Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.11.2000, sp. zn. I. ÚS 337/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 170/20 SbNU 205 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.337.99

sp. zn. I. ÚS 337/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. PharmDr. L. N., DrSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5. 1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku, č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5. 1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku, č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997, se zrušují. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 A 16/98, ze dne 24. 5. 1999, rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, civilně správního úseku, č. j. II/s-OSOM/53/2390/97, ze dne 13. 1. 1998, a rozhodnutí Okresního úřadu ve S., č. j. RVV/180/1997, ze dne 13. 10. 1997. V ústavní stížnosti uvedl, že dne 14. 4. 1993 mu bylo na jeho žádost vydáno osvědčení o státním občanství České republiky. Z existenčních důvodů pak byl nucen získat osvědčení o státním občanství Slovenské republiky. Dle zákona č. 40/1993 Z. z. toto provedl na Obvodním úřadě Bratislava V. V žádném případě však nechtěl tímto právním úkonem přestat být občanem České republiky. Dne 15. 9. 1997 požádal stěžovatel Okresní úřad ve S. o potvrzení občanství České republiky. Napadeným rozhodnutím Okresního úřadu ve S. ze dne 13. 10. 1997 byla jeho žádost zamítnuta s odůvodněním, že volbou slovenského státního občanství nabyl občanství slovenské a pozbyl občanství České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Ministerstvo vnitra zamítlo a rozhodnutí okresního úřadu potvrdilo. Proto dne 5. 2. 1998 podal stěžovatel žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který však žalobu napadeným rozsudkem zamítl. V žalobě stěžovatel uvedl, že se narodil jako občan České republiky dne 5. 10. 1955 ve S. rodičům, kteří byli českými občany. V České republice prožil 30 roků svého života, absolvoval zde základní a střední školu. Na Slovensko se odstěhoval poté, co začal pracovat v Ústavu experimentální onkologie SAV v Bratislavě. Nikdy nepožádal o uvolnění ze státního svazku České republiky. Soud při projednávání žaloby konstatoval, že je nesporné, že žalobce byl v rámci federativního uspořádání Československé socialistické republiky od roku 1969 občanem České socialistické republiky. V návaznosti na to byl pak až do 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a současně státním občanem České republiky. Podle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, který byl vydán v souvislosti s rozpadem ČSFR na dva samostatné státy, se žalobce stal k datu 1. 1. 1993 státním občanem České republiky. Dále je nesporné, že dne 25. 11. 1993 prohlášením učiněným před příslušným úřadem Slovenské republiky si žalobce zvolil státní občanství Slovenské republiky, a to úkonem - volbou provedenou ve smyslu §3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z. z. Touto volbou pak žalobce podle názoru Vrchního soudu v Praze pozbyl občanství České republiky ve smyslu ust. §17 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť tak z vlastní vůle učinil prohlášení před příslušným orgánem státu (tedy na vlastní žádost) a nabyl tímto aktem státní občanství Slovenské republiky, tedy cizí státní občanství, byť podle zvláštních ustanovení zákona (a nikoli podle obecné úpravy udělením na vlastní žádost). Zvláštní ustanovení zákona přijatá v souvislosti s rozpadem ČSFR mají podle názoru soudu ve vztahu k obecné úpravě časově omezenou působnost a umožňují - právě s ohledem na nové státoprávní uspořádání původně jednoho státního útvaru - schůdnější a méně formální způsob nabytí státního občanství k některému nově vzniklému státnímu celku. Neznamená to však, že nabytí cizího státního občanství zvlášť zákonem upraveným způsobem vylučuje důsledky, zakotvené v obecné úpravě vzniku a zániku občanství. Ohledně poukazu žalobce na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 34/97, ve věci Ing. P. U., soud v rozsudku uvedl, že právním názorem vysloveným nálezem Ústavního soudu v konkrétní věci, je soud vždy vázán ve věci, v níž byl vysloven. Soud odkázal na jiný nález Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 5/95), v němž plénum Ústavního soudu vyslovilo názor, že nelze jako porušení čl. 12 odst. 2 Ústavy kvalifikovat takovou zákonnou úpravu, která předpokládá pozbytí původního státního občanství získáním jiného občanství na základě vlastní iniciativy občana. Stěžovatel se, na rozdíl od soudu, domnívá, že jeho jednání nebylo projevem vůle pozbýt občanství České republiky. Tím, že je mu nyní odpíráno správními orgány vydání osvědčení o státním občanství České republiky se cítí hluboce poškozen na svých právech, neboť se nedomnívá, že by dne 25. 11. 1993 pozbyl občanství ČR pouze tím, že požádal v Bratislavě o vydání osvědčení. Stěžovatel ve skutečnosti na vlastní žádost nenabýval cizí státní občanství, byl si totiž podobného nebezpečí vědom, žádal pouze o osvědčení, což je zcela jiný projev vůle, než jaký je spojen s následky cit. v ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. Nepředpokládal, že by na základě tohoto výše uvedeného právního úkonu mohly státní orgány státu, jehož je občanem, tak lehce občanství "zbavit" svého občana, a to na základě aplikace jednostranného a rozšiřujícího výkladu právní normy (§17 zákona č. 40/1993 Sb.), když jde o zřejmý rozpor se skutečným projevem vůle stěžovatele. Proto se stěžovatel domnívá, že soud a správní orgány porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K obsahu ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanoviska účastníků řízení. Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ministerstvo vnitra kromě jiného poukázalo na skutečnost, že dne 2. 9. 1999 nabyl účinnosti zákon č. 194/1999 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. §18 odst. 1 cit. zákona nepozbyly české státní občanství osoby, které v průběhu roku 1993 provedly volbu slovenského státního občanství. Pokud tedy tyto osoby požádaly příslušný okresní úřad o vydání osvědčení o státním občanství ČR, je nutno jim je v souladu v cit. ustanovením zákona vydat. Okresní úřad však nemůže vydávat osvědčení o státním občanství ČR z moci úřední. Pokud však stěžovatel v současné době požádá o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, bude mu s odkazem na ust. §18 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověno, pokud bude prokázáno, že státní občanství České republiky nepozbyl v době po provedení volby slovenského státního občanství (např. nabytím jiného cizího státního občanství na vlastní žádost, popř. vzdáním se českého státního občanství prohlášením). Rovněž Okresní úřad ve S. uvedl, že v roce 1997 aplikoval §17 zákona č. 40/1993 Sb., který stanovil, že občan, který na vlastní žádost získá cizí státní občanství, pozbývá občanství České republiky. V současnosti by se na uvedený případ již vztahoval zákon č. 194/1999 Sb., jímž byl zákon č. 40/1993 Sb. novelizován. II. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především zkoumal, zda nyní projednávaná věc je analogická s věcí, rozhodnutou nálezem sp. zn. IV. ÚS 34/97, a konstatoval, že je tomu tak. V cit. nálezu, jímž Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti Ing. P. U., konstatoval, že zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, institut volby státního občanství a institut nabytí státního občanství na žádost důsledně rozlišuje, a to opodstatněně, neboť volba je svou povahou jednostranným aktem, zatímco žádost předpokládá konsenzus druhé strany. Jakkoli tedy na jedné straně o obsahovém významu pojmu volba lze mít stěží pochybnosti, jsou na druhé straně účinky pozbývání státního občanství podle ustanovení §13 citovaného zákona spojovány jak s prohlášením vůle vzdát se občanství (§16), tak i nabytím cizího státního občanství (§17). Podle posléze uvedeného ustanovení je podmínkou pozbytí státního občanství České republiky v těchto případech nabytí cizího státního občanství "na vlastní žádost". Zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje i část třetí, týkající se zvláštních ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, žádné z těchto ustanovení však neupravuje volbu státního občanství státním občanem České republiky (pouze státním občanem Slovenské republiky), a proto ani právní účinky takové volby. Možnost takové volby je upravena pouze v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Z. z. tak, že ji může učiniti osoba, která byla ke dni 31. 12. 1992 státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky a není přitom státním občanem Slovenské republiky (§3 odst. 1). Právě v této souvislosti třeba zdůraznit, že státní občanství je právním statusem, se kterým právní řád spojuje zvláštní práva a povinnosti. Proto také všechny akty, jimiž jednotlivec má či může pozbýt státní občanství České republiky, musí být nutně podmíněny jeho souhlasným projevem vůle. O takový souhlasný a jednoznačný projev vůle však ve stěžovatelově případě nepochybně nejde v situaci, kdy zákon ČNR č. 40/1993 Sb. postrádá, jak již bylo uvedeno, ustanovení týkající se volby státního občanství státním občanem ČR a jejích právních účinků, tedy ustanovení nezbytné pro předvídatelnost a seznatelnost následků takového právního úkonu v zájmu právní jistoty. Ústavní soud sdílí v tomto směru stanovisko naší právní teorie, že jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a právní jistoty je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo. Podstata právní jistoty spočívá tedy v tom, že každý může spoléhat na to, že mu stát poskytne efektivní ochranu v jeho právech, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivního práva, bude-li mu v tom někdo neprávem bránit, a zároveň spoléhat na to, že ho stát postihne zákonem předvídanou, a žádnou jinou než předvídanou, sankcí za to, že porušil právní předpis, a konečně na to, že ho nepostihne sankcí, jestliže právní předpis neporušil. V uvedeném tkví důvod, proč prvním předpokladem jistoty v oblasti aplikace práva je seznatelnost právní normy, resp. seznatelnost právního stavu a předvídatelnost právního rozhodnutí (viz Viktor Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 205 a násl.). Dospěl-li tedy Vrchní soud v Praze, a to dokonce dva roky po nálezu Ústavního soudu ve zcela analogické věci (sp. zn. IV. ÚS 34/97) k opačnému závěru, pochybil, protože ustanovení §17 citovaného zákona na projednávanou věc nedopadá. Nedostatek právní úpravy volby státního občanství státním občanem České republiky v zákoně ČNR č. 40/1993 Sb. a jejích právních účinků činí v projednávané věci irelevantními další otázky, a to např. i otázku případného dalšího stěžovatelova státního občanství. Vzhledem k uvedeným zjištěním a závěrům má proto Ústavní soud za to, že stěžovatel státní občanství České republiky prohlášením ze dne 25. 11. 1993 nepozbyl, takže nebyla-li mu poskytnuta ochrana proti postupu správních orgánů, odmítajících mu vydat osvědčenío státním občanství České republiky, porušil Vrchní soud v Praze tímto postupem jeho ústavně zaručené právo zakotvené v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 Listiny. Závěrem Ústavní soud na okraj uvádí, že na základě zákona č. 194/1999 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a který nabyl účinnosti dne 2. 9. 1999, mohl stěžovatel znovu požádat příslušný okresní úřad o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Na základě §18 odst. 1 cit. zákona by mu okresní úřad s odkazem na toto ustanovení osvědčení vydal. Protože však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným před účinností této novely, nezbylo Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů a s odkazem na nález, sp. zn. IV. ÚS 34/97, podle ustanovení §82 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze včetně rozhodnutí správních orgánů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 14. listopadu 2000