infUsVec256, infUsLengthVec56, infUsKratkeRadky-230-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.06.2000, sp. zn. I. ÚS 641/99 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 102/18 SbNU 387 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:1.US.641.99

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zákonnost jako kritérium hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení

Právní věta K výkladu a aplikaci §115, §122, §126, §127, §129, §132 a §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na řízení o žalobě na ochranu osobnosti ve smyslu §11 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Prvostupňový soud v řízení o předmětné žalobě vycházel z písemného vyjádření svědka, které při ústním jednání pouze přečetl, aniž by byl svědek vyslechnut. Týž soud opatřil listinné důkazy pouze prostřednictvím svědka, které mu proto byly doručeny jako neúplné, aniž si je doplnil zákonnou cestou. Přestože posouzení obsahu těchto důkazů bylo otázkou odbornou, obecný soud, aniž svůj postup zdůvodnil, je znalci nesvěřil a hodnotil je sám.

ECLI:CZ:US:2000:1.US.641.99
sp. zn. I. ÚS 641/99 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele RNDr. I. H., CSc., zastoupeného JUDr. T. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 1999, č.j. 37 C 82/97 - 53 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 1999, č.j. 2 Co 112/99 - 72 se zrušuje. Odůvodnění: Dne 23. 12. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 21. 12. 1999, jímž stěžovatel zastoupený JUDr. T. M., advokátem, brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72. Z důvodů níže uvedených má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na řádnou soudní ochranu, na spravedlivý proces a na ochranu jeho osobní cti, ve smyslu čl. 1, čl. 81, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava") a čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"). Proto navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. I. Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo žalovanému K., s.r.o., uloženo zaslat žalobci omluvný dopis, jenž by reagoval na článek týkající se stěžovatele (žalobce), publikovaný v časopise vydávaném žalovaným, v němž měly být uvedeny skutečnosti, o nichž žalobce tvrdil, že jsou nepravdivé a jako takové se dotýkající cti žalobce. Tím mělo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 1999, č.j. 37 C 82/97-53 předmětnou žalobu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel včas podaným odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, č.j. 2 Co 112/99-72 tak, že rozsudek městského soudu potvrdil. Podle názoru stěžovatele uvedený obecný soud jako prvostupňový postupoval v rozporu s §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.") a §79 odst. 1, §115 odst. 1, §122 odst. 1, §132 a §153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). V článku "Sociální demokracii hrozí "šloufizace"", zveřejněném v časopise vydávaném žalovaným, bylo mimo jiné uvedeno, že "místopředseda, který po sjezdu převzal organizační a finanční agendu, objevil řadu pro ČSSD vysloveně nevýhodných hospodářských smluv, uzavřených jeho předchůdcem (tj. stěžovatelem), jež prý hrozily bankrotem a tím skandalizací ČSSD." Tento údaj považuje stěžovatel za nepravdivý, dotýkající se jeho cti, takže jde o neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. V řízení před obecnými soudy bylo třeba se zabývat pravdivostí tohoto tvrzení ve všech jeho částech. Městský soud v Praze podle shora citovaných ustanovení v tomto ohledu důsledně nepostupoval. Náležitě si neujasnil, co je předmětem řízení, nezabýval se věcí celou, při svém rozhodování vycházel ze zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech a řídil se nesprávným právním názorem. Stěžovatel sám podepsal pouze jednu z označených smluv. Soud byl podle jeho názoru povinen zabývat se tím, zda vyslovená kritika je pravdivá, tj. zda šlo o smlouvy pro ČSSD vysloveně nevýhodné, o čemž bylo třeba provést důkaz těmito smlouvami, a jak je třeba zhodnotit použití výrazu bankrot. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku mimo jiné uvedl, že i když lze obecně souhlasit se žalobcem, že soud je oprávněn posuzovat výhodnost či nevýhodnost uzavřených smluv, v dané věci Městský soud v Praze jako prvostupňový zcela správně vycházel z výpovědi svědka Mgr. I. S., na základě níž učinil zásadní skutková zjištění. Tento svědek konkretizoval jednotlivé smlouvy podle jeho názoru pro ČSSD nevýhodné a současně uvedl i důvody, pro které je takto hodnotil. Kritiku vyslovenou tímto svědkem a následně uveřejněnou žalovaným je třeba považovat za oprávněnou. Jelikož jednu z označených smluv žalobce podepsal sám a dvě spolupodepsal, je uveřejněný údaj částečně zkreslující, avšak uveřejnění částečně zkresleného údaje se nemůže dotýkat práv žalobce chráněných ustanovením §11 o. z. Mgr. I. S. v rozhovoru s PhDr. P. N. hovořil o zničující smlouvě, o insolvenci strany, o možném finančním kolapsu. Je proto zřejmé, že výraz "bankrot" nebyl uveden v právním smyslu, ale vzhledem ke shora použitým výrazům jako jejich synonymum. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze odkázala v plném rozsahu na ústavní stížností napadený rozsudek. K vlastnímu návrhu dodala, že ne každý nepravdivý, popř. pravdu zkreslující údaj lze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv chráněných §11 a násl. obč. zák. Za neoprávněný zásah je třeba považovat jen takový, který je objektivně způsobilý narušit, popř. ohrozit chráněná osobnostní práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že právě tento závěr byl pro rozhodování odvolacího soudu podstatný při hodnocení údaje, že nevýhodné smlouvy "uzavřel" žalobce, když žalobce podepsal sice jen jednu, ale další dvě spolupodepsal. Nejde tedy o rozpor s výkladem §11 o. z. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila a zcela odkázala na obsah rozsudku téhož soudu, napadený ústavní stížností. Vedlejšímu účastníku, K. s. r. o., se nepodařilo návrh na zahájení řízení fyzicky doručit, proto jeho vyjádření chybí. S odvoláním na §63 zákona a §48 odst. 2 o.s.ř. k doručení došlo dne 14. 2. 2000 (viz č.l. 15). Právní zástupce stěžovatele v replice na vyjádření účastníka, tj. Vrchního soudu v Praze, setrval na podané ústavní stížnosti. Zdůraznil zejména, že se účastník nevyjádřil k jejím bodům 4. a 5. II. Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména se spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 82/97 a dospěl k následujícím závěrům. Podaná ústavní stížnost je důvodná. Prvostupňový obecný soud v řízení o žalobě na ochranu osobnosti stěžovatele ve smyslu §11 o.z., nepostupoval důsledně v intencích zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Vzhledem k předmětu dokazování v řízení o zmíněné žalobě byla klíčovou skutečností otázka výhodnosti, či nevýhodnosti smluv uzavřených stěžovatelem jménem ČSSD. Nalézací soud byl toho názoru, že hodnocení předmětných smluv z uvedených hledisek předmětem dokazování být nemůže. Nicméně přesto v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatuje, že v řízení, jež mu předcházelo, bylo prokázáno, že svědek Mgr. I. S. smlouvy za nevýhodné skutečně považoval. K tomu soud ještě dodává: "V tomto případě se jedná o názor osoby (rozuměj uvedeného svědka), která s ohledem na své postavení byla věrohodná a jednalo se o jeho názor za situace, že byl osobou, která v té době odpovídala za finance strany (ČSSD)." Zároveň však, v průběhu prvního výslechu byl svědek dotázán v souvislosti s uzavíráním jedné z předmětných smluv:"V čem je nevýhodnost tohoto konkrétního jednání?". Soud však tuto otázku nepřipustil (č.l. 16 v.v. sp. zn. 37 C 82/97), zřejmě proto, že svědkovi nebyla položena otázka, jak požaduje zákon, nýbrž že byl jen vyzván, aby k předmětu dokazování zaujal nějaké stanovisko. Přesto však se odpověď na nepřípustnou otázku protokoluje (č.l. 16 v.v. cit. sp. zn.) a obecný soud z ní nadále vychází. Porušeno tak bylo ustanovení §126 odst. 3 o.s.ř. Prvostupňový soud v této záležitosti rovněž vycházel z písemného vyjádření jmenovaného svědka (č.l. 25 - 27 cit. sp. zn.), které při dalším ústním jednání přečetl, aniž by byl svědek k obsahu tohoto vyjádření vyslechnut (č.l. 51v.v. cit. sp. zn.). Zde obecný soud nerespektoval §126 odst. 1 (nutnost ústní výpovědi svědka), §115 odst. 1 (zásada ústnosti) a §122 (zásada přímosti) o.s.ř. Proti tomu stěžovatel namítal, že žádnou smlouvu, která by byla nevýhodná, nebo nápadně nevýhodná pro sociální demokracii neuzavřel. Jako důkaz pro toto své tvrzení navrhl v průběhu soudního jednání dne 4. 3. 1998 předložení předmětných smluv. K žádosti nalézacího soudu, nikoli však postupem podle §129 odst. 2 o.s.ř., byly svědkem Mgr. I. S. předloženy smlouvy nekompletní, tedy pouze jejich části, jimiž byl proveden důkaz jejich přečtením (č.l. 28 až 30, č.l. 51 a n. cit. sp. zn.). K přečteným listinným důkazům připomínek nebylo. Vzhledem k tomu však, že uvedený důkaz byl pro věc samu rozhodující, a že nebylo v souladu se zákonem, pokud obecný soud vycházel pouze a jen z názoru jediného svědka na předmět dokazování, nikoli z toho, co o věci ví, jakož i proto, že otázka výhodnosti hospodářských smluv je otázkou odbornou, měl prvostupňový soud dokazování doplnit postupem podle §127, minimálně ve smyslu odst. 4 o.s.ř., jehož předmětem měly být smluvní texty úplné. Proč se tak nestalo, to obecný soud, přestože mu to ukládá §157 odst. 2 o.s.ř., neuvedl. Podle názoru Ústavního soudu potřeba znaleckého dokazování vyplynula z dosud provedeného dokazování před obecným soudem. Místo toho soud hodnotil výhodnost, či nevýhodnost předmětných smluv sám, a to na základě důkazů provedených v rozporu s o.s.ř., čímž porušil zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Nejen např. v trestním řízení, nýbrž i v řízení občanskoprávním musí být jedním z kritérií hodnocení důkazů zákonnost. Vedle zákonnosti se v rámci volného hodnocení důkazů zdůrazňuje nutnost respektovat pravidla logického myšlení. I v tomto bodě obecný soud uvedenou zásadu porušil, když, jak již řečeno, nejprve hodnocení výhodnosti příslušných smluv z předmětu dokazování vyloučil, ovšem vzápětí k závěru o jejich nevýhodnosti dospívá a činí vlastní rozhodnutí meritorní. V odvolacím řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností další napadené rozhodnutí, a to příslušného vrchního soudu, tento soud předně konstatoval, že: "I když obecně lze souhlasit se žalobcem, že soud je oprávněn posuzovat výhodnost či nevýhodnost uzavřených smluv, je třeba poukázat na to, že v dané věci soud prvního stupně zcela správně vycházel z výpovědi svědka, tehdejšího místopředsedy ČSSD, z níž učinil zásadní skutková zjištění." Dále se odvolací soud, i po opakovaném důkazu obsahem předmětného článku, ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a zásadně i s jeho právním posouzením věci. Jinými slovy, soud odvolací nijak nereagoval na výše uvedená procesní pochybení soudu nalézacího a bezezbytku se s jeho rozhodnutím ztotožnil. Lze proto i rozsudku vrchního soudu přičíst stejná porušení zákona, jako v případě rozsudku městského soudu. III. Ústavním soudem zjištěná a popsaná procesní pochybení obecných soudů, jejichž rozsudky jsou předmětem ústavní stížnosti, dosahují podle jeho názoru do ústavní roviny. Ústavní soud je vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska bylo již mnohokrát konstatováno (sp. zn. IV. ÚS 360/97), že Ústavní soud není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů. To však nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud nemůže bez dalšího přehodnocovat hodnocení důkazů provedené soudem obecným, jehož rozhodnutí je napadeno ústavní stížností. Ústavní soud se však může a musí zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří především právo na to, aby soudy zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivý proces formulované v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Jejich porušení se projevilo i ve výše uvedených procesních pochybeních obou obecných soudů. Pokud jde o ochranu osobní cti, rozhodnutí o této otázce závisí na dokazování provedeném obecnými soudy, které ovšem nesmí trpět právními a ústavněprávními vadami, jak byly zjištěny v tomto nálezu. Takovýmito vadami zatížený soudní proces totiž v sobě obsahuje přinejmenším možnost následného vadného meritorního rozhodnutí o hmotněprávní otázce. IV. Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno podle §82 odst. 1 zákona vyhovět. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona napadená rozhodnutí obou obecných soudů, jak jsou specifikována v úvodní části tohoto nálezu, zrušit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 28. června 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:1.US.641.99
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 641/99
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 102/18 SbNU 387
Populární název Zákonnost jako kritérium hodnocení důkazů v občanskoprávním řízení
Datum rozhodnutí 28. 6. 2000
Datum vyhlášení 28. 6. 2000
Datum podání 23. 12. 1999
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §115, §122, §126, §127, §129, §132, §157
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení  
Věcný rejstřík odškodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-641-99
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 33331
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28