ECLI:CZ:US:2000:1.US.411.99
sp. zn. I. ÚS 411/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného advokátkou JUDr. I. L., proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 4 C 16/99, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 14 Co 373/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Domažlicích zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Zemědělskému obchodnímu družstvu R. ve S. (dále jen "odpůrce") na zaplacení částky 528.586 Kč s příslušenstvím.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud konstatoval, že stěžovateli byla dne 25. 4. a 4. 5. 1996 M. S., Mgr. V. B. a Mgr. K. K. (právními nástupci původně oprávněné osoby J. K.) postoupena pohledávka - transformační podíl z transformace ZD S. - ve výši 736.406,10 Kč, jež se skládá ze dvou právních nároků: z majetkového vkladu ve výši 528.586 Kč a z podílu z transformace družstva ve výši 207.820,10 Kč podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"). Původně oprávněná osoba J. K. prý totiž nebyl účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a až do své smrti dne 1. 5. 1995 neprovozoval zemědělskou výrobu a zemědělskou výrobu neprovozovali ani jeho právní nástupci. Poněvadž zákonný předpoklad provozování zemědělské výroby musel být splněn v době, kdy oprávněná osoba požádala o vydání majetkového podílu, aby mohl vzniknout nárok na výplatu do 90 dnů - což se v daném případě neuskutečnilo - vznikl J. K. nárok na výplatu podílu až po sedmi letech po schválení transformačního projektu. Tento projekt byl schválen dne 5. 11. 1992, takže nárok vznikl až po 5. 11. 1999. Totéž platí pro právní nástupce J. K., neboť na dědice nemůže přejít více práv, nežli měl sám zůstavitel, platí to rovněž pro stěžovatele.
Proto Okresní soud v Domažlicích - jak již bylo uvedeno - návrh stěžovatele zamítl z důvodu jeho předčasnosti, "neboť se svého nároku může domáhat až po 5. 11. 1999".
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil citovaný rozsudek Okresního soudu v Domažlicích.
V jeho odůvodnění především upozornil na to, že vycházel i z obsahu spisu vedeného Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 119/96, z něhož vyplývá, že v tomto řízení se stěžovatel domáhal zaplacení celého transformačního podílu v částce 736.406,10 Kč, leč jeho návrh byl zamítnut. V uvedené věci zamítl stěžovatelovo dovolání i Nejvyšší soud ČR (rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, č.j. 2 Odon 80/97-59) s odůvodněním, že J. K. neprovozoval zemědělskou výrobu a vznikl mu proto nárok na výplatu transformačního podílu až po sedmi letech od schválení transformačního projektu.
Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, neboť o tom, že J. K. a jeho dědičkám vzniklo právo na výplatu podílu podle ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona až po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu bylo již pravomocně rozhodnuto a toto rozhodnutí nelze znovu přezkoumávat. (Poznámka: Jednalo se o rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 11. 1996 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 11 Co 12/97, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Odon 80/97, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení pohledávky 736.406,10 Kč. Krajský soud však neshledal existenci překážky rei iudicatae, neboť v tomto řízení se stěžovatel domáhal náhrady za živý a mrtvý inventář, zatímco v předchozím řízení podílu z transformace družstva.) Soud dále uvedl, že stěžovatel nepodal žádný důkaz o tom, že J. K. zajišťoval zemědělskou výrobu, neboť i z dopisu J. K.adresovaného dne 27. 4. 1992 ZOD S. je zřejmé, že týž přenechal všechna pole do užívání odpůrce a nebylo nijak prokázáno, že by zajišťoval zemědělskou výrobu bez těchto polností.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky byl porušen čl. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., jež prý odporuje čl. 4 odst. 3 Listiny. Z dikce tohoto ustanovení prý totiž pro povinnou osobu vyplývá ničím neodůvodněná možnost uvážit, zda oprávněnou osobu ponechá v režimu, kdy jí může být vypořádán majetkový podíl v plné výši až po sedmi letech od schválení transformačního projektu nebo zda majetkový podíl vydá dohodou v dřívějším termínu. Tímto způsobem transformační zákon údajně vytváří pro počínání povinných osob nekontrolovaný prostor a v důsledku toho není postavení všech věřitelů (oprávněných osob) rovné.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby byly napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.
V přípisu ze dne 24. 2. 2000 stěžovatel dále uvedl, že argumentaci, obsaženou v nálezu Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. (poznámka: kterým Ústavní soud zrušil část zákona č. 144/1999, jímž byl změněn transformační zákon) považuje za "inspirativní" i v souzené věci, zejména v té části, kde je zdůrazněna nutnost upevnit postavení oprávněných osob podle ustanovení §13 odst. 3 cit. zákona. Nad rámec již podané ústavní stížnosti se totiž domnívá, že ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona odporuje čl. 11 Listiny (vlastnické právo) a čl. 26 odst. 1 Listiny (právo svobodně podnikat). Citovaným ustanovením totiž zákonodárce umožnil transformovaným družstvům po určitou dobu bez náhrady užívat cizí majetek. Nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob prý totiž není možno považovat za odůvodněnou a proto ani omezení vlastnického práva neodpovídá veřejnému zájmu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem.
Základní vymezení postavení Ústavního soudu představuje čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance. Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená rozhodnutí obecných soudů může zrušit toliko tehdy, pokud shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení toliko běžných zákonů či dokonce předpisů podzákonných.
Z těchto obecnějších úvah vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Stěžovatel totiž v podstatě (pouze) namítá, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona, které považuje za protiústavní. Jinak řečeno, samotný způsob interpretace a aplikace citovaného ustanovení obecnými soudy nezpochybňuje. Stěžovatel sám nevyužil možnosti, kterou mu skýtá ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož i navrhovatel jako fyzická nebo právnická osoba má možnost podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, "jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy".
Sám Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem (nikoliv odůvodněním) podaného návrhu a v zásadě mu nepřísluší iniciovat zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §64 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož může senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti přerušit řízení a podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, dospěje-li k závěru, že jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Nic takového však v souzené věci Ústavní soud neshledal. Nemohl totiž přehlédnout, že již v nálezu č. 3/2000 Sb. se zabýval ústavností novely transformačního zákona č. 144/1999 Sb., část této novely jako protiústavní zrušil (poznámka: Ústavní soud tímto nálezem zrušil toliko ustanovení §13 odst. 4 až 10 a §18 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb., jejichž podstata spočívala v tom, že oprávněná osoba měla dostat 10 % nevypořádaného majetkového podílu, nejvýše však 10 tis. Kč, a dále dluhopis Pozemkového fondu.) a současně dospěl k závěru, že pokud šlo o tu část novely, podle níž byla v ustanovení §13 odst. 2 a 3 cit. zákona slova "vydán" a "vydání" nahrazena slovy "vypořádán" a "vypořádání", bylo nutno návrh na zrušení předmětné novely (č. 144/1999 Sb.) zamítnout. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že "tato legislativní úprava není protiústavní, když při ústavně konformní interpretaci a aplikaci této právní normy nedojde k porušení vlastnických práv oprávněných osob". Je tedy zřejmé, že částí ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona se Ústavní soud v citovaném nálezu již zabýval a návrh na jeho zrušení zamítl. Ani v souzené věci proto senát Ústavního soudu neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchylovat a proto řízení o ústavní stížnosti nepřerušil a plénu Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona nepředložil. Jak totiž Ústavní soud judikoval již v souvislosti s jinou ústavní stížností stěžovatele (usnesení sp. zn. III. ÚS 322/98 ze dne 19. 11. 1998), ustanovení §13 odst. 3 transformačního zákona není v rozporu se zásadou rovnosti subjektů práva a tedy ani s čl. 1 a s čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť uvedená lhůta k vydání transformačního podílu se uplatní bez ohledu na to, zda nabyvatelem smluvního nároku (§33a odst. 1 zákona o půdě) je soukromě hospodařící rolník nebo zemědělské družstvo. Rovněž ve skutečnosti, že stěžovateli nemohl být vydán jeho majetkový podíl, protože pohledávka v době podání žaloby nebyla - jak zákon vyžadoval - dospělá, nelze spatřovat porušení vlastnického práva stěžovatele ve smyslu čl. 11 Listiny.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 4. 2000
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu