnosti,
národní, politické, rasové i náboženské perzekuce. Konstatuje dále
i skutečnost, že v případě zrušení napadeného zákonného ustanovení
by bylo nutné retrospektivně od roku 1946 provést revizi všech
osvědčení (cca 300 tisíc) z moci úřední, na což není ministerstvo
obrany ani zdaleka připraveno a což by, dle jeho přesvědčení,
vneslo mezi dosud žijící účastníky národního boje za osvobození
nejen nepochopení, ale i nesnášenlivost. Opakovaně se v této
souvislosti poukazuje na nepříznivé dopady otevření nových skupin
účastníků odboje v případě derogačního nálezu (nárůst nových
žádostí o osvědčení), když meritum posuzovaného problému spočívá
v nedostatcích zákona č. 217/1994 Sb. V této souvislosti by
všichni pozůstalí po účastnících povstání mohli požadovat změnu
kvalifikace na československého politického vězně, i za účastníky,
kteří prokazatelně zemřeli v boji na barikádách a v bojích, aniž
by byli zatčeni. Změna dokladů by měla vliv i na výpočet důchodu
(u pozůstalých vdov) a platnost původně vydaných dokladů (z let
1946-1999) by byla zrušena vystavením nového dokladu v souladu
s tímto výrokem. Navrhovaným zásahem do zákona č. 255/1946 Sb. by
ještě po více než 50 letech po skončení II. světové války
přibývali noví účastníci odboje, aniž to měl tento zákon na mysli.
Konečně ministerstvo upozorňuje na nezbytnost, v případě přijetí
zrušujícího nálezu, zrušit i ustanovení §15 odst. 1, 2 zákona č.
255/1946 Sb., kde je stanoven počátek a konec doby strávené
v jednotlivých formách účasti v národním boji za osvobození, tedy
i čsl. politického vězně, když tato končí nejpozději dnem 5.
května 1945.
Ústavní soud zaslal předmětný návrh k vyjádření též České
správě sociálního zabezpečení. Ta ve svém stanovisku uvádí mimo
jiné, že řešení případů osob odškodňovaných z titulu utrpení
způsobeného nacistickou perzekucí je založeno na právní úpravě
obsažené v zákoně č. 217/1994 Sb., v platném znění a zákoně č.
255/1946 Sb. Vzájemná souvislost právní úpravy obsažené v obou
těchto zákonech i ne zcela jednoznačná dikce vedly již
v minulosti k potřebě odstranit některé nejasnosti pomocí výkladu.
Česká správa sociálního zabezpečení podala Ústavnímu soudu celou
řadu vyjádření, v nichž vyslovila svou vůli po realizaci
extenzivních výkladů in favorem postižených. Řešení celé právní
problematiky vyplývá ze souvislosti právní úpravy provedené oběma
citovanými zákony. Judikatura tu dospěla k závěru, že případné
úmrtí postiženého po datu 4. 5., respekt. 5. 5. 1945, jeho
pozůstalého jen v důsledku takové skutečnosti samo o sobě
z nároku nevylučuje. V této souvislosti odkazuje vedlejší účastník
na nálezy Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 78/96, I. ÚS 84/96
a IV. ÚS 318/96, z nichž vyplývá, že správné řešení těchto
citlivých případů je třeba hledat právě v citlivé interpretaci
právní normy a její aplikaci na konkrétní skutkový stav.
V této souvislosti připomíná, že evidentním úmyslem
zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou peněžitou částku podle
zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na kterých byly uplatněny
metody nacistické perzekuce v kvalitativní rovině odpovídající
pojmu československého politického vězně (§2 odst. 1 bod 5 zákona
č. 255/1946 Sb.). To vyplývá zcela nepochybně z celého znění
zákona č. 217/1994 Sb. Nebylo účelem této normy poskytnout
odškodnění jiným kategoriím účastníků národního boje za
osvobození, např. účastníkům květnového povstání. Samotný zákon č.
255/1946 Sb. je v určitých souvislostech obsolentní normou.
Navrhované zrušení inkriminované věty by vyřešilo situaci pouze
v několika případech.
Dle §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, Ústavní soud při rozhodování v řízení
o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah těchto
předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony,
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony,
jedná-li se o jiný právní předpis a zjišťuje, zda byly přijaty
a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem.
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost
kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu,
vychází z ustanovení §66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle
kterého je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních
předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon, nebo mezinárodní
smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy
v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu
platnosti. Z uvedeného vyplývá, že u právních předpisů vydaných
před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb.
Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový
soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost
procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence.
V předmětné věci, když zákon č. 255/1946 Sb. byl přijat dne
19. prosince 1946 a vyhlášen v částce 107, ročníku 1946, Sbírky
zákonů, dne 31. prosince 1946, se Ústavní soud tudíž omezil pouze
na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
II.
Dle ustanovení §2 odst. 1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb. je
podle tohoto zákona československým politickým vězněm ten, kdo byl
v době mezi 15. březnem 1939 a 4. květnem 1945 omezen na osobní
svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak pro
protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo
proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům
nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu
persekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, trvalo-li
omezení osobní svobody alespoň 3 měsíce, nebo sice dobu kratší,
utrpěl-li však újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo
zemřel následkem omezení osobní svobody.
Ve své, již ustálené, judikatuře Ústavní soud interpretuje
ústavní princip rovnosti z dvojího pohledu [viz Pl. ÚS 16/93 (ÚS,
1, 194-195, 205-206), Pl. ÚS 36/93 (ÚS, 1, 179), Pl. ÚS 5/95 (ÚS,
4, 218), Pl. ÚS 9/95 (ÚS, 5, 137), Pl. ÚS 33/96 (ÚS, sv.8,
s.163-172)]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu
zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý
pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek
odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého se základních
práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
V posuzované věci nutno především zodpovědět otázku, zda
vyloučením osob, jež v době od 5. května 1945 do ukončení
nacistické okupace utrpěly újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího
rázu nebo zemřely následkem omezení osobní svobody pro
protifašistickou bojovou nebo politickou činnost směřující přímo
proti nacistickým nebo fašistickým okupantům, jejich pomahačům
nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo z důvodu
persekuce politické, národní, rasové nebo náboženské, z kategorie
čsl. politického vězně, porušil zákonodárce ústavní princip
rovnosti, když těmto osobám nepřiznal práva, jež právní řád
poskytuje čsl. politickým vězňům (např. v důchodovém pojištění,
nebo dle zákona č. 217/1994 Sb.).
Zákon č. 255/1946 Sb. byl původně koncipován jako vládní
návrh zákona, jímž se mění a doplňuje zákon č. 136/1946 Sb.,
o umísťování a jiném zaopatřování účastníků národního boje za
osvobození (Ústavodárné Národní shromáždění republiky
Československé. I. zasedání, tisk č. 83). Návrh novely se nedotkl
ustanovení §1 odst. 1 písm. e) zákona č. 136/1946 Sb., dle něhož
účastníkem národního boje za osvobození podle tohoto zákona je za
splnění obecně vymezených podmínek také osoba, jež byla vězněna
nebo internována (zajištěna) v koncentračních a podobných táborech
z politických důvodů, jejichž účelem bylo znemožnění nebo
potlačení hnutí odporu českého nebo slovenského národa, zejména
pro činnost směřující přímo k osvobození Československé republiky
odstraněním nacistické okupační moci. Uvedené ustanovení tudíž
neobsahovalo časovou hranici vymezující dobu nacistického útlaku.
Ze zprávy výborů branného, sociálně politického, právního
a rozpočtového o vládním návrhu zákona (tisk 83), kterým se mění
a doplňuje zákon č. 136/1946 Sb., o umísťování a jiném
zaopatřování účastníků národního boje za osvobození, konaných ve
dnech 11., 17. a 18. prosince 1946 (Ústavodárné Národní
shromáždění republiky Československé. I. zasedání, tisk č. 284),
pak plyne, že projednání uvedeného návrhu ukázalo nutnost četných
změn, takže se z legislativně technických důvodů projevila nutnost
zpracovat celou materii ve formě nového zákona. V osnově zákona
zpracované ve výborech je již obsažena legální definice pojmu čsl.
politického vězně, obsahující i vymezení doby útlaku (mezi 15.
březnem 1939 a 4. květnem 1945), aniž by uvedené zprávy, resp.
záznam z parlamentní debaty, obsahovaly její zdůvodnění. Lze se
proto pouze domnívat, že zákonodárce vyšel v první řadě
z ustanovení §1 vládního nařízení č. 31/1945 Sb. z. a n., dle
něhož doba nesvobody ve smyslu ústavního dekretu č. 11/1944 Úř.
věst. čsl. se končí dnem 4. května 1945 (tuto domněnku poněkud
oslabuje fakt, že dle čl. 1 odst. 2 uvedeného dekretu je počátek
doby nesvobody určen nikoli datem 15. března 1939, nýbrž datem
30. září 1938). Na možný další důvod upozorňuje ve svém vyjádření
Ministerstvo obrany, když poukazuje na skutečnost, že zákon č.
255/1946 Sb. v §1 odst. 1 bod 1. písm. f) a §15 odst. 1 a 2 do
kategorie účastníků národního boje za osvobození řadí účastníky
povstání v květnu 1945.
Srovnáním ustanovení §1 bod 1. odst. 1 písm. f) a §2 odst.
1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb. zůstávají z kategorie účastníků
národního boje za osvobození vyloučeny osoby, které v době od 5.
května 1945 do ukončení nacistické okupace utrpěly újmu na zdraví
nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřely následkem omezení osobní
svobody pro protifašistickou bojovou nebo politickou činnost
směřující přímo proti nacistickým nebo fašistickým okupantům,
jejich pomahačům nebo zrádcům národa českého nebo slovenského nebo
z důvodu persekuce politické, národní, rasové nebo náboženské,
aniž by však byly účastníky květnového povstání.
V daných souvislostech je třeba zvážit i procesní dimenzi
předmětné problematiky, která se týká důkazu vlastnosti
československého politického vězně. Judikatura obecných soudů zde
postupně dospěla k závěru, že tímto důkazem nemusí být výhradně
předložení osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. Takový postup by
byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ustanovení
§5 odst. 3 zákona č. 217/1994 Sb. je proto zjevně procesního
charakteru a jeho smyslem je urychlit řízení označením důkazního
prostředku, který v naprosté většině případů bude okamžitě
k dispozici. Neznamená to však návrat k tzv. legální teorii
původů, tedy k představě, že určité skutečnosti mohou být
prokazovány jedině a pouze důkazními prostředky, které jsou právem
specifikovány a nikoliv důkazními prostředky jinými (viz např.
rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6A763/95)
Pokud zákon č. 255/1946 Sb., na jehož základě se vydává
osvědčení o postavení účastníka odboje, časově rozlišuje
jednotlivé kategorie účastníků národního boje za osvobození, chtěl
tím vyjádřit kvalitativní odlišnost metod nacistické perzekuce
během jednotlivých etap okupace a tomu odpovídající způsob odporu
účastníků národního boje za osvobození. Je přitom zřejmé, že
stanovení data 4. 5. 1945 jako nejzazší hranice pro přiznání
statusu československého politického vězně je odrazem skutečnosti,
že k tomuto datu byly koncentrační tábory vesměs již osvobozeny
a další deportace do nich nebyly možné. Definice, obsažené
v zákoně č. 255/1946 Sb., mají tedy svůj kvantitativní rozměr,
vymezený konkrétním časovým rozmezím a svůj kvalitativní rozměr,
definovaný konkrétní formou útlaku. Za situace, kdy zákon
č. 255/1946 Sb. je aplikován na základě odkazu jiné právní normy,
je třeba přihlédnout i k výkladu systematickému a tedy ke vzájemné
souvislosti obou právních norem. Je zřejmé, že definice podle
§2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. se exaktně nekryje
s vymezením podle §3 odst. 1 zákona č. 217/1994 Sb., v platném
znění. Evidentním úmyslem zákonodárce bylo poskytnout jednorázovou
peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb. těm postiženým, na
kterých byly uplatněny metody nacistické perzekuce v kvalitativní
rovině odpovídající pojmu československého politického vězně.
Jestliže nemůže občan pozbýt statusu československého politického
vězně uplynutím času, lze si představit i situaci opačnou, totiž,
že podmínky tohoto statusu, s ohledem na formu perzekuce a způsob
úmrtí, mohl občan splnit i po datu 4. 5. 1945.
Otázka, zda občan je československým politickým vězněm, je
otázkou, kterou je třeba vyřešit před vlastním rozhodnutím
o přiznání odškodnění a to na základě všech předložených důkazů.
Problém, který byl důvodem podání návrhu na zrušení části zákona
č. 255/1946 Sb., v souvislosti s poskytováním náhrad podle zákona
č. 217/1994 Sb., je tedy problém, který je překonatelný
interpretačně a obecné soudy i správní orgány tak i v praxi
začasté činí. Je přitom nezbytné vycházet z individuálních rozměrů
každého jednotlivého případu, který musí být založen zejména na
bezpečně prokázaných skutkových okolnostech. Jejich právní
hodnocení by pak mělo respektovat hlediska již vepředu uvedená,
zejména onen lidský rozměr, vyjádřený i v preambuli zákona č.
217/1994 Sb., o poskytování jednorázové peněžité částky některým
obětem nacistické perzekuce, když v silách ČR není poskytnout jim
všem takovou pomoc, jakou by si tyto oběti zasloužily. Protože jde
o pomoc formou humanitárního gesta, je v tomto smyslu na místě takto:
interpretovat napadenou část zákona č. 255/1946 Sb.
Za daného stavu se tak skutečně zásah do právní úpravy,
požadovaný navrhovatelem, nejeví nutným a je na místě uzavřít, že
ústavně konformní výklad napadeného ustanovení zákona č. 255/1946
Sb. je možný a přijatelný.
Ústavní soud neshledal, že by napadené ustanovení §2 odst.
1 bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., vyjádřené slovy "v době mezi 15.
březnem 1939 a 4. květnem 1945" bylo v rozporu s ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a proto návrh
navrhovatele L. D., podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu
spolu s ústavní stížností proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. února 1998, sp. zn. 6 A 723/97, podle §70 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. října 1999