ECLI:CZ:US:2000:1.US.310.99
sp. zn. I. ÚS 310/99
Usnesení
I. ÚS 310/99
Senát Ústavního soudu složený z předsedy senátu JUDr.Vladimíra Paula a soudců JUDr.Vojena Güttlera a JUDr. Ivany Janů rozhodl ve věci návrhu Ing. F. D., právně zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, obsahujícího stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1999, č. j. 22 Ca 46/99-11, mimo ústní jednání takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 6. 1999 došel Ústavnímu soudu České republiky včas podaný návrh ze dne 22. 6. 1999, jehož obsahem byla stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1999, č. j. 22 Ca 46/99-11, které se navrhuje zrušit.
Návrh v prvé řadě uvádí, že stěžovatel již od roku 1992 brojil všemi dostupnými právními prostředky proti doměření daně z příjmů obyvatelstva za rok 1991. Posledním rozhodnutím v daňovém řízení bylo rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 2. 1997, č.j. FŘ 696/110/97/Ja, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 1. 1995.
Proti tomuto rozhodnutí, doručenému právnímu zástupci stěžovatele dne 5. 3. 1997, podal stěžovatel ve smyslu §247 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o.s.ř.", žalobu. Ta byla podle tvrzení stěžovatele doručena Krajskému soudu v Ostravě dne 18. 4. 1997. Při vypravování zásilky právním zástupcem stěžovatele ke zmíněnému krajskému soudu došlo k tomu, že do této zásilky byla omylem vložena žádost o posečkání daně a odklad výkonu rozhodnutí, obojí adresováno Finančnímu úřadu v Šumperku, jejíž přílohou byla i fotokopie vzpomínané správní žaloby. Krajský soud proto celou zásilku postoupil finančnímu úřadu, neboť ji neposoudil jako podání žaloby, nýbrž jen jako výše zmíněnou žádost adresovanou finančnímu úřadu. Po následné písemné korespondenci mezi právním zástupcem stěžovatele a Krajským soudem v Ostravě, právní zástupce svým dopisem z 15. 1. 1999, podaným k poštovní přepravě dne 19. 1. 1999, krajskému soudu sdělil, že na projednání žaloby svého klienta trvá a považuje ji za doručenou již 16. 4. 1997. K dopisu z ledna 1999 též připojil dvě vyhotovení žaloby, jím podepsaná a plnou moc stěžovatele k jeho zastupování v řízení o správní žalobě.
Krajský soud o správní žalobě stěžovatele proto jednal až z popudu dopisu z 15. 1. 1999 a jeho příloh. Rozhodl o ní usnesením ze dne 31. 3. 1999, které je napadáno ústavní stížností, a to tak, že řízení zastavil.
Podle názoru krajského soudu vzhledem k tomu, že žalobou napadené správní rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobce (stěžovatele) doručeno dne 5. 3. 1997, skončila lhůta pro podání správní žaloby dne 7. 4. 1997. Žaloba podaná k poštovní přepravě až dne 19. 1. 1999 byla tedy podána opožděně. Proto se řízení o ní podle §250d odst. 3 o.s.ř. zastavuje.
Stěžovatel napadenému usnesení krajského soudu vytýká dvojí pochybení:
Předně namítá nesprávné určení konce dvouměsíční lhůty, stanovené v §250b o.s.ř., když její ukončení váže na den 7. 4. 1997, počítáno od doručení konečného rozhodnutí správního orgánu právnímu zástupci stěžovatele dne 5. 3. 1997. Takto by běžela lhůta pouze jednoměsíční. Správně měl být konec zákonné lhůty spojen s datem 5. 5. 1997.
Dále nesouhlasí s názorem krajského soudu v tom, že správní žaloba byla podána podle názoru tohoto soudu až 19. 1. 1999, zatímco stěžovatel ji považuje za řádně podanou již dne 18. 4. 1997, kdy byla jmenovanému soudu doručena.
Za nepodstatné stěžovatel považuje, zda kromě předmětné žaloby bylo krajskému soudu doručeno též podání adresované Finančnímu úřadu v Šumperku. Pokud Krajskému soudu v Ostravě nebyl 18. 4. 1997 doručen dostatečný počet stejnopisů žaloby a nebyla přiložena plná moc, jednalo se o nedostatek podmínky řízení, odstranitelný podle §104 odst. 2 o.s.ř.
Tím, že krajský soud řízení o správní žalobě v rozporu se zákonem zastavil, porušil podle názoru stěžovatele i jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "Listina").
Z vyjádření účastníka řízení ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon", tzn. předsedkyně senátu 5 Nc Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že není povinností soudu napravovat pochybení právního zástupce žalobce. Pokud byla totiž uvedenému soudu dne 18. 4. 1997 doručena žádost o posečkání daně, adresovaná finančnímu úřadu, nebylo v žádném případě možno podle jejího obsahu dovodit, že se jedná o podání ve smyslu §244 a násl. o.s.ř. Kromě toho byla přílohou této žádosti pouze kopie správní žaloby a chyběla plná moc právního zástupce pro řízení o ní. Podle názoru účastníka není zřejmé, v čem by napadené usnesení krajského soudu mělo porušit čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 Listiny. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Finanční ředitelství v Ostravě, jakožto vedlejší účastník, ve svém vyjádření uvedlo, že se k základním námitkám ústavní stížnosti vyjádřit nemůže, neboť mu to nepřísluší. Ústavnímu soudu pouze zaslalo originály doručenek rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě, napadaného správní žalobou u Krajského soudu v Ostravě. Z nich se podává, že stěžovateli bylo doručeno dne 6. 3. 1997 a jeho právnímu zástupci dne 5. 3. 1997.
Ústavní soud rovněž podle §42 odst. 3 zákona vyžádal jako listinný důkaz spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 Nc 23/97.
Podle názoru Ústavního soudu je výtka stěžovatele namístě potud, pokud tvrdí a napadeným usnesením krajského soudu dokládá, že jmenovaný soud při posuzování správní žaloby vycházel mylně z jednoměsíční lhůty stanovené k jejímu podání a nikoliv ze lhůty dvouměsíční.
Co se týče stanovení data řádného podání této žaloby ke krajskému soudu, vychází Ústavní soud ze zásady, podle níž se podání k soudům posuzují podle jejich věcného obsahu.
Z poskytnutého spisu krajského soudu se podává, že dne 18. 4. 1997 došla tomuto soudu zásilka R 083472, odpovídající svým označením zásilce uvedené na kopii podacího listu AK právního zástupce stěžovatele ze dne 16. 4. 1997, a to jako poslední v pořadí. Jejím obsahem, jak připouští i sám stěžovatel, byla žádost Finančnímu úřadu v Šumperku o posečkání daně a odklad výkonu rozhodnutí, s přílohami, které tvořily plná moc a dvě fotokopie žaloby ke Krajskému soudu v Ostravě proti Finančnímu ředitelství v Ostravě. Zřejmě omylem krajskému soudu zaslané podání uvedený soud proto postoupil, podle povahy věci, finančnímu úřadu, neboť z tohoto podání nebylo patrno, kterému soudu je určeno, jak požaduje §42 odst. 4 o.s.ř. Pokud by stěžovatel již svým podáním z 16. 4. 1997 usiloval o zrušení rozhodnutí správního orgánu, tj. finančního ředitelství, bylo jeho povinností k návrhu připojit listinné důkazy, jichž se dovolává (§79 odst. 2 o.s.ř.). V daném případě však sama správní žaloba byla naopak přílohou k žádosti adresované finančnímu úřadu, proto ji nemohl krajský soud považovat za návrh samotný, tedy na zahájení řízení před ním, jehož případné vady by měl odstraňovat postupem podle §104 odst. 2 o.s.ř., jak se domnívá stěžovatel.
Vůli stěžovatele napadat správní žalobou rozhodnutí finančního ředitelství poprve projevil jeho právní zástupce svým dopisem Krajskému soudu v Ostravě, a to ze dne 19. 3. 1998; opakovaně pak stejným způsobem svým dopisem ze dne 15. 1. 1999. Teprve nejdříve od data 19. 3. 1998, lze-li je považovat za datum podání zmíněného dopisu k poštovní přepravě krajskému soudu, je možné uvažovat o podání správní žaloby tomuto soudu.
Ze zjištěných faktů tedy vyplývá, že správní žaloba stěžovatele proti finančnímu ředitelství, ke krajskému soudu, byla podána po datu 5. 5. 1997, tj. po zákonné dvouměsíční lhůtě. Stalo se tak bez ohledu na pochybení krajského soudu v otázce počítání běhu lhůty ve smyslu §250b odst. 1 o.s.ř.
Zatímco nezákonnost, kterou vytýká stěžovatel krajskému soudu stran záměny dvouměsíční lhůty lhůtou jednoměsíční nedosahuje do ústavní roviny, případné pochybení krajského soudu v otázce určení data řádného podání správní žaloby k němu by tento důsledek mít mohlo. Vzhledem k tomu však, že v tomto bodu krajský soud nepochybil, nemohla být dotčena ani rovina ústavní, tj. v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 a čl. 38 Listiny zaručená základní práva a svobody na řádný zákonný proces, na soudní ochranu, jakož ani na spravedlivý proces.
Na základě předložených úvah proto dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný a tudíž mu nezbylo, než jej podle §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27.6.2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu