ECLI:CZ:US:2000:2.US.152.99
sp. zn. II. ÚS 152/99
Usnesení
II. ÚS 152/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. J., J. M., a Ing. J. M., zastoupených JUDr. L. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 24 Co 81/98, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 1999, sp. zn. 24 Co 81/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 12. 1997, č.j. 10 C 283/91-237, a kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelů na připuštění dovolání. Stěžovatelé tvrdí, že při rozhodování obou soudů došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy (sdělení č. 209/1992 Sb.) a čl. 90 Ústavy ČR spolu s čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem požádali o připuštění dovolání, čemuž ale odvolací soud ve výroku rozsudku nevyhověl.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli zastoupeni advokátem na základě plné moci.
S ohledem na právní okolnosti podání si Ústavní soud od Okresního soudu v Trutnově vyžádal soudní spis, vyjádření účastníka řízení a na tomto základě nejdříve posoudil přípustnost ústavní stížnosti.
Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, 2e stěžovatelé skutečně během odvolacího řízení navrhli (soudní spis sp. zn. 10 C 283/91 vedený Okresním soudem v Trutnově, č.1. 273), aby Krajský soud v Hradci Králové připustil dovolání v případě, že by potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu v Trutnově, a to se zřetelem k výkladu otázky tísně. Tomuto návrhu však Krajský soud ve výroku rozsudku nevyhověl. Současné stěžovatele poučil o opravném prostředku.
K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko. V případě, že účastník řízení požádá o připuštění dovolání, postupuje v souladu s ustanovením §239
11. ÚS 152/99
o.s.ř., ve znění zákona č. 238/1995 Sb. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, má odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužije, nedošlo ve smyslu ustanovení §75 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je prostředkem ultima rado, kterým je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Povinností stěžovatelů bylo proto vyčerpat všechny jim dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok. Tak tonu bylo v předmětném sporu, nebot' stěžovatelé požádali Krajský soud v Hradci Králové o připuštění dovolání, čímž si takový zákonný nárok zjednali. Ten jim ale ve stížností napadeném rozhodnutí nevyhověl, ačkoli potvrdil rozsudek soudu 1. instance. Jestliže tedy stěžovatelé opírají svou stížnost mimo jiné o argument, podle kterého obecné soudy rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení věci (otázka tísně) a přitom se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, měli zde zákonem zaručený prostředek, kterým se mohli proti takovému postupu obecných soudů bránit. O ústavní stížnosti, která by byla podána souběžně s dovoláním, by mohlo být rozhodnuto teprve v případě, že by Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže nahrazovat Nejvyšší soud při hodnocení toho, co je z hlediska jednotné judikatury obecných soudů otázkou po právní stránce zásadního významu. K řešení těchto sporných právních otázek je určeno v případě potvrzujících rozsudků a usnesení odvolacích soudů dovolání podle š 239 odst. 1, popř. §239 odst. 2 o.s.ř. Protože stěžovatelé zákonem založenou procesní možnost dovolat se nevyužili, nezbylo ústavnímu soudu než konstatovat, že jejich podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2000
JUDr. Vojtěch Cepl, soudce Ústavního soudu ČR