ECLI:CZ:US:2000:1.US.324.99
sp. zn. I. ÚS 324/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v o ústavní stížnosti S. H., proti rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, takto:
Rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu,
ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, a rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, se
zrušují.
Odůvodnění:
Okresní úřad H.B. okresní pozemkový úřad, (dále jen
"pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ
10337/93-Ji/2/BZ, podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 229/1991 Sb."),
a podle §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991
Sb.(dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), rozhodl, že oprávněná osoba
S. H. (dále jen "stěžovatel") není vlastníkem - v rozhodnutí dále
konkrétně vyjmenovaných - nemovitostí zapsaných v katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu v H.B. (dále jen "nemovitosti").
Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že stěžovateli
není možno, podle §3 zákona č. 243/1992 Sb. a s přihlédnutím
k ustanovení §11a odst. 1 téhož zákona, nemovitosti vydat. Podle
pozemkového úřadu bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel ve lhůtě
podle §11a zákona č. 243/1992 Sb., tj. do 31. prosince 1992,
nárok na vydání nemovitostí u příslušného úřadu, tj. podle §3
odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. u příslušného pozemkového úřadu neuplatnil a jeho právo
zaniklo. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad dále uvedl, že
místem pro uplatnění nároku v daném případě nebyl Městský úřad
H.B. kam bylo příslušné podání stěžovatele doručeno dne 21. 12.
1992, nýbrž Okresní úřad Havlíčkův Brod - referát pozemkového
úřadu, o čemž prý byl nepochybně řádně poučen pracovníkem
pozemkového úřadu a tato skutečnost vyplývala "i z předtištěného
formuláře, na kterém nárok uplatnil, a který si zřejmě, tak jako
velké množství dalších občanů, obstaral spolu s příslušnými
písemnými informacemi na pozemkovém úřadu". Pozemkový úřad také
podotkl, že v případě jiné formy podání k pozemkovému úřadu
(ústním podáním do protokolu, telegraficky nebo při jednání
s pracovníkem pozemkového úřadu) mohl tak "učinit za potřebné
součinnosti pracovníků pozemkového úřadu, které by se mu bylo
dostalo". Pozemkový úřad dále poukázal na to, že podání týkající
se uplatnění nároku bylo učiněno u Městského úřadu H. B. dne 21.
12. 1992, tedy dříve než pozemkový úřad - při návštěvě stěžovatele
u něho dne 22. 12. 1992 - ověřil údaje čestného prohlášení
o trvalém bydlišti a státním občanství ČSFR a kopii rodného listu
stěžovatele. Pozemkový úřad v odůvodnění konečně uvedl, že pokud
bylo předmětné písemné podání učiněno u "orgánu místně a věcně
nepříslušného a tímto orgánem nebylo ve smyslu ust. §20 zák. č.
71/1967 Sb. neprodleně postoupeno pozemkovému úřadu, tj. správnímu
orgánu příslušnému k uplatnění nároku dle ust. §9 odst. 1 zákona
o půdě, tj. dle zvláštního předpisu tak, aby bylo k příslušnému
správnímu orgánu doručeno nejpozději poslední den lhůty, ve které
bylo možno nárok uplatnit, tj. do 31. 12. 1992", je nutné
považovat podání doručené pozemkovému úřadu dne 25. 2. 1993 za
podání doručené po lhůtě pro uplatnění nároku na vydání
nemovitosti stanovené zvláštním předpisem. Pozemkový úřad proto
při rozhodování musel postupoval ve smyslu ustanovení §11a zákona
č. 243/1992 Sb. a konstatovat, že neuplatněním práva na vydání
nemovitostí ve lhůtě stanovené zákonem právo oprávněné osoby
zaniklo.
Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podal stěžovatel
odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který rozsudkem ze
dne 27. 4. 1999, č.j. 30 Ca 66/98-27, rozhodnutí pozemkového úřadu
ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ, potvrdil a dále
rozhodl, že navrhovatel (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vycházel především
z toho, že odpůrce (pozemkový úřad) musel při rozhodování vyjít
z ustanovení §11a zákona č. 243/1992 Sb., ze kterého vyplývá, že
neuplatněním práva (nároku) ve lhůtě do 31. 12. 1992 právo zaniká.
Jedná se o lhůtu prekluzívní (propadnou) a na její běh proto
neměla vliv skutečnost, že stěžovatel omylem neuplatnil nárok
u orgánu k tomu (podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb.) příslušnému. Krajský soud k tomu navíc dodal, že ani zákon č.
229/1991 Sb., ani zákon č. 243/1992 Sb. neobsahují žádná
ustanovení o prominutí zmeškání lhůty a proto rozhodnutí
pozemkového úřadu musel posoudit jako zákonné.
Citovaná rozhodnutí pozemkového úřadu a Krajského soudu
v Hradci Králové napadl stěžovatel ústavní stížností.
V ní v prvé řadě namítl, že zejména rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, byl
vydán "za porušení" ústavou zaručeného základního práva
zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listiny"), zaručujícího právo na soudní ochranu, tedy práva na
spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní
stížnosti vyjádřil přesvědčení, že citovaným rozhodnutím byl
porušen zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen "správní
řád"), a že daná rozhodnutí jsou v rozporu s principy právního
státu.
Stěžovatel nejdříve poukázal na to, že při rozhodování bylo
zcela pominuto ustanovení §19 odst. 4 správního řádu, "jehož
výklad je mu nejasný". V této souvislosti uvedl, že dotčené
ustanovení v části věty za středníkem doposud používá pojem
"národní výbor" a umožňuje podání v řízení před národními výbory
učinit i u městského či místního národního výboru [poznámka
- správně text zní: "u místního (městského) národního výboru"],
v jehož obvodu má účastník trvalé bydliště [poznámka - správně:
"účastník řízení trvalý pobyt nebo pracoviště"]. Stěžovatel dále
dovozuje, že vzhledem k tomu, že obecní, městské a okresní úřady
jako správní orgány plní v podstatě stejné správní úkoly jako
soustava bývalých národních výborů, lze mít za to, že zmíněné
ustanovení je třeba vykládat tak, že "i pro dané řízení před
Okresním úřadem bylo možné předmětné podání učinit u Městského
úřadu v Havlíčkově Brodě, kde má stěžovatel trvalé bydliště".
Stěžovatel je proto přesvědčen, že své podání učinil ve lhůtě
a citovaná rozhodnutí "nerespektují platný zákon".
Stěžovatel dále konstatuje, že i "bez ohledu na právě
uvedenou problematiku" zůstává skutečností, že městský úřad
porušil v ustanovení §20 správního řádu mu uloženou povinnost,
když (poznámka - jako správní orgán nepříslušný) podání
stěžovatele nepostoupil příslušnému orgánu neprodleně a učinil tak
téměř po dvou měsících. Pokud ústavní stížností napadaná
rozhodnutí důsledky tohoto porušení zákona přičítají k tíži
stěžovatele, nelze podle jeho názoru než dovozovat, že se jedná
o hrubé porušení principů právního státu vycházejícího z úcty
k právům občanů. Za daného stavu měl tedy Krajský soud v Hradci
Králové poskytnout porušeným právům soudní ochranu. Vzhledem
k tomu, že tak neučinil, došlo podle stěžovatelova přesvědčení
k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny.
Stěžovatel má konečně za to, že souzená věc je zcela totožná
s rozhodnutím Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 30/97 (In:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
11. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.). Stěžovatel
proto dále odkázal na argumentaci obsaženou v citovaném nálezu
a navrhl, aby rozhodnutí Okresního úřadu H.B. okresního
pozemkového úřadu, ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ,
a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999,
sp. zn. 30 Ca 66/98, byly zrušeny.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání
projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Hradci
Králové a vedlejší účastníci řízení - Okresní úřad H.B. okresní
pozemkový úřad, a Okresní úřad H.B. finanční referát.
Pozemkový fond České republiky - územní pracoviště H.B.
Městský úřad v Havlíčkově Brodě - hospodářský odbor a Lesy České
republiky, s.p. - Oblastní inspektorát Havlíčkův Brod se postavení
vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem vzdaly.
Zemědělskému družstvo Mírovka v likvidaci nemohlo být doručeno
z důvodu jeho likvidace.
Krajský soud v Hradci Králové se ve svém vyjádření v plném
rozsahu odvolal na rozsudek ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca
66/98, a odkázal na právní hodnocení souzené věci podané v jeho
odůvodnění. Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti
a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Pozemkový úřad ve svém vyjádření v prvé řadě odkázal na
odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 3. 1998, č.j. PÚ
10337/93-Ji/2/BZ. Pozemkový úřad dále vyjádřil nesouhlas se
stěžovatelovým odkazem na ustanovení §19 odst. 4 správního řádu
a s jeho názorem, že podání, kterým byl dne 21. 12. 1992 uplatněn
u Městského úřadu v H.B. nárok na vydání předmětných nemovitostí,
bylo i pro řízení před pozemkovým úřadem učiněno ve lhůtě podle
ustanovení §11a zákona č. 243/1992 Sb. Poukázal především na to,
že po nabytí účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákona
č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, prý již nelze aplikovat
v ustanovení §19 odst 4 část věty za středníkem. Pozemkový úřad
dále provedl rekapitulaci právní úpravy postupu při uplatnění
nároku na vydání nemovitosti u věcně příslušného pozemkového úřadu
podle zákona č. 243/1992 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. a uvedl, že
(v důsledku doručení uplatněného nároku na vydání předmětných
nemovitostí dne 25. 2. 1993, tedy po lhůtě stanovené v ustanovení
§11a zákona č. 243/1992 Sb.) mu nezbylo než ve věci tohoto nároku
rozhodnut negativně. Pozemkový úřad dále prohlásil, že není věcně
příslušným k tomu, aby se zabýval problematikou postupu Městského
úřadu v H.B. podle ustanovení §20 správního řádu, podle něhož je
nepříslušný správní orgán povinen podání neprodleně postoupit
příslušnému správnímu orgánu a uvědomit o tom účastníka řízení.
Pozemkový úřad konečně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
zamítl a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Okresní úřad H.B. finanční referát (dále jen "finanční
referát"), ve svém vyjádření zejména poukázal na to, že restituce
majetku získaného státem na základě dekretu prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb., je řešena zákonem č. 243/1992 Sb., který
v ustanovení §3 odst. 2 (týkajícího se postupu při uplatňování
nároku oprávněných osob) odkazuje na ustanovení §9 zákona č.
229/1991 Sb. To "zcela jednoznačně uvádí, že oprávněná osoba
uplatní své nároky u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou
osobu k vydání nemovitosti". Podle ustanovení §11a zákona č.
243/1992 Sb. je lhůta pro uplatnění nároku, která končila 31. 12.
1992, lhůtou prekluzívní a neuplatněním zaniká. Pokud jde
o stěžovatelem uváděné ustanovení §19 odst. 4 správního řádu,
finanční referát namítl, že lze aplikovat pouze část věty před
středníkem, neboť působnost dřívějších národních výborů přešla
nejen na obce a okresní úřady, ale také na další orgány, "mezi
nimiž již nejsou vazby, které byly typické pro dřívější soustavu
národních výborů". Nelze proto souhlasit s tím, že "obecní,
městské a okresní úřady plní stejné správní úkoly jako soustava
bývalých národních výborů. Obecní a městské úřady vykonávají
samosprávu a pouze v přenesené působnosti státní správu. Okresním
úřadům je svěřen zákonem výkon státní správy". Stanoví-li
ustanovení §19 odst. 4 v části věty před středníkem, že se podání
činí u orgánu věcně a místně příslušného, je v souzené věci věcně
příslušný orgán vymezen speciálním zákonem, tj.zákonem č.
229/1991 Sb. a lhůta k uplatnění nároku je určena zákonem č.
243/1992 Sb. Finanční referát, vzhledem k tomu, že stěžovatel ve
lhůtě uplatnil svůj nárok na vydání nemovitosti u věcně
nepříslušného Městského úřadu v H.B. a pozemkovému úřadu jako
věcně příslušnému orgánu byla výzva doručena až 25. 2. 1993 (tedy
po lhůtě stanovené zákonem), navrhl zamítnutí ústavní stížnosti
a sdělil, že na ústním jednání před Ústavní soudem netrvá.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zejména napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové byl vydán "za porušení"
ústavou zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného
v čl. 36 Listiny. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení práva
na spravedlivý proces a spravedlivé rozhodnutí. Tím má zřejmě na
mysli ustanovení odstavce prvního a odstavce druhého věty první
článku 36 Listiny. Podle odstavce prvého tohoto článku každý se
může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle odstavce druhého, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby
přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon
jinak.
Ústavní soud v prvé řadě dovozuje, že pokud jde o námitku
porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny,
stěžovateli - jak vyplývá z příslušného správního a soudního spisu
- nebylo nijak bráněno v tom, aby se svého práva u příslušného
Krajského soudu v Hradci Králové domáhal. Této námitce proto
přisvědčit nelze.
Ze soudního spisu však současně vyplývá, že postupem
samotného soudu jako orgánu aplikujícího právo - při posuzování
problému zachování právních účinků podání učiněného stěžovatelem
podle zákona č. 229/1991 Sb. u věcně a místně nepříslušného
správního orgánu - nedošlo přes snahu stěžovatele, k zajištění
spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů jako účastníka
řízení (srov. též §1 o.s.ř.). Proto Ústavnímu soudu nezbylo než
se zabývat především touto otázkou.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů,
sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazu
provedeného obecnými soudy, pokud jím nedojde k porušení
základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud
vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční
činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl.
81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.) a již proto nemůže na
sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to
ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 ústavního zákona č.
1/1993 Sb.). Podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha
1994, str. 41 a násl. Ústavní soud však ve své judikatuře
připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která
se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může
být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí
ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např.
výklad předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého
ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst.
4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu
a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95) In:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
3. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 284].
V návaznosti na stěžovatelovu námitku, že při rozhodování
bylo zcela pominuto ustanovení §19 odst. 4 správního řádu, "jehož
výklad je mu nejasný", Ústavní soud uvádí, že podle tohoto
ustanovení - část věty před středníkem - se podání činí u orgánu
věcně a místně příslušného (§5 až 7). Podle ustanovení §5
odst. 1 správního řádu jsou k řízení věcně příslušné správní
orgány, které určuje zvláštní zákon a teprve "nestanoví-li
zvláštní zákon, který orgán je věcně příslušný, rozhoduje národní
výbor" (§5 odst. 1 část věty za středníkem). To v souzené věci
znamená, že v souladu s ustanovením §9 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb. je věcně příslušným správním orgánem pozemkový úřad.
Soustavu pozemkových úřadů podle ustanovení §11 zákona č.
284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve
znění pozdějších předpisů, tvoří jednak okresní pozemkové úřady,
kterými jsou samostatné referáty okresních úřadů, a jednak - na
území hlavního města Prahy a měst Brna, Plzně a Ostravy
- samostatné odbory magistrátů těchto měst, které vykonávají
působnost okresního pozemkového úřadu, a jednak ústřední pozemkový
úřad, kterým je ministerstvo.
Podle ustanovení §1 odst. 1 správního řádu se tento řád
vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech
nebo povinnostech občanů a organizací (poznámka: roz. fyzických
a právnických osob) rozhodují v oblasti státní správy vedle
ministerstev, jiných ústředních orgánů státní správy a jiných
orgánů státní správy (tj. také příslušných pozemkových úřadů) také
národní výbory. Působnost bývalých národních výborů v oblasti
státní správy přešla na obce zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích
(obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, [dále jen "zákon
o obcích"], diferencovaným způsobem (§21 a násl. zákona
o obcích). Jestliže tedy ustanovení §1 odst. 3 správního řádu
uvádí, že pokud se dále hovoří (poznámka: roz. ve správním řádu)
o správních orgánech, rozumějí se tím orgány uvedené v odstavcích
1 (a 2), znamená to, že jde také o orgány obce při rozhodování
v oblasti přenesené působnosti. Orgány obcí tedy - obecně vzato
- sice nejsou orgány státní správy [a ani právní úprava (čl. 99
Ústavy ČR, zákon o obcích a jednotlivé speciální zákony upravující
přenesenou působnost obcí) je tak nevymezuje], leč v uvedených
souvislostech jako správní orgány nepochybně fungují a je třeba je
za ně považovat.
Městský úřad v H. B., jemuž bylo příslušné podání stěžovatele
doručeno dne 21. 12. 1992, nenáleží do soustavy pozemkových úřadů
(viz výše) a není tedy v souzené věci věcně příslušným správním
orgánem. Správním orgánem však Městský úřad v H.B. nepochybně je
v oblasti přenesené působnosti, v níž vykonává státní správu
s výjimkou věcí, které patří do působnosti komise nebo zvláštního
orgánu [srov. ustanovení §21 a násl. a §58 odst. 3 písm. b)
zákona obcích].
Ústavní soud se proto domnívá, že Městský úřad v H.B. jako
správní orgán měl s ohledem na ustanovení odst. 1 věta druhá
a odst. 2 věta druhá §3 správního řádu - podle nichž je správní
orgán povinen mimo jiné chránit práva a zájmy občanů (fyzických
osob) a také jim poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěli v řízení újmu - postupovat v souladu
s ustanovením §20 správního řádu a jako věcně nepříslušný správní
orgán stěžovatelovo podání neprodleně postoupit příslušnému
pozemkovému úřadu a stěžovatele o tom uvědomit. Pokud tak Městský
úřad v H.B. nepostupoval a stěžovatelem učiněné podání příslušnému
pozemkovému úřadu postoupil až dopisem ze dne 24. 2. 1993
(doručeném 25. 2. 1993), bylo by - podle názoru Ústavního soudu
- v rozporu se zásadami správního řízení vykládat tento postup
správního orgánu v neprospěch a k tíži stěžovatele. Ostatně
Ústavní soud již judikoval (srov. sp. zn. IV. ÚS 30/97 In: Ústavní
soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11. Vydání
1. Praha, C.H.Beck 1999, str. 139 a násl.), že by bylo v rozporu
s principy právního státu založeného na úctě k právům (čl. 1
Ústavy ČR) přičítat k tíži a v neprospěch oprávněné osoby fakt, že
k postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle zákona
o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného správního
orgánu příslušnému po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uplatnění
nároku.
Za tohoto stavu se Ústavní soud domnívá, že v souzené věci
zůstaly zachovány právní účinky uplatněného nároku na vydání
předmětných nemovitostí podáním doručeným Městskému úřadu v H.B.
dne 21. 12. 1992, které bylo dopisem městského úřadu postoupeno
pozemkovému úřadu až dne 24. 2. 1993. Ústavní soud je přesvědčen,
že pokud orgány veřejné moci zamítly - za této situace
- stěžovatelův návrh toliko s odůvodněním, že nebyl uplatněn ve
lhůtě do 31. 12. 1992 u příslušného pozemkového úřadu, neposkytly
dostatečnou ochranu jeho právům garantovaným čl. 36 Listiny. Je
tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 66/98, bylo
stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající především
z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, porušeno.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca
66/98, zrušil.
Z důvodů procesní ekonomie současně zrušil i rozhodnutí
Okresního úřadu H.B. okresního pozemkového úřadu, ze dne 10. 3.
1998, č.j. PÚ 10337/93-Ji/2/BZ.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. října 2000