ECLI:CZ:US:2000:1.US.641.99
sp. zn. I. ÚS 641/99
Nález
Senát Ústavního soudu
rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele RNDr. I. H., CSc., zastoupeného
JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 a proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 1999, č.j.
37 C 82/97 - 53 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října
1999, č.j. 2 Co 112/99 - 72 se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 23. 12. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze
dne 21. 12. 1999, jímž stěžovatel zastoupený JUDr. T. M.,
advokátem, brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 a proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72.
Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími
obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo
na řádnou soudní ochranu, na spravedlivý proces a na ochranu jeho
osobní cti, ve smyslu čl. 1, čl. 81, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České
republiky, č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"Ústava") a čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "Listina"). Proto navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil.
I.
Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze
domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo žalovanému K., s.r.o.,
uloženo zaslat žalobci omluvný dopis, jenž by reagoval na článek
týkající se stěžovatele (žalobce), publikovaný v časopise
vydávaném žalovaným, v němž měly být uvedeny skutečnosti, o nichž
žalobce tvrdil, že jsou nepravdivé a jako takové se dotýkající cti
žalobce. Tím mělo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho
osobnostních práv.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 1999, č.j. 37
C 82/97-53 předmětnou žalobu zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným
odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl ústavní stížností
napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72 tak,
že rozsudek městského soudu potvrdil.
Podle názoru stěžovatele uvedený obecný soud jako
prvostupňový postupoval v rozporu s §11 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.")
a §79 odst. 1, §115 odst. 1, §122 odst. 1, §132 a §153 odst.
1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "o.s.ř.").
V článku "Sociální demokracii hrozí "šloufizace"",
zveřejněném v časopise vydávaném žalovaným, bylo mimo jiné
uvedeno, že "místopředseda, který po sjezdu převzal organizační
a finanční agendu, objevil řadu pro ČSSD vysloveně nevýhodných
hospodářských smluv, uzavřených jeho předchůdcem (tj.
stěžovatelem), jež prý hrozily bankrotem a tím skandalizací ČSSD."
Tento údaj považuje stěžovatel za nepravdivý, dotýkající se jeho
cti, takže jde o neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv.
V řízení před obecnými soudy bylo třeba se zabývat pravdivostí
tohoto tvrzení ve všech jeho částech.
Městský soud v Praze podle shora citovaných ustanovení
v tomto ohledu důsledně nepostupoval. Náležitě si neujasnil, co je
předmětem řízení, nezabýval se věcí celou, při svém rozhodování
vycházel ze zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech
a řídil se nesprávným právním názorem. Stěžovatel sám podepsal
pouze jednu z označených smluv. Soud byl podle jeho názoru povinen
zabývat se tím, zda vyslovená kritika je pravdivá, tj. zda šlo
o smlouvy pro ČSSD vysloveně nevýhodné, o čemž bylo třeba provést
důkaz těmito smlouvami, a jak je třeba zhodnotit použití výrazu
bankrot.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku
mimo jiné uvedl, že i když lze obecně souhlasit se žalobcem, že
soud je oprávněn posuzovat výhodnost či nevýhodnost uzavřených
smluv, v dané věci Městský soud v Praze jako prvostupňový zcela
správně vycházel z výpovědi svědka Mgr. I. S., na základě níž
učinil zásadní skutková zjištění. Tento svědek konkretizoval
jednotlivé smlouvy podle jeho názoru pro ČSSD nevýhodné a současně
uvedl i důvody, pro které je takto hodnotil. Kritiku vyslovenou
tímto svědkem a následně uveřejněnou žalovaným je třeba považovat
za oprávněnou. Jelikož jednu z označených smluv žalobce podepsal
sám a dvě spolupodepsal, je uveřejněný údaj částečně zkreslující,
avšak uveřejnění částečně zkresleného údaje se nemůže dotýkat práv
žalobce chráněných ustanovením §11 o. z. Mgr. I. S. v rozhovoru
s PhDr. P. N. hovořil o zničující smlouvě, o insolvenci strany,
o možném finančním kolapsu. Je proto zřejmé, že výraz "bankrot"
nebyl uveden v právním smyslu, ale vzhledem ke shora použitým
výrazům jako jejich synonymum.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků
a vedlejších účastníků.
Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze odkázala v plném
rozsahu na ústavní stížností napadený rozsudek. K vlastnímu návrhu
dodala, že ne každý nepravdivý, popř. pravdu zkreslující údaj lze
považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv chráněných §11 a násl. obč. zák. Za neoprávněný zásah je třeba považovat jen
takový, který je objektivně způsobilý narušit, popř. ohrozit
chráněná osobnostní práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku je
zřejmé, že právě tento závěr byl pro rozhodování odvolacího soudu
podstatný při hodnocení údaje, že nevýhodné smlouvy "uzavřel"
žalobce, když žalobce podepsal sice jen jednu, ale další dvě
spolupodepsal. Nejde tedy o rozpor s výkladem §11 o. z.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze se k podané
ústavní stížnosti nevyjádřila a zcela odkázala na obsah rozsudku
téhož soudu, napadený ústavní stížností.
Vedlejšímu účastníku, K. s. r. o., se nepodařilo návrh na
zahájení řízení fyzicky doručit, proto jeho vyjádření chybí.
S odvoláním na §63 zákona a §48 odst. 2 o.s.ř. k doručení došlo
dne 14. 2. 2000 (viz č.l. 15).
Právní zástupce stěžovatele v replice na vyjádření účastníka,
tj. Vrchního soudu v Praze, setrval na podané ústavní stížnosti.
Zdůraznil zejména, že se účastník nevyjádřil k jejím bodům 4. a 5.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými
dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3
zákona vyžádal, zejména se spisy Městského soudu v Praze, sp. zn.
37 C 82/97 a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Prvostupňový obecný soud v řízení o žalobě na ochranu
osobnosti stěžovatele ve smyslu §11 o.z., nepostupoval důsledně
v intencích zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.").
Vzhledem k předmětu dokazování v řízení o zmíněné žalobě byla
klíčovou skutečností otázka výhodnosti, či nevýhodnosti smluv
uzavřených stěžovatelem jménem ČSSD.
Nalézací soud byl toho názoru, že hodnocení předmětných smluv
z uvedených hledisek předmětem dokazování být nemůže. Nicméně
přesto v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatuje, že
v řízení, jež mu předcházelo, bylo prokázáno, že svědek Mgr. I. S.
smlouvy za nevýhodné skutečně považoval. K tomu soud ještě dodává:
"V tomto případě se jedná o názor osoby (rozuměj uvedeného
svědka), která s ohledem na své postavení byla věrohodná a jednalo
se o jeho názor za situace, že byl osobou, která v té době
odpovídala za finance strany (ČSSD)." Zároveň však, v průběhu
prvního výslechu byl svědek dotázán v souvislosti s uzavíráním
jedné z předmětných smluv:"V čem je nevýhodnost tohoto konkrétního
jednání?". Soud však tuto otázku nepřipustil (č.l. 16 v.v. sp. zn.
37 C 82/97), zřejmě proto, že svědkovi nebyla položena otázka, jak
požaduje zákon, nýbrž že byl jen vyzván, aby k předmětu dokazování
zaujal nějaké stanovisko. Přesto však se odpověď na nepřípustnou
otázku protokoluje (č.l. 16 v.v. cit. sp. zn.) a obecný soud z ní
nadále vychází. Porušeno tak bylo ustanovení §126 odst. 3 o.s.ř.
Prvostupňový soud v této záležitosti rovněž vycházel
z písemného vyjádření jmenovaného svědka (č.l. 25 - 27 cit. sp.
zn.), které při dalším ústním jednání přečetl, aniž by byl svědek
k obsahu tohoto vyjádření vyslechnut (č.l. 51v.v. cit. sp. zn.).
Zde obecný soud nerespektoval §126 odst. 1 (nutnost ústní
výpovědi svědka), §115 odst. 1 (zásada ústnosti) a §122 (zásada
přímosti) o.s.ř.
Proti tomu stěžovatel namítal, že žádnou smlouvu, která by
byla nevýhodná, nebo nápadně nevýhodná pro sociální demokracii
neuzavřel. Jako důkaz pro toto své tvrzení navrhl v průběhu
soudního jednání dne 4. 3. 1998 předložení předmětných smluv.
K žádosti nalézacího soudu, nikoli však postupem podle §129 odst.
2 o.s.ř., byly svědkem Mgr. I. S. předloženy smlouvy nekompletní,
tedy pouze jejich části, jimiž byl proveden důkaz jejich přečtením
(č.l. 28 až 30, č.l. 51 a n. cit. sp. zn.). K přečteným listinným
důkazům připomínek nebylo.
Vzhledem k tomu však, že uvedený důkaz byl pro věc samu
rozhodující, a že nebylo v souladu se zákonem, pokud obecný soud
vycházel pouze a jen z názoru jediného svědka na předmět
dokazování, nikoli z toho, co o věci ví, jakož i proto, že otázka
výhodnosti hospodářských smluv je otázkou odbornou, měl
prvostupňový soud dokazování doplnit postupem podle §127,
minimálně ve smyslu odst. 4 o.s.ř., jehož předmětem měly být
smluvní texty úplné. Proč se tak nestalo, to obecný soud, přestože
mu to ukládá §157 odst. 2 o.s.ř., neuvedl.
Podle názoru Ústavního soudu potřeba znaleckého dokazování
vyplynula z dosud provedeného dokazování před obecným soudem.
Místo toho soud hodnotil výhodnost, či nevýhodnost předmětných
smluv sám, a to na základě důkazů provedených v rozporu s o.s.ř.,
čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Nejen
např. v trestním řízení, nýbrž i v řízení občanskoprávním musí být
jedním z kritérií hodnocení důkazů zákonnost. Vedle zákonnosti se
v rámci volného hodnocení důkazů zdůrazňuje nutnost respektovat
pravidla logického myšlení. I v tomto bodě obecný soud uvedenou
zásadu porušil, když, jak již řečeno, nejprve hodnocení výhodnosti
příslušných smluv z předmětu dokazování vyloučil, ovšem vzápětí
k závěru o jejich nevýhodnosti dospívá a činí vlastní rozhodnutí
meritorní.
V odvolacím řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností další
napadené rozhodnutí, a to příslušného vrchního soudu, tento soud
předně konstatoval, že: "I když obecně lze souhlasit se žalobcem,
že soud je oprávněn posuzovat výhodnost či nevýhodnost uzavřených
smluv, je třeba poukázat na to, že v dané věci soud prvního stupně
zcela správně vycházel z výpovědi svědka, tehdejšího místopředsedy
ČSSD, z níž učinil zásadní skutková zjištění." Dále se odvolací
soud, i po opakovaném důkazu obsahem předmětného článku, ztotožnil
se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a zásadně i s jeho
právním posouzením věci.
Jinými slovy, soud odvolací nijak nereagoval na výše uvedená
procesní pochybení soudu nalézacího a bezezbytku se s jeho
rozhodnutím ztotožnil. Lze proto i rozsudku vrchního soudu přičíst
stejná porušení zákona, jako v případě rozsudku městského soudu.
III.
Ústavním soudem zjištěná a popsaná procesní pochybení
obecných soudů, jejichž rozsudky jsou předmětem ústavní stížnosti,
dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny.
Ústavní soud je vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
Z tohoto hlediska bylo již mnohokrát konstatováno (sp. zn.
IV. ÚS 360/97), že Ústavní soud není vůči soudům obecným třetí či
čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost
či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. To však nemění
nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími
nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy byly prezentovány
způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že
tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem.
Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemůže bez dalšího
přehodnocovat hodnocení důkazů provedené soudem obecným, jehož
rozhodnutí je napadeno ústavní stížností.
Ústavní soud se však může a musí zabývat správností hodnocení
důkazů obecnými soudy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy
byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří především
právo na to, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod) a právo na spravedlivý proces formulované v čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jejich porušení se
projevilo i ve výše uvedených procesních pochybeních obou obecných
soudů. Pokud jde o ochranu osobní cti, rozhodnutí o této otázce
závisí na dokazování provedeném obecnými soudy, které ovšem nesmí
trpět právními a ústavněprávními vadami, jak byly zjištěny
v tomto nálezu. Takovýmito vadami zatížený soudní proces totiž
v sobě obsahuje přinejmenším možnost následného vadného
meritorního rozhodnutí o hmotněprávní otázce.
IV.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
podle §82 odst. 1 zákona vyhovět.
Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu
než podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona napadená rozhodnutí obou
obecných soudů, jak jsou specifikována v úvodní části tohoto
nálezu, zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 28. června 2000