ECLI:CZ:US:2000:1.US.295.99
sp. zn. I. ÚS 295/99
Usnesení
I. ÚS 295/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného advokátem JUDr. M. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 12 To 31/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 7 T 130/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 T 130 /97, ze dne 24. 2. 1999, byl shledán vinným, že dne 1. 3. 1997 v Kostelci nad Orlicí uzavřel nájemní smlouvu, na základě které přenechal jako jednatel společnosti B. R, spol. s r. o., tahač s návěsem na dobu neurčitou za úplatu k užívání třetí osobě, ačkoliv věděl, že k takové dispozici není oprávněn. Uvedený tahač, Mercedes MB 1838 LS s návěsem Kögel SN 24-34, mu byl svěřen na základě leasingových smluv o nájmu a dohod o změně v osobě nájemce a postoupení práv a povinností z těchto smluv a dodatků k těmto smlouvám od společnosti B., spol. s r. o., a to v celkové hodnotě 1 263 300 Kč. Protože společnost B. R neuhrazovala řádně částky za pronájem soupravy, odstoupila společnost B. od smlouvy a 28. 9. 1995 vyzvala společnost B. R k vydání soupravy a uhrazení dlužné částky. Na to však svěžovatel nereagoval a 1. 3. 1997 uzavřel s P. M. smlouvu o pronájmu této soupravy a o jejím užívání na dobu neurčitou. Za měsíce březen až červen 1997 mu P. M. zaplatil celkem 202 520 Kč. Zaplacené nájemné ve výši 202 520 Kč si stěžovatel ponechal pro potřebu své firmy, tedy dle závěrů obecného soudu, si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, čímž spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona. Shora uvedeným rozsudkem byl stěžovatel odsouzen podle §248 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle ustanovení §58 odst. 1 písm. a) trestního zákona za použití §59 odst. 1 trestního zákona se výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 12 To 31/99, jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel především namítal, že z důkladně provedeného dokazování pouze vyplývá, že skutečně podnajal předmět leasingu třetí osobě, ačkoliv to bylo v rozporu se všeobecnými leasingovými podmínkami. Má však za to, že tímto svým jednáním nespáchal trestný čin zpronevěry ve smyslu ustanovení §248 trestního zákona. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že se nedopustil takového jednání, které by splňovalo formální a materiální znaky uvedeného trestného činu. Stěžovatel uvedl, že dle ustanovení §248 trestního zákona se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Stěžovatel se domnívá, že tím, že dal předmět leasingu do podnájmu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry. Stěžovatel odkázal na provedené dokazování, ze kterého mělo vyplynout, že stěžovatel neodmítal svěřenou věc vrátit pronajímateli předmětu leasingu, ale naopak měl enormní zájem na odkoupení předmětu leasingu. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že svým jednáním - tedy uzavřením podnájemní smlouvy - spáchal trestný čin zpronevěry. Má za to, že ani nebyl splněn materiální znak trestného činu, kterým je společenská nebezpečnost uvedeného činu, neboť vyjednával o odkoupení předmětu leasingu. Pokud jde o další znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterým je způsobená škoda, stěžovatel uvedl, že v tomto konkrétním případě nedošlo ke vzniku žádné škody.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v namítané okolnosti, že jednání, za které mu byl uložen trest, dle názoru stěžovatele není trestným činem. Vyslovil proto přesvědčení, že bylo porušeno jeho základní právo zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 39 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na svém stanovisku. Rovněž Vrchní soud v Praze odkázal na své stanovisko a uvedl, že obžalovaný jednal vědomě protiprávně veden snahou ponechat si tahač s návěsem po co nejdelší dobu, aby je mohl používat, přičemž neplatil nájemné a později po pronájmu mu tato souprava přinášela i zisk.
Ústavní soud po zvážení skutkového i právního stavu v uvedené věci a na základě vyjádření obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.
Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu trestního stíhání a při svém rozhodování. Obecné soudy správně věc posoudily tak, že úmyslným neoprávněným pronajmutím cizí věci svěřené stěžovateli na základě inominátní smlouvy obsahující smlouvu o nájmu a zároveň smlouvu o budoucí smlouvě kupní (leasingová smlouva) a přivlastněním si nájemného stěžovatel naplnil po formální stránce zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 trestního zákona. Další okolnosti, jako výše dosud neuhrazeného nájemného nebo pozdější vrácení věci vlastníku, mají význam při posuzování stupně společenské nebezpečnosti činu z hlediska ustanovení §3 odst. 2, resp. §75 trestního zákona. Za situace, kdy stěžovatel sám po delší dobu nájemné vlastníku neplatil, došlo k naplnění i materiálního znaku trestného činu. Přisvojení si cizí věci ve smyslu ustanovení §248 trestního zákona především znamená, že pachatel s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Tím bylo v daném případě užívání svěřených vozidel k vlastní podnikatelské dopravní činnosti za podmínky zabránění vzniku práv třetích osob k předmětu leasingu, a to i práv spojených s pronajmutím vozidel. Trvalost odnětí věci původnímu určení a trvalé vyloučení vlastníka z možnosti s věcí nakládat se pro naplnění tohoto znaku striktně nepožaduje, ale bývá uváděno pouze příkladmo, neboť častou formou spáchání tohoto trestného činu je prodej svěřené věci. Pozdější vrácení věci vlastníku rovněž není pro naplnění znaku "přisvojení" rozhodné. Opačný přístup by byl v rozporu se současnou judikaturou. Rozhodné je, zda jde o vážný zásah do vlastnických práv, jímž se s věcí nakládá způsobem příslušejícím toliko vlastníku, a to bez ohledu na to, že pachatel (stěžovatel) měl možnost a popř. i záměr v budoucnu věc získat zpět a vrátit (R 5/97). Obecné soudy ve svých rozhodnutích proto nepochybily, pokud věc uzavřely tak, že k naplnění pojmu "nevrácení věci" není třeba výslovného projevu. Úmysl věc nevrátit lze dovodit z celkového jednání stěžovatele, který jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, neboť "srozumění" s následkem lze dovodit i tehdy, jestliže lhostejnost pachatele (stěžovatele) k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem.
Pokud jde o znak způsobení škody na cizím majetku, obecné soudy věc správně posoudily tak, že odkázaly na teorii i praxi, které tuto otázku řeší vcelku jednoznačně tak, že u trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota svěřené věci. Z hlediska naplnění formálního znaku způsobení škody nemá tedy placení nájemného přímý dopad. Toto placení má toliko význam z hlediska naplnění formálního znaku trestného činu.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní stížnost má své opodstatnění toliko tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo. K takovému postupu ze strany obecných soudů však v dané věci nedošlo, soudy se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí také ve všech ohledech řádně odůvodnily.
V návaznosti na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v uvedeném případě nedošlo k nijakému porušení ústavních práv a svobod stěžovatele, a proto posoudil věc tak, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. S odkazem na ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182 /1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. dubna 2000