Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.04.2000, sp. zn. I. ÚS 28/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 61/18 SbNU 63 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.28.99

sp. zn. I. ÚS 28/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. E. a M. C., proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co 358/98, takto: Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co 358/98, se ruší. Odůvodnění: I. Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem, aby zrušil rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 12 Co 358/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu P. ze dne 13. 10. 1997, č. j. 11 C 372/93 - 117. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zamítly návrh stěžovatelů, aby vedlejšímu účastníkovi (tj. v předmětném sporu žalovanému SPT Telecom, s. p., dále jen "vedlejší účastník"), byla uložena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání každému ze stěžovatelů jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 1191/6, ostatní plochy o výměře 4.495 m2 podle geometrického plánu č. 550-1-94 ze dne 14. 1. 1994 v obci P. , k. ú. H. Obecné soudy ve svých rozhodnutích shodně konstatovaly, že není sporné, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, že svůj nárok uplatnili řádně a včas, že pozemková parcela č. 311/1, nově označená jako parc. č. 1191, přešla na stát způsobem, se kterým citovaný zákon spojuje povinnost věc vydat a že vedlejší účastník měl tuto nemovitost ve svém držení ke dni účinnosti citovaného zákona a je tedy povinnou osobou. Geometrickým plánem ze dne 5. 5. 1975 byly do předmětné parcely, dále označené jako parc. č. 1191/1, sceleny i sousední parcely č. 1195 a 1196, které nikdy nebyly ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů a jejichž vydání tito také nepožadovali. Z podnětu stěžovatelů byl zpracován dne 14. 1. 1994 geometrický plán, kterým byla od pozemku parc. č. 1191/1 oddělena část, která byla původní pozemkovou parcelou č. 311/1, odňatou právním předchůdcům stěžovatelů, a tato část byla nově označena jako pozemková parc. č. 1191/6, ostatní plocha o výměře 4 495 m2. Stěžovatelé uvedli, že mají za to, že jejich shora uvedený postup je v souladu s ustanoveními právního řádu, která upravují nakládání s částí pozemku - konkrétně s ustanoveními zákona ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"), zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí oba shora zmíněné zákony. Obecné soudy návrh stěžovatelů na vydání pozemku zamítly s odůvodněním, že pozemek, jehož vydání je požadováno, dosud reálně neexistuje, když jeho označení 1191/6 bylo provedeno pouze na geometrickém plánu, ale není vedeno v katastru nemovitostí. Krajský soud v P. přisvědčil názoru stěžovatelů, že na základě vyhotoveného a katastrálním úřadem ověřeného a potvrzeného geometrického plánu může vlastník s odděleným pozemkem určitým způsobem naložit, např. uzavřít dohodu o vydání věci, soud je však toho názoru, že o vydání části pozemku, označené geometrickým plánem, se mohou dohodnout pouze účastníci. Krajský soud dospěl k závěru, že soud je oprávněn pouze k nahrazení projevu vůle povinné osoby směřující k uzavření dohody o vydání věci a ne k oddělení části pozemku. Stěžovatelé konstatovali, že za zásadní je v této souvislosti nutno považovat otázku, co se rozumí věcí, resp. v daném případě, kdy se věcí v právním smyslu stává pozemek. Uvedli, že argumentace soudu v tom smyslu, že pozemek č. 1191/6 není samostatnou věcí v právním smyslu, když sice je definován parcelním číslem, ale není pod tímto číslem evidován v katastru nemovitostí, je dle jejich názoru neudržitelná. Stěžovatelé namítali, že pokud by měla být uvedená argumentace akceptována, znamenalo by to, že s částí pozemku nelze disponovat nikdy. Dle názoru stěžovatelů by tato dispozice nebyla možná ani v daném případě soudem připuštěné možnosti, že by povinná osoba chtěla část pozemku vydat či popř. s ní jinak naložit dobrovolně, neboť tato část pozemku není pod samostatným parcelním číslem dosud v katastru nemovitostí evidována. Stěžovatelé mají za to, že taková argumentace soudu vede k omezení výkonu vlastnického práva, jehož esenciální složkou je i ius disponendi a znamená tudíž porušení základního lidského práva vlastnit majetek, tak, jak je definováno v článku 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé ve své stížnosti dále uvedli, že postup obecných soudů je v rozporu s právními předpisy upravujícími možnost nakládání s nemovitostmi a zároveň také v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud totiž v daném případě nechává zcela na libovůli povinné osoby, zda splní svou zákonem stanovenou povinnost vydat nemovitost. Stěžovatelé namítli, že v případě, že povinná osoba tuto svou povinnost nesplní, nemá podle názoru krajského soudu oprávněná osoba možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle mínění stěžovatelů schází k realizaci vydání předmětného pozemku dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, vydání soudního rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle povinné osoby. Následně by pak mohlo dojít k zápisu záznamu do katastru nemovitostí. Stěžovatelé mají za to, že odepřením vydání tohoto rozhodnutí ze strany obecných soudů bylo znemožněno zmírnění majetkových křivd, vzniklých způsobem uvedeným v ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. II. Ústavní soud po posouzení skutkového i právního stavu, po zvážení argumentace obsažené ve spisovém materiálu a na základě vyjádření obecných soudů, dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatelů je třeba považovat za důvodnou. Považuje přitom, shodně se stěžovateli, za zcela zásadní zodpovězení otázky, kdy se pozemek stává věcí v právním smyslu. Pojem "věc" náš právní řád výslovně nedefinuje. Podle ustanovení §119 občanského zákoníku je věc jako předmět občanskoprávních vztahů konkretizována pouze tak, že věci jsou movité a nemovité. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pojem pozemku je stanoven v ustanovení §27 písm. a) katastrálního zákona jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemku, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. Ve smyslu ustanovení §27 písm. b) katastrálního zákona se považuje pozemek, který je geometricky polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem, za parcelu. Zobrazením pozemku na mapě a jeho označením parcelním číslem je pozemek definován pro potřebu jeho přesného označení. Z ustanovení §2 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona vyplývá, že v katastru se evidují pozemky v podobě parcel. Lze tedy dovodit, že pokud evidence pozemků v podobě parcel ve smyslu shora uvedené právní úpravy existuje, pak se jedná v případě takového pozemku o věc ve smyslu právním, neboť s takto evidovaným pozemkem lze dále, při splnění některých dalších, zákonem předepsaných, podmínek a náležitostí, právně disponovat. Ve smyslu právní úpravy platné pro oddělení části pozemku je zapotřebí nejprve vyhotovit geometrický plán, a to osobou oprávněnou podle zvláštního předpisu. Geometrický plán obsahuje označení dosavadního pozemku, nový stav vzniklý po oddělení (včetně parcelního čísla a názvu katastrálního území) a geometrické určení nemovitosti. Geometrický plán je následně zapotřebí ověřit, tzn. vyznačit datem, číslem podle evidence ověřovaných výsledků, otiskem úředně oprávněné osoby a jejím vlastnoručním podpisem na všech kopiích, které se mají stát prvopisem plánu. Na takto ověřeném plánu pak katastrální úřad potvrdí soulad očíslování parcel s údaji katastru. Jak vyplývá z listinných materiálů k uvedené věci, v daném případě došlo k potvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem. Z právní úpravy platné ke dni rozdělení pozemku přitom nevyplývalo, že k oddělení části pozemku geometrickým plánem by bylo zapotřebí projevu vůle vlastníka pozemku. (V současné době, po novelizaci stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů k 1. 7. 1998, by však tohoto projevu vůle vlastníka pozemku již bylo zapotřebí vzhledem k nutnosti respektování zákonného požadavku územního rozhodnutí). Z tohoto pohledu pak ani soud tento projev vůle nemohl nahradit. V tomto smyslu je také možno souhlasit s odůvodněním rozsudku Krajského soudu v P.. Důsledkem této nemožnosti nahrazení projevu vůle vlastníka však nebyla nemožnost oddělení části pozemku geometrickým plánem tak, jak dovodil ve svém rozhodnutí krajský soud. Okamžikem potvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem existuje pozemek jako samostatná věc, neboť je označen jako parcela, se kterou je možno dále disponovat. Proto také vlastníku, resp. držiteli pozemku, nic dále nebrání v tom, aby pozemek ve smyslu platného restitučního předpisu vydal, tzn. uzavřel s oprávněnou osobou dohodu o vydání předmětné věci. Pokud vlastník, resp. držitel pozemku, jako osoba povinná dle restitučního předpisu, odmítne takovou dohodu uzavřít, přičemž jsou jinak naplněny všechny ostatní, zákonem stanovené podmínky pro vydání nemovitosti, pak je soud povinen vydat rozhodnutí nahrazující projev vůle osoby povinné k vydání této věci. Při reálném rozdělení předmětného pozemku se jednalo o postup podle katastrálního zákona a jeho prováděcí vyhlášky č. 126/1993 Sb., platné ke dni rozdělení pozemku. Vzhledem k okolnosti, že tento postup byl dodržen, Ústavní soud dovodil, že potvrzením geometrického plánu ze dne 14. 1. 1994 příslušným katastrálním úřadem vznikly z původního pozemku pozemky (parcely) nové, tj. odlišné od dosavadního stavu evidovaného v katastrálních operátech. Takové pozemky jsou ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 a §119 odst. 2 občanského zákoníku existujícími nemovitými věcmi, tedy předměty občanskoprávních vztahů. Nově vzniklý pozemek parc. č. 1191/6 je co do geometrického určení a označení údaji v katastru nemovitostí identický s pozemky, které byly odňaty právním předchůdcům stěžovatelů. Ústavní soud považuje za nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků, které byly postupem předvídaným v ustanovení §1 restitučního zákona státem odňaty, ze samotného jejich následného rozdělení, sloučení, přeparcelování, resp. přečíslování. Skutečnost, že jako části zemského povrchu oddělené od zbytku zemského povrchu hranicemi, byly pozemky postupem doby v operátech evidence nemovitostí, popř. v operátech katastru nemovitostí evidovány pod různými parcelními čísly a s rozmanitým geometrickým určením, neznamená, že se na jejich hmotném substrátu , jímž je samotná půda jako produkt přírody vzniklý bez přičinění člověka, který je z ekonomického hlediska nenahraditelný, nerozmnožitelný a nezastupitelný, cokoli změnilo. Nelze proto vyloučit vydání stávajícího pozemku jako věci v právním smyslu, která co do své půdní podstaty byla předmětem rozdělování, slučování a přeparcelování, a to i tehdy, jestliže v porovnání se stavem evidence nemovitostí v době jejího odnětí jde z kvantitativního a evidenčního pohledu o "část věci" státem odňaté původním vlastníkům. V této souvislosti přihlédl Ústavní soud rovněž ke své dřívější judikatuře (nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 82/95, in sv.7 pod poř. č. 31, s. 201 a násl. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i k judikatuře Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí č. j. 2 Cdon 55/97-167). Kvalifikovaným oddělením pozemku vznikla parcela č. 1191/6, odpovídající v rozsahu 4 495 mepsi bývalé parcele č. 311/1. Tento pozemek není ve smyslu ustanovení §10 odst. 4 citovaného restitučního zákona zastavěn, takže nic nebrání jejímu vydání stěžovatelům. Ústavní soud při svém posuzování uvedené věci zvažoval ustanovení §20 katastrálního zákona, na které obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukazovaly. Musel však vzít v úvahu především tu skutečnost, že restituční nároky je zapotřebí v rámci platné právní úpravy vykládat extenzívněji, a to tak, aby slučování pozemků v období totality jakožto výraz potlačování, resp. likvidace soukromého vlastnictví, nakonec nebylo důvodem pro nevydání těchto pozemků, a to v případě, kdy oprávněné osoby podnikly veškeré dostupné kroky k uplatnění svého práva. Náležitosti, týkající se zápisu údajů o právních vztazích do katastru, jsou blíže upraveny v ustanovení §5 katastrálního zákona. Podle této právní úpravy (§5 odst. 1 písm. a) citovaného zákona) musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, označeny pozemky parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, tzn. údaji, které jsou rovněž obsaženy v oddělovacím geometrickém plánu. Jak již bylo uvedeno, právní úprava platná ke dni oddělení části pozemku geometrickým plánem, výslovně souhlas vlastníka pozemku nepožadovala. Tohoto projevu vůle je však třeba při dispozici s tímto pozemkem, tzn. také při uzavření dohody o vydání předmětného pozemku dle restitučního předpisu. V případě, že osoba povinná odmítne vydat část pozemku oddělenou geometrickým plánem osobě oprávněné, tedy odmítne splnit svou povinnost stanovenou uvedeným restitučním předpisem, nahradí tento chybějící projev vůle povinné osoby soud. Takové rozhodnutí soudu je pak spolu s oddělovacím geometrickým plánem ve smyslu zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, podkladem pro provedení zápisu v katastru nemovitostí. Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že postupem obecných soudů, které odmítly vydat rozhodnutí, kterým by byl nahrazen chybějící projev vůle povinné osoby k vydání předmětného pozemku, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecný soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v předmětné věci nechal bez povšimnutí skutečnost, že podmínkou pro vydání předmětné nemovitosti je ta okolnost, že povinná osoba ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, má nemovitost ve svém držení a nikoli ve svém vlastnictví. Proto je právně irelevantní zjištění obecného soudu v tom smyslu, že v katastru nemovitostí není vyznačeno vlastnictví předmětné parcely, jež by svědčilo žalovanému, a proto z tohoto důvodu údajně nelze pozemek vydat. Obecný soud druhého stupně tento závěr prvoinstančního soudu ponechává bez komentáře, výše uvedenou právní skutečnost, týkající se držby pozemku, však již bere ve svém rozhodnutí v úvahu. Nesprávně však odvolací soud právně kvalifikuje okolnost pro nevydání pozemku v tom smyslu, že vydávaný pozemek údajně není samostatnou věcí ve smyslu právním. Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů v tom ohledu, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod dle článku 11 Listiny základních práv a svobod. Dle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být teprve konstituováno, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Z tohoto pohledu proto ani eventuální ústavní ochranu účastníků tzv. restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Ústavní soud také při svém zásahu do rozhodování obecných soudů vycházel ze své ustálené judikatury. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v Ústavě, ústavních zákonech, Listině základních práv a svobod nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. V daném případě se jednalo o posouzení právně komplikované věci, na kterou v aplikační praxi nepohlížejí obecné soudy jednotně. Vzhledem k okolnosti, že v daném případě Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv a svobod tak, jak je výše uvedeno, považuje svůj zásah do rozhodování obecných soudů za důvodný [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 25. dubna 2000