ECLI:CZ:US:2000:1.US.305.2000
sp. zn. I. ÚS 305/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2000, čj. 22 Co 230/99 - 85, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 12. 1998, čj. 8 C 117/96 - 68, ve věci určení vlastnictví majetkového podílu stanoveného transformací. Namítá, že rozsudky soudů obou stupňů byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Požaduje zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a současně navrhuje i zrušení části ustanovení §8 zákona č. 42/1992 Sb., vyjádřeného slovy "a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví".
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
V dané věci stěžovatel v odůvodnění návrhu především toliko polemizuje se závěry, výklady a právními názory obecných soudů, když provádí účelové výklady vlastní a často opakuje argumentaci uplatněnou v předchozím soudním řízení. Jak vyplývá i z výše uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. II. ÚS 81/95, resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6); zkoumání těchto otázek proto přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
Pokud stěžovatel namítá, že se domáhal rozhodnutí (ve skutečnosti určení), že je vlastníkem majetkového podílu podle §17 písm. a) zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a v napadeném rozsudku se podle jeho názoru posuzovalo "něco zcela jiného než co stěžovatel tvrdil a prokazoval", Ústavní soud zjistil, že obecný soud postupoval správně. Ve skutečnosti se totiž stěžovatel (tehdy žalobce) žalobou na určení pouze pokusil vyhnout adekvátní žalobě na plnění, tj. na vydání majetkového podílu z družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., neboť zjevně nesplňoval podmínky stanovené zákonem, resp. nebyl oprávněnou osobou pode §14 a násl. citovaného zákona, což obecný odvolací soud odůvodněně dovodil.
Také názor stěžovatele, že nárok na majetkový podíl není restitučním nárokem, není správný. I zákon č. 42/1992 Sb. má charakter zákona restitučního, kterým se odstraňují toliko některé křivdy. Ostatně sám stěžovatel, svůj podle jeho názoru "nerestituční" nárok, odvozuje od úspěšně uplatněného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že co se týče námitky porušení porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že úvodní články citované Listiny mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny základních práv a svobod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné, základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny, event. mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatele čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pokud však stěžovatel namítá porušení tohoto ústavně zaručeného práva, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutích Ústavního soudu, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení (srov. např. III. ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).
K námitce porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nezbývá než znovu - z obecného pohledu - zopakovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení části ustanovení §8 zákona č. 42/1992 Sb., neboť takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti (obdobně srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2000 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu