ECLI:CZ:US:2000:1.US.386.99
sp. zn. I. ÚS 386/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. U., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 5 To 194/98, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 5 To 242/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 4. 8. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 5. 8. 1999.
Svým podáním se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 5 To 194/98, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 1997, sp. zn. 7 T 129/96, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. a), c) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. Rovněž se domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 5 To 242/99, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 7 Nt 2263/98, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 129/96.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále v čl. 95 Ústavy ČR, podle něhož je soud při rozhodování vázán jen zákonem a že byla porušena jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod, a to zejména právo na to, aby se každý domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu, uvedená v čl. 36 odst. l.
Stěžovatel namítá, že trestnou činnost nespáchal, že okresní soud odmítl jeho návrh na vypracování znaleckých posudků a tím zkrátil jeho právo na obhajobu. Ve věci zamítnutí svého návrhu na povolení obnovy řízení pak poukazuje na skutečnost, že prvoinstanční soud porušil trestní řád tím, že spojil rozhodování o tom, zda jsou dány důvody pro obnovu řízení, s rozhodováním v obnoveném řízení, když nezjišťoval, zda jím předložené doklady jsou novotami, ale konfrontoval tyto důkazy s již provedenými důkazy a k obsahu dokladů vyslýchal svědky a nevyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku.
Ústavní soud z podání stěžovatele zjistil, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 4. 8. 1999, takže zákonná lhůta k podání stížnosti u napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 1998, sp. zn. 5 To 194/98 (zamítnutí odvolání), nebyla dodržena. Ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začala běžet v tomto případě dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. V daném případě bylo usnesení doručeno v dubnu 1998, lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uběhla nejpozději uplynutím měsíce června 1998.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebylo ani možno se zabývat meritorním obsahem tohoto usnesení a Ústavní soud přikročil k posuzování ústavní stížnosti, týkající se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. 5 To 242/99, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, jak se již ostatně Ústavní soud zmínil v řadě svých usnesení, že neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jinak nehodnotí důkazy provedené obecnými soudy.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na trestní řízení v souladu se základními zásadami trestního řízení.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy nepostupovaly správně v hodnocení podkladů pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
Podle ustanovení §278 odst. l tr. řádu se obnova řízení, která skončila pravomocným rozsudkem, povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Z uvedeného vyplývá, že soud v řízení o povolení obnovy musí zkoumat, zda nově navržené důkazy, v porovnání s dosud provedenými důkazy, odůvodňují jiné rozhodnutí o vině. Z odůvodnění usnesení krajského soudu pak vyplynulo, že okresní soud důvodně zamítl návrh na povolení obnovy řízení, když shledal, že mu nebyly předloženy žádné nové důkazy, které by mohly přivodit změnu původního výroku o vině, jak to zákon předpokládá.
Ústavní soud je nucen konstatovat, po zhodnocení všech aspektů případu, že v postupu obecných soudů při řízení o povolení obnovy neshledal, že by soudy porušily základní zásady trestního řízení při svém rozhodování o způsobilosti předložených důkazů změnit původní rozhodnutí ve věci. Neshledal v postupu soudů ani porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nezbylo mu tedy než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu