ECLI:CZ:US:2000:1.US.398.98
sp. zn. I. ÚS 398/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., zastoupeného advokátem JUDr. J. D., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1998, sp. zn. 38 Ca 239/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Prahu 9 dodatečným platebním výměrem č. 7129 na daň z přidané hodnoty za prosinec 1994 ze dne 31. 1. 1997, č.j. 12571/97/009913/1371, stanovil daňovému subjektu (stěžovateli) E. M. dodatečně vyměřenou daň z přidané hodnoty ve výši 4.343.326,- Kč.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal stěžovatel dne 7. 4. 1997 odvolání, které Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 16. 7. 1997, č.j. FŘ-4053/3/1997, zamítlo. V jeho odůvodnění uvedlo, že Finanční úřad pro Prahu 9 provedl na základě dožádání Finančního úřadu ve Strakonicích v souladu s ust. §5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."),šetření u plátce daně (stěžovatele) E. M., které se týkalo uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 4.343.326,- Kč, a to na základě faktury č. 058/94 ze dne 30. 12. 1994 vystavené firmou D., s.r.o., Strakonice. Finanční ředitelství dále uvedlo, že v průběhu šetření, které provedl Finanční úřad pro Prahu 9, bylo prokázáno, že stěžovatelem tvrzená zdanitelná plnění ze strany společnosti D., s.r.o. - ke kterým mělo dojít na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi stěžovatelem a společnosti D., s.r.o., dne 10. 2. 1994 - uskutečněna nebyla a tudíž nemohla být použita k dosažení obratu za jeho (tj. stěžovatelova) zdanitelná plnění. To bylo prokázáno protokoly sepsanými s údajnými obchodními partnery společnosti D. (jejichž seznam předložil stěžovatel), kteří potvrdili, že je společnost D. nezkontaktovala. Stěžovatel proto ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. žádnými důkazními prostředky neprokázal konkrétní plnění výše uvedené smlouvy o zprostředkování. Finanční ředitelství dále konstatovalo, že při rozhodování přihlédlo k ust. §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. s tím, že při uplatňování daňových zákonů v daňovém řízení se bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně, "pokud je zastřený stavem formálně právním a liší se od něho".
Proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu podal stěžovatel dne 15. 8. 1997 žalobu, ve které namítal, že došlo ke zkrácení jeho práv jako účastníka daňového řízení, neboť dodatečné vyměření DPH za prosinec roku 1994 prý připadá v úvahu pouze na základě nového daňového řízení - daňové kontroly. Daňová kontrola však v jeho případě neproběhla a byl s ním sepsán pouze protokol, v němž však podle jeho názoru není zmínka o tom, že se u něho zahajuje daňové řízení ve formě daňové kontroly. Uskutečnilo se pouze šetření na dožádání Finančního úřadu ve Strakonicích, nebylo mu umožněno spolupracovat se správcem daně, klást svědkům otázky, předkládat důkazní prostředky a vyjádřit se k výsledkům daňové kontroly. Stěžovatel poukázal na porušení ust. §2 odst. 9, §16 odst. 4 §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1998, sp. zn. 38 Ca 239/97, byla žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu zamítnuta. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí především poukázal na ust. §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého zjistí-li správce daně po vyměření daně, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, dodatečnou daň vyměří ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou, a to dodatečným platebním výměrem, a takto dodatečně stanovenou daň současně předepíše. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku. Z uvedeného ustanovení podle názoru Městského soudu v Praze tedy vyplývá, že pravomocně stanovená daň nebrání tomu, aby byla dodatečně stanovena daň vyšší, než byla daň původní, avšak (z citovaného ustanovení) již nevyplývá, že by k dodatečnému stanovení daně mohl správce daně přistoupit až po té, kdy proběhla u daňového subjektu daňová kontrola. Městský soud v Praze dále dodal, že povinnost správce daně provést daňovou kontrolu před tím, než rozhodne o dodatečném vyměření daně, neplyne ani z ustanovení §16 ani z žádného jiného ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., ani z jiného obecně závazného právního předpisu.
Z toho pak Městský soud v Praze vyvodil, že "k dodatečnému vyměření daně může správce daně přistoupit tehdy, zjistí-li některým z důkazních prostředků, uvedených v §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., že původně stanovená daň byla stanovena v nižší částce, než kolik činní daňová povinnost poplatníka. Vzhledem k tomu, že původní daňové řízení již je ukončeno pravomocným stanovením daně, je třeba pouze učinit úkon směřující k zahájení daňového řízení, v jehož rámci se pak dokazování provádí". K tomuto zahájení může dojít také z iniciativy správce daně, a to tak, že daňový subjekt je vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu správce daně učinil. Městský soud v Praze má za to, že takovým úkonem bylo předvolání stěžovatele ze dne 17. 9. 1996, které mu bylo doručeno dne 20. 9. 1996. Z obsahu protokolu sepsaného se stěžovatelem u správce daně je patrno, že předmětem jednání byla jeho obchodní spolupráce s firmou D., s.r.o., která se v daňovém řízení promítla v daňovém přiznání za prosinec 1994.
Městský soud v Praze dále konstatoval, že dodatečný platební výměr nemusí být nutně vydán jen jako výsledek daňové kontroly; důkazní prostředky, které byly v novém daňovém řízení správcem daně získány, byly opatřeny v souladu se zákonem a oprávnění, kterých se stěžovatel dovolává, má daňový poplatník pouze tehdy, je-li prováděna daňová kontrola. Pokud jde o stěžovatelem navrhovaný odklad vykonatelnosti dodatečného platebního výměru, Městský soud v Praze uvedl, že o něm nerozhodoval, neboť bylo rozhodnuto ve věci samé.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1998, sp. zn. 38 Ca 239/97, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především zdůraznil, že soud nedostál své povinnosti stanovené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") "přezkoumat zákonnost, tj. i postup předcházející vydání rozhodnutí orgánu veřejné správy".
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukázal na to, že soud v rozsudku uznal, že správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., ačkoliv doručením předvolání Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 17. 9. 1996, č.j. FÚ9/3/288976/96/Žem, nemohlo být daňové řízení (se stěžovatelem) zahájeno. Stěžovatel prý byl - vzhledem k tomu, že mu toto předvolání podle jeho názoru "pouze ukládá dostavit se a přinést tam vyjmenované doklady související s firmou D., s.r.o." - důvodně přesvědčen, že daňové řízení se vede ve vztahu k jeho dodavatelské firmě a on v tomto řízení vystupuje jako třetí osoba mající listiny důležité pro toto řízení. To prý vyplývá i z úvodní věty odůvodnění rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 16. 7. 1997, č.j. FŘ-4053/3/1997. Stěžovatel dále namítl, že pokud by orgán veřejné správy skutečně zamýšlel zahájit u stěžovatele řízení ve věci přezkoumání jeho daňové povinnosti za měsíc prosinec 1994, muselo by předvolání obsahovat kromě výslovné zmínky o tom, že se zahajuje daňové řízení, ještě sdělení o skutečnostech zjištěných správcem daně a výzvu, aby se k nim do určité doby vyjádřil, ke svým tvrzením uvedl důkazy a aby tak měl příležitost obhajovat a prokazovat údaje obsažené v jeho daňovém přiznání; ke splnění své důkazní povinnosti ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. však prý nebyl vyzván. Stěžovatel se proto domnívá, že daňové řízení nebylo zahájeno podle zákona, nemohlo dále řádně probíhat a tedy ani skončit zákonným rozhodnutím ukládajícím mu platební povinnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž konstatoval, že do pravomocného rozhodnutí o původním vyměření daně bylo zasahováno zákonem nedovoleným způsobem. Tím, že "neuvedl, jak resp. podle kterého ustanovení zákona mohl finanční úřad zasáhnout do původně pravomocně stanovené daně, se soud ztotožnil s argumentací druhého vedlejšího účastníka, který ve vyjádření k žalobě i při ústním jednání tvrdil, že tak bylo učiněno na základě místního šetření podle §15 zákona, neboť tento postup nejméně zatěžuje daňový subjekt.
Stěžovatel poukázal též na to, že argumentace soudu s odkazem na §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. je nepřípadná, že ke zvýšení již pravomocně vyměřené daňové povinnosti došlo z iniciativy správce daně a že důkazní prostředky byly obstarány ve formě místního šetření podle §15 zákona č. 337/1992 Sb. jen u některých (ne všech) ze stěžovatelem předloženého seznamu odběratelů jeho služeb. Výsledkem pak prý bylo, "že o tom, z jakých důkazů finanční úřad vycházel, se stěžovatel dozvěděl teprve z rozhodnutí o odvolání a z rozsudku, tj. ve fázi, kdy již nemohl správní rozhodnutí ovlivnit". Stěžovatel zejména namítl, že (za dané situace) zjišťovat nebo prověřovat daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně umožňuje správci daně institut daňové kontroly (§16 zákona č. 337/1992 Sb.), která však u něho neproběhla. Stěžovatel v této souvislosti brojil proti tomu, že postupem správce daně spočívajícím v doměření daně pouze s využitím institutu místního šetření (tj. podle jednotlivého, byť samostatného úkonu v daňovém řízení, jímž se ověřuje nebo zjišťuje určitá skutečnost důležitá pro výsledek celého řízení na místě samém) jej správce daně - v rozporu se základními zásadami daňového řízení - zkrátil na jeho právech. Stěžovatel k tomu uvedl, že daňové právo je součástí práva veřejného, které "nedovoluje orgánu veřejné moci činit to, co není zákonem zakázáno" a konstatoval, že orgán veřejné moci může svoji pravomoc uplatňovat jen způsoby, které stanoví zákon. Stěžovatel se proto domnívá, že vzhledem k daným okolnostem případu mohlo k doměření daně dojít pouze na základě daňové kontroly.
Z toho stěžovatel dovodil, že princip "daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona" soud posuzoval pouze z hlediska hmotného práva, nevzal v úvahu, že tato zásada platí též pro řízení a připustil, aby oba finanční úřady uplatňovaly státní moc ve věci stěžovatele nad rámec způsobů, které stanoví zákon. Městský soud v Praze tím prý neposkytl ochranu jeho základním lidským právům a svobodám, a porušil tím čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně tím prý Městský soud v Praze "stěžovateli znemožnil pokojně užívat majetek ve výši dodatečně doměřené částky zvýšené o vyměřené penále", čímž porušil právo stěžovatele zaručené mu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 1998, č.j. 38 Ca 239/97, zrušil. Současně (s přihlédnutím k ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka (Finančního úřadu pro Prahu 9) č. 7129 ze dne 31. 1. 1997, č.j. 12571/97/009913/1371, "se zřetelem k tomu, že výkon rozhodnutí, které bylo vydáno ústavně nekonformním způsobem, by pro stěžovatele byl likvidačním".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze svým postupem neposkytl ochranu jeho základním lidským právům a svobodám, jejichž porušení stěžovatel u tohoto soudu namítal a žádal, aby soud z těchto hledisek zákonnost správního rozhodnutí přezkoumal. Městský soud v Praze podle mínění stěžovatele nesplněním této povinnosti porušil čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 a čl. 38 Listiny. Stěžovatel dále uvedl, že mu Městský soud v Praze znemožnil pokojně užívat majetek ve výši dodatečně doměřené částky zvýšené o vyměřené penále", čímž porušil právo stěžovatele zaručené mu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod publikované pod č. 209/1992 Sb.
Stěžovatel tedy v podstatě tvrdí, že "postup soudu" je v rozporu s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověk a občana. Stěžovatel však neuvádí v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto obecného ustanovení a ani z obsahu ústavní stížnosti to jednoznačně dovodit nelze. Ústavní soud neshledal, že by Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím citovaný článek porušil. V tomto směru nelze tedy ústavní stížnosti přisvědčit.
Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, pokud tvrdí, že Městský soud v Praze svým postupem porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy; z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že to odůvodňuje především tím, že "do pravomocného rozhodnutí o původním vyměření daně bylo zasahováno zákonem nedovoleným postupem", resp. tím, "že princip 'daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona' soud posuzoval pouze z hlediska hmotného práva" a že "připustil, aby státní moc byla ve vztahu vedlejších účastníků ke stěžovateli uplatňována nad rámec způsobů, které stanoví zákon". Stěžovatel však v této souvislosti pomíjí procesní důsledky právní úpravy institutu dodatečného vyměření daně dodatečným platebním výměrem jako samostatným rozhodnutím (srov. ust. §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb.). Ostatně ani podle ust. §46 odst. 7 věta druhá zákona č. 337/1992 Sb. právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému vyměření na překážku. Tomu, že se jedná o samostatné rozhodnutí nasvědčuje i ust. §46 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož lze vůči dodatečnému platebnímu výměru podat odvolání, ve kterém lze napadat jen doměřený rozdíl na daňovém základu a na dani.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani co do jeho tvrzení, že pokud by správce daně skutečně zamýšlel zahájit vůči němu řízení o přezkoumání jeho daňové povinnosti, muselo by předvolání obsahovat náležitosti uvedené v ústavní stížnosti. To proto, že podle §21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., je řízení zahájeno dnem, kdy byl daňový subjekt (a za ten byl stěžovatel v předvolání - ve kterém byl současně vyzván, aby k daňovému řízení přinesl v něm dále uvedené doklady - označen) vyrozuměn o prvním úkonu, který vůči němu správce daně učinil, tj. o výzvě k předložení důkazních prostředků spolupráce s firmou D., s.r.o. Stejně tak neobstojí námitka stěžovatele, že nebyl správcem daně vyzván k průkazu skutečností, které byl povinen uvést v přiznání (§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.), neboť při ústním jednání na Finančním úřadu pro Prahu 9 dne 26. 9. 1996 uvedl do protokolu důvody (tj. kontakty na zákazníky získané pro stěžovatele na základě uzavřené smlouvy o zprostředkování firmou D., s.r.o., jež byly v průběhu roku řazeny do seznamu, na základě kterého byla odsouhlasena fakturovaná částka), které považoval za dostatečné k prokázání zdanitelného plnění ze strany společnosti D., s.r.o, s tím, že touto společností poskytnuté služby využil pro svá zdanitelná plnění. Stěžovatel předložil jako důkaz seznam obchodních partnerů, které získal prostřednictvím společnosti D., s.r.o. Správce daně však následným místním šetřením zjistil, že dotčené subjekty nezkontaktovala společnost D., s.r.o, zdanitelná plnění z její strany nebyla uskutečněna a nemohla být proto použita k dosažení obratu za zdanitelná plnění stěžovatele. Stěžovateli proto přinejmenším již při jednání na Finančním úřadu pro Prahu 9 dne 26. 9. 1996 - vzhledem ke skutečnostem k jejichž průkazu byl vyzván - muselo být zřejmé, že tyto skutečnosti budou předmětem dokazování v daňovém řízení, jehož byl prokazatelným účastníkem (v postavení daňového subjektu). Ústavní soud proto usuzuje, že se v souzené věci nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí (srov. sp. zn. IV. ÚS 218/95, III. ÚS 139/98) a že proto k porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo.
Právě tak (a vzhledem k výše uvedenému navíc) nelze akceptovat stěžovatelovu argumentaci týkající se čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv, zákonem stanoveným způsobem u Městského soudu v Praze domáhal. Sám soud - jak vyplývá z obsahu spisu - se přezkumem zákonnosti v souzené věci zabýval a po posouzení věci dospěl k závěru, že dodatečný platební výměr nemusí být nutně vydán jen jako výsledek daňové kontroly. Důkazní prostředky, které byly správcem daně získány a opatřeny, byly v rámci převážně místního šetření opatřeny v souladu se zákonem. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na úpravu institutu místního šetření v ustanovení §15 odst. 1 a i v ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., v jehož větě třetí ostatně zákonodárce nepředpokládá místní šetření (pozn. jen) jako součást daňové kontroly; to plyne z formulace "v rámci místního šetření nebo daňové kontroly". Ústavní soud dále připomíná ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého správci daně postupují v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. §46 odst. 7 a §16 provedení daňové kontroly jako předpokladu vydání dodatečného platebního výměru nevyplývá, takže provedení daňové kontroly nelze považovat za conditio sine qua non vydání takového daňového rozhodnutí.
Podmínkou vydání tohoto rozhodnutí však zcela nepochybně je (a tedy k dodatečnému vyměření daně může správce daně přistoupit), zjištění - některým z důkazních prostředků uvedených v §31 odst. 4 zákona č. 337/1991 Sb. - že původně stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. Poté správce daně v souladu s ust. §46 odst. 7 zákona č. 337/1991 Sb. dodatečně daň dodatečným platebním výměrem vyměří a předepíše (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 397/98). Proto nelze přijmout stěžovatelovu námitku, že soud nedostál své povinnosti stanovené v čl. 36 odst. 2 Listiny přezkoumat zákonnost, tj. i postup předcházející vydání rozhodnutí orgánu veřejné správy. Rovněž tak je nutno odmítnout stěžovatelovo nekonkretizované tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť z obsahu soudního spisu vyplývá, že souzená věc byla Městským soudem v Praze projednána veřejně, v přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, který se také v průběhu řízení k věci vyjadřoval.
Lze ještě dodat, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudu a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí (pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR) - nedospěl k závěru, že by v souzené věci existoval rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů soudy na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru Ústavního soudu se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi právními závěry Městského soudu v Praze a provedenými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Rozhodnutí Městského soudu proto nelze považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 255). Za těchto okolností je proto rozhodnutí o správní žalobě proti rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti věcí posouzení obecného soudu, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění rozsudku) nelze z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Co se týká stěžovatelem namítaného porušení ust. čl. 1 (odst. 1 věta prvá) Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, Ústavní soud konstatuje, že předmětem řízení o správní žalobě nebylo rozhodování o právu stěžovatele pokojně užívat jeho majetek (které ostatně nikdo v souzené věci nezpochybňoval), ale o zákonnosti rozhodnutí o opravném prostředku proti dodatečnému platebnímu výměru. Proto ani z tohoto důvodu nelze tuto námitku akceptovat. Ostatně ustanovení odstavce 2 citovaného článku 1 (s odkazem na ustanovení odstavce 1 článku 1) garantuje právo států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 31. 1. 1997, č.j. 12571/97/009913/1371.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu