infUsLengthVec58, infUs6plusVyrok, infUsKratkeRadky-579-000,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.12.2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 190/20 SbNU 319 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.178.2000

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Zákaz analogie k tíži pachatele

Právní věta K výkladu a aplikaci §3 odst. 1, §9 odst. 2, §10 odst. 1 písm. c) a §89 odst. 3 ve vztahu k §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), v řízení před obecným soudem, z hlediska výkladu a aplikace čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud v rámci stížnostního řízení Ústavní soud zjistí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení trestního zákona tím, že skutkový stav věci, zakládající pouhou pomoc ke spáchání dokonaného trestného činu loupeže, spáchaného jiným, byl právně kvalifikován jako spolupachatelství na tomto trestném činu, takové rozhodnutí zruší. Totéž platí, jestliže v důsledku takovéhoto pochybení obecný soud kvalifikuje daný skutkový stav věci jako další dílčí útok jediného pokračujícího trestného činu spáchaného formou spolupachatelství loupeže. Ústavní soud posoudí takovýto postup obecného soudu jako nepřípustnou analogii trestního zákona (§9 odst. 2), která jde k tíži pachatele, neboť cestou této analogie se mu z hlediska viny přičítá přísněji trestná forma trestné součinnosti, než jaké se dopustil, popř. v důsledku toho i přísněji trestná forma trestného činu, tzn. trestný čin pokračující ve větším rozsahu, než jaký skutečně spáchal. Uvedeným postupem obecného soudu je dotčeno nejen ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., stanovící, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, nýbrž i ustanovení čl. 39 Listiny, zakotvující ústavní princip legality trestního práva, tzn., že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jenž analogii legis in malam partem vylučuje.

ECLI:CZ:US:2000:2.US.178.2000
sp. zn. II. ÚS 178/2000 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl po ústním jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99, takto: 1) Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99 byl ve vztahu k navrhovateli porušen ustanovením čl. 39 Listiny zaručený ústavní princip legality trestního práva hmotného (zákaz analogie k tíži pachatele). 2)Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99 se ve vztahu k osobě navrhovatele zrušuje. Odůvodnění: Dne 21. 3. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 20. 3. 2000, jímž stěžovatel J. Š., brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99. Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále byla napadaným rozhodnutím porušena zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel se cítí poškozen též ve svém právu podle čl. 24 Listiny, jenž zaručuje, že příslušnost ke kterékoliv etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. I. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1999, č.j. 2 T 17/99-1099 odsouzen s dalšími spoluobžalovanými pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění prvostupňového soudu dopustit tím, že společně se spolupachateli, a po vzájemné dohodě: 1.dne 21. 9. 1998 kolem 04. 45 hodin v M., okres Brno-venkov, vstoupili do prodejny čerpací stanice ARAL, kde si zakoupili kávu a poté s namířenou plynovou pistolí, kterou držel jeden ze spolupachatelů, spolu s ostatními přinutil, se slovy, která pronesl jeden ze zúčastněných, že se jedná o přepadení, pokladního čerpací stanice k vydání finanční hotovosti z pokladny a zmocnil se tak finanční částky ve výši 29 444, 10 Kč, 2.dne 29. 9. 1998 kolem 02. 15 hodin v H., okres Vyškov, vstoupili do prodejny čerpací stanice Benzina a. s., kde si zakoupili kávu; poté, co se prodávající otočil, namířil na něho jeden ze spolupachatelů plynovou pistoli a všichni po něm požadovali vydání finanční hotovosti; poté, co pokladní vyjmul zásuvku pokladny, vybral z ní stěžovatel bankovky, další spolupachatel vzal z pultu karton cigaret a láhev whisky, čímž způsobili škodu ve výši celkem 19 650,- Kč, 3.po předchozí dohodě, dne 22. 10. 1998 v B., v klenotnictví V., když jeden ze spolupachatelů odvedl pozornost prodavačky, druhý jí přiložil plynovou pistoli ke krku, poté ji připoutali k topení kovovými pouty a vyhrožovali zabitím, se následně zmocnili šperků ze žlutého kovu v celkové hodnotě 1 243 724, 40 Kč, kazet na šperky v hodnotě 7 403,- Kč a finanční hotovosti ve výši 11 329, 50 Kč a 1 100,- Kč, zatímco stěžovatel po celou dobu čekal ve vozidle, s nímž po činu všichni tři odjeli, přičemž stěžovatel poté většinu šperků převzal a prodával. V ústavní stížnosti se vytýkají pochybení nalézacímu i odvolacímu soudu spočívající v tom, že jejich rozhodnutí se opírají o neúplná a nejasná skutková zjištění. Oba soudy též podle názoru stěžovatele nezhodnotily náležitě všechny důkazy, nepřihlédly dostatečně ke všem skutečnostem, které z výsledků dokazování vyplynuly a neprovedly další důkazy, jež navrhoval. Nejasnost skutkových zjištění, rozpory mezi výrokem o vině a jeho odůvodněním, jakož i kusost dokazování ve svém důsledku znamenaly jednak dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jednak vadné závěry skutkové a právní. Stěžovatel od samého počátku trestního řízení popíral jakoukoliv svoji účast na předchozí dohodě o budoucí loupeži u benzínového čerpadla ARAL. V době páchání tohoto činu ostatními byl pro svou duševní indispozici zcela "mimo". Proto také napadl závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stejné námitky vznáší stěžovatel i v souvislosti s loupeží u čerpací stanice Benzina, a. s. Navíc soudu nalézacímu vytýká, že ve svém rozsudku vůbec nezhodnotil důkaz, jinak provedený u hlavního líčení, a sice videozáznam z místa činu; z předmětného záznamu totiž nevyplýval stěžovatelův podíl na loupeži, jak jej soud popsal ve svém rozhodnutí. V tom ústavní stížnost spatřuje porušení §2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Soudu prvostupňovému je stěžovatelem dále vytýkáno, že k soudem tvrzené předchozí dohodě na budoucí loupeži v klenotnictví vůbec nedošlo, soud ji pouze konstruuje z výpovědi jednoho ze spolupachatelů, nehledě na fakt, že stěžovatel sám jakoukoliv účast na podobných dohodách od počátku popírá. Ústavní stížnost napadá také způsob zjištění výše škody, způsobené v klenotnictví, nakolik do ní soud prvního stupně zahrnul marži ve výši 200 - 300 procent, jakož i daň z přidané hodnoty. Nebylo přihlédnuto ani k náhradě škody ve výši necelých 700 000,- Kč, likvidované příslušnou pojišťovnou. Proto byl podán návrh na nový znalecký posudek stran správného zjištění výše způsobené škody. Podle názoru stěžovatele nebyla jeho účast na loupeži v klenotnictví prokázána. Co se týče jeho podílů na loupežích u čerpacích stanic, namítá svou psychickou indispozici, která byla důkazně zdokumentována znalci tak, že odpovědnost byla v obou případech dána. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již v odvolání napadal znalecké vyšetření jako nedostatečné, navrhoval též výslechy lékařů, tzn. svého ošetřujícího sexuologa, jakož i primáře psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice, kde strávil převážnou část své vazby. Kromě toho usiloval o revizní posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterémužto návrhu nalézací soud nevyhověl. Odvolacímu soudu potom ústavní stížnost vytýká, že nedostál své přezkumné povinnosti. Na řadu konkrétních námitek vůbec nereagoval, a pokud ano, zjednodušil si situaci jejich bagatelizováním a tvrzením, že jsou neopodstatněné. Konkrétně připomíná neprovedení důkazu videozáznamem před odvolacím soudem. Dále nesouhlasí s hodnocením průběhu vyšetření duševního stavu stěžovatele znalci, jak toto hodnocení provedl odvolací soud a naopak tvrzenou nedostatečností vyšetření zdůvodňuje návrh na nový znalecký posudek soudními psychiatry. Ústavní stížnost též odmítá hodnocení nalezeného obalu od pout v bydlišti stěžovatele, jak je provedl odvolací soud: ze zajištěné věci dovodil vztah stěžovatele k poutům, použitým při loupeži v klenotnictví, ačkoliv se jednalo o obal od dětských pout, určených ke hrám. Pokud se jedná o výši způsobené škody, výtka soudu odvolacímu se soustředila na fakt, že tento soud, vzdor novému posudku, odlišnému od toho, z něhož vycházely oba obecné soudy, setrval na svém názoru stran výše škody. V průběhu řízení doplnil advokát stěžovatele podanou ústavní stížnost ověřenou kopií "znaleckého posudku" soudního psychiatra, z něhož vyplývá, že stěžovatel v době spáchání trestných činů, uvedených v napadeném rozsudku obecného soudu, trpěl poruchami osobnosti. V důsledku toho byly jeho ovládací schopnosti sníženy na polovinu, tedy podstatně. Tím je odůvodněn dřívější návrh stěžovatele na nové znalecké zkoumání jeho duševního stavu. Dodatečné znalecké zkoumání bylo možné až nyní, kdy je stěžovatel ve výkonu trestu, nehledě na fakt, že v probíhajícím trestním řízení návrh v tomto směru obecné soudy odmítly. Porušením trestního řádu ve výše uvedených směrech byla podle názoru stěžovatele dotčena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy. Dále presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jakož i čl. 24 Listiny, garantující zákaz diskriminace vzhledem k národnostní či etnické příslušnosti. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí odvolacího soudu, uvedené v úvodní části tohoto rozhodnutí, zrušil. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, jakožto zástupce účastníka nesouhlasí s námitkami, jež jsou podstatou podané ústavní stížnosti a navrhuje její zamítnutí. V podrobném svém vyjádření k návrhu předně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, neboť podstata námitek stěžovatele je shodná s jeho původním odvoláním. K námitkám, směřujícím vůči postupu samotného vrchního soudu zvláště dodává: Vrchní soud nesdílí názor stěžovatele, podle něhož obecné soudy náležitě neprověřily jeho psychický zdravotní stav; zcela také odmítá jako zjevně nepodložený jeho názor, že v dané věci postupoval obecný soud uvedeným způsobem proto, že stěžovateli nevěřil pro jeho příslušnost k rómskému etniku. Námitku stěžovatele stran porušení zásady presumpce neviny rovněž nepovažuje za relevantní, neboť na odvolání tehdejšího obžalovaného reagoval soud odvolací dalším dílčím dokazováním tak, aby prokázal či vyvrátil tvrzení odvolatele. Na rozdíl od stěžovatele neshledal odvolací soud žádný extrémní nesoulad mezi obsahem jednotlivých důkazů a skutkovými zjištěními z nich plynoucími, jakož ani extrémní nesoulad mezi těmito zjištěními a právními závěry o ně se opírajícími, který by odůvodňoval ingerenci Ústavního soudu. K námitce stěžovatele, že důkaz videozáznamem z průmyslové kamery, v souvislosti s loupeží u Benziny, a. s., měl provést sám odvolací soud, účastník uvedl, že s tímto videozáznamem se soud seznámil v rámci přípravy na veřejné zasedání. Pokud jde o námitky stěžovatele vůči úplnosti a správnosti znaleckého posudku na jeho osobu z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byly jím uplatněny v zásadě až v rámci odvolacího řízení, ač nepochybně mohly být vzneseny ve stadiích dřívějších (např. již při seznámení se s obsahem vyšetřovacího spisu). Účastník připouští, že uvedená skutečnost nemůže jít k tíži stěžovatele, na straně druhé však byla jeho postupem do značné míry ztížena možnost znalců, kteří posudek zpracovali, se k těmto námitkám vyjádřit. Námitky proti znaleckému posudku nezazněly ani u hlavního líčení. V reakci na ústavní stížnost v tomto bodě, tedy tvrzenou neznalost osoby stěžovatele jedním ze znalců (MUDr. F. S.), vrchní soud vyžádal a ke svému vyjádření připojil písemné stanovisko tohoto znalce a navrhl jeho provedení jako důkazu v řízení před Ústavním soudem. Ve vztahu ke škodě a stanovení její výše odkazuje účastník na odůvodnění napadeného rozsudku. Své vyjádření vrchní soud uzavírá návrhem, aby předmětná ústavní stížnost byla z věcných důvodů buď odmítnuta jako neopodstatněná, anebo po provedeném řízení zamítnuta. Vrchní státní zástupce v Olomouci, v postavení vedlejšího účastníka, ve svém vyjádření označil podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. Podle jeho mínění oba obecné soudy přesvědčivě reagovaly na námitky stěžovatele, které uplatnil již v trestním řízení, a s nimiž se vypořádaly ve svých rozsudcích. Zejména to platí o hodnocení změn ve výpovědi jednoho ze spolupachatelů jako účelových. Rovněž tak znalecké dokazování, zaměřené k osobě stěžovatele jako pachatele loupeží, netrpělo podle vyjádření vedlejšího účastníka vadami, které ústavní stížnost vytýká. Námitce stran nedůvěry soudu stěžovateli pro jeho etnickou příslušnost oponuje konstatováním, že v dané trestní věci nebyli odsouzeni pouze Rómové. Ostatní vedlejší účastníci, tzn. pojišťovny Kooperativa a Allianz, využily práva, které jim dává §28 odst. 2 zákona, a svého procesního postavení se vzdaly. Fyzické osoby jakožto poškozené se k návrhu na zahájení řízení nevyjádřily. V replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka zaujal stěžovatel ústy svého advokáta následující stanovisko: Nesouhlasí s důvody, které uvedl předseda senátu vrchního soudu. Ohledně zjišťování zdravotního stavu stěžovatele setrvává na tom, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebyl řádně zpracován. Odvolacímu soudu vytýká, že se v tomto směru spokojil jen s vyjádřením zpracovatelů posudku. Poukazuje na ve spise doložený fakt, že vyšetření stěžovatele trvalo mnohem kratší dobu, než kterou účtovali znalci, a sice dobu natolik krátkou, že to vzbuzuje důvodné pochyby o kvalitě posudku, nehledě na skutečnost, že znalci neměli k dispozici zdravotní dokumentaci stěžovatele z předcházející doby. Proto následoval nový znalecký posudek, zaslaný Ústavnímu soudu jako doplnění návrhu, k němuž jako k důkazu by mělo být přihlédnuto. Dále trvá na své výhradě k důkazu videozáznamem v tom směru, že jej tak, jak byl promítnut, tedy proveden v hlavním líčení, z trestné činnosti neusvědčuje; předpokládá, že tento důkaz provede sám Ústavní soud. Také vytýká účastníku ignorování některých částí podané ústavní stížnosti (hodnocení zajištěné krabičky od pout, zápočet daně z přidané hodnoty). Vedlejšímu účastníku se v replice připomíná nepochopení podstaty podané ústavní stížnosti, nakolik pouze konstatoval, že ústavní stížnost jen zopakovala argumenty obhajoby stěžovatele v trestním řízení, s nimiž se obecné soudy dostatečně vypořádaly, včetně znaleckého zkoumání zdravotního stavu a stanovení výše způsobené škody. Stěžovatel zdůrazňuje samostatné důvody své ústavní stížnosti, jdoucí nad rámec dřívější obhajoby. K nim se ovšem vedlejší účastník nevyjádřil. Domněnku o etnicky podbarvené zaujatosti obecných soudů vůči osobě stěžovatele dokládá na způsobu hodnocení důkazů v jeho neprospěch (změna svědecké výpovědi, obal od pout, videozáznam). Závěrem stěžovatel konstatuje, že obě vyjádření k jeho návrhu důvody, o něž se opírá, nikterak nevyvracejí. II. Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS: MVV-421/557-98, sp. zn. 12 T 11/99) a dospěl k následujícím závěrům. Podaná ústavní stížnost je důvodná. V souvislosti s útoky uvedenými v bodech 1. a 2. výrokové části rozsudku vrchního soudu napadá ústavní stížnost způsob, jakým bylo vedeno dokazování ohledně deliktní způsobilosti stěžovatele. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie byl opřen podle jejího tvrzení o zcela nedostatečné stěžovatelovo vyšetření, proto byly již v průběhu trestního řízení navrhovány výslechy ošetřujících lékařů stěžovatele, jakož i revizní znalecký posudek. Obojí obecné soudy odmítly. Z připojeného vyšetřovacího (ČVS: KVV-890/10-98) a soudníh o spisu (sp. zn. 2 T 17/99) Ústavní soud zjistil, že prvostupňový soud nevyhověl návrhu na slyšení svědka MUDr. P. z toho důvodu, že z jeho lékařské dokumentace vycházeli již zpracovatelé znaleckého posudku na stěžovatele (MUDr. M., MUDr. S.); č.l. 718, 723, 770 sv. II., č.l. 985, 1128 sv. III. Osobní výslech navrhovaného svědka by tedy nepřinesl nic nového. Výslech MUDr. Sm. neprovedl nalézací soud proto, že se měl týkat schopnosti stěžovatele k výkonu vazby, což nebylo pro rozhodnutí ve věci podstatné, když schopnost účasti na hlavním líčení stěžovatel nepostrádal. Návrh na výslechy jmenovaných svědků opakoval stěžovatel i v odvolání. Nezávisle na tom doporučovali jejich výslech i sami zpracovatelé předmětného znaleckého posudku ve vyjádření MUDr. F. S. (č.l. 1185, sv. III.), zpracovaném na žádost předsedy odvolacího senátu vrchního soudu, jehož rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí se o této skutečnosti zmiňuje na s. 25, v souvislosti s odůvodněním, proč nebylo nutno vyhovět návrhům na znalecké dokazování ve výše uvedeném směru. Vrchní soud zde konstatuje, že neshledává potřebu provést další dokazování, ".a to ani při písemném vyjádření MUDr. S., neboť hranice dokazování jsou určovány potřebností dokazování nezbytného pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, v daném případě soudu." Výslovně reaguje též na návrh stěžovatele na revizní posudek, vzhledem k tomu, že původní posudek nebyl údajně zpracován řádně. Vrchní soud proto zdokumentoval fakta svědčící o tom, že vyšetření stěžovatele oběma znalci proběhlo v náležitém čase (č.l. 1182, 1185 sv. III.), ne tedy jak uváděla ústavní stížnost. K tomu dále navrhuje vrchní soud jako účastník řízení listinný důkaz, zmíněný výše, kde znalec MUDr. S. rovněž dokládá řádnost zpracování znaleckého posudku na osobu stěžovatele (č.l. 45 a n. sp. zn. II. ÚS 178/2000). Zde se popisuje ambulantní péče poskytnutá stěžovateli v době od měsíce října 1996 do června 1997, nijak příčinně nesouvisející se skutky, pro něž byl stěžovatel odsouzen napadeným rozsudkem vrchního soudu. Označeno je též místo citace zdravotnické dokumentace, z níž bylo při zpracování znaleckého posudku čerpáno, včetně dokumentace dalších vyšetření, zhodnocených při podání předmětného posudku. Po celu dobu zpracování znalecké expertizy byla znalcům k dispozici též dokumentace ze sexuologického oddělení Fakultní nemocnice v Brně - Bohunicích. Znalci též opakovaně konzultovali s ošetřujícím lékařem stěžovatele, MUDr. M. P., jakož i s primářem psychiatrického oddělení vězeňské nemocnice v Brně - Bohunicích, MUDr. S. Pokud vrchní soud odmítl návrh vyslechnout ošetřující lékaře stěžovatele i poté, co totéž doporučili sami zpracovatelé znaleckého posudku, který je stěžovatelem zpochybňován, potud dostál liteře zákona, požadující, aby se soud v odůvodnění vypořádal s obhajobou také v tom smyslu, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 tr. ř.). Právní zástupce stěžovatele doplnil ústavní stížnost jím vyžádaným "znaleckým posudkem" z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - sexuologie (prof. MUDr. M. Z., DrSc.), byť procesně použitelným jen jako listinný důkaz, (§106 tr. ř., za středníkem, pokud by ještě probíhalo trestní stíhání, §49, §63 zákona, §127 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.", pokud jde o stížnostní řízení před Ústavním soudem). Ten svými závěry staví do poněkud jiného světla procesní znalecký posudek z trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Zatímco tento znalecký posudek konstatuje lehce, nepodstatně sníženou ovládací schopnost stěžovatele, onen listinný důkaz dospívá ke snížené ovládací schopnosti asi do poloviny. Za daného stavu dokazování v řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud toho názoru, že předložený listinný důkaz by mohl dokumentovat nanejvýše zmenšenou příčetnost stěžovatele, to v návaznosti na jeho účast na útocích uvedených pod bodem 1. a 2. Z hlediska viny stěžovatele těmito útoky se ovšem v důsledku tohoto listinného důkazu nic nemění. Pro závěr o trestní odpovědnosti pachatele z pohledu jeho deliktní způsobilosti totiž postačí kromě plné příčetnosti i pouhá příčetnost zmenšená. Jinou je otázka trestání takového pachatele, kde zmenšená příčetnost jím nezaviněná právně relevantní být může, resp. relevantní je (§24, §32 tr. zák.). Takto však ústavní stížnost svůj předmět nestaví. Stěžovatel dále namítá rozpory mezi výrokem o vině v bodě 1. rozsudku krajského soudu a jeho odůvodněním. Dikce výroku podle jeho mínění naznačuje, jako by i on sám někoho nutil k vydání finanční hotovosti (viz slova: ".přinutili se slovy, že se jedná o přepadení."). Naproti tomu z textu odůvodnění na s. 5 vyplývá, že pistolí mířil a slova o přepadení vyřkl jen jeden ze spolupachatelů, zatímco stěžovatel celou dobu pouze stál u pultu. Fakt, že zmíněná slova pronesl jen jeden ze spolupachatelů, tedy ten, jenž zároveň hrozil pistolí, nemění ničeho na tom, že svědka - prodavače u čerpací stanice ARAL - přinutili ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.) všichni v tom okamžiku na místě činu přítomní. Jak stěžovatel, tak další ze spolupachatelů vnímali, co se v prodejně děje a tím, že proti tomu nic nepodnikli, konkludentně společně realizovali pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci; to také v rámci dokončení této loupeže uskutečnili, když se o odcizené peníze podělili. Naprosto shodná námitka stěžovatele se týkala i výroku o vině pod bodem 2. a jeho neshody s odůvodněním. Tvrzené rozpory mezi oběma částmi výroku o vině a jejich odůvodněním jsou trestněprávně bezvýznamné. Nezakládají vadu napadeného rozhodnutí, jež by měla spočívat v porušení §125 tr. ř. V návaznosti na bod 2. výroku o vině napadá ústavní stížnost nedostatečné zhodnocení důkazu, a sice videozáznamu z prodejny čerpací stanice Benzina a. s. Z protokolu o hlavním líčení před soudem prvního stupně (č.l. 1068, sv. III.) vyplývá, že soud provedl podle §213 odst. 2 tr. ř. per analogiam důkaz promítnutím tohoto videozáznamu z kazety, přiložené ke spisu. Poté se k dotazu předsedy senátu žádný z obžalovaných, tedy ani stěžovatel, k tomuto důkazu nevyjádřil, tedy nevznesl námitky. Účastník řízení, zastoupený předsedou senátu vrchního soudu, v této souvislosti konstatoval, že odvolací soud se s videozáznamem seznámil v rámci přípravy na veřejné zasedání. V průběhu samotného veřejného zasedání předmětný důkaz již neprováděl, neboť z tohoto důkazu vycházel tak, jak jej provedl soud nalézací. Nakolik předmětný důkaz úzce souvisel se svědeckou výpovědí Z. Č. (č.l. 1017-1018, sv. III.), natolik bylo důležité, zda se oba důkazy shodovaly, či nikoliv. Po provedení obou těchto důkazů k nim stěžovatel žádné připomínky neměl, rovněž ani jeho obhájce. Podezření na rozpor mezi oběma těmito důkazy tedy nevzniklo. Namítá-li se proto následně v ústavní stížnosti, že soud nalézací se ve svém rozhodnutí o videozáznam vůbec neopíral, ačkoliv jej v hlavním líčení provedl, a vycházel tudíž jen z výpovědi jmenovaného svědka, nelze uvedený postup soudu hodnotit jako rozporný s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tak by tomu bylo pouze za předpokladu, že by mezi oběma důkazy rozpor svědčící stěžovateli existoval, přičemž by na něj obhajoba upozornila již v řízení před obecným soudem, avšak ten by uvedenou námitku ignoroval a ve svém rozhodnutí by vycházel jen z důkazu, svědčícího v neprospěch stěžovatele. To se však nestalo. Vůči výroku o vině, týkajícímu se skutkového stavu věci popsanému v bodě 3., stěžovatel namítá jeho nepřezkoumatelnost. Postrádá důkazně podložené zjištění toho, kdo loupež vymyslel, jaká byla role toho kterého obžalovaného a konečně zjištění toho, jak se kdo na loupeži podílel. Z výpovědí spoluobžalovaného P. Š. v přípravném řízení (č.l. 466, sv. II.) plyne závěr o nedostatečné subjektivní stránce stěžovatele ve vztahu ke skutkovému stavu věci v bodě 3. Naproti tomu z výpovědí spoluobžalovaného Z. K. jak v přípravném, tak v soudním stadiu trestního řízení vyplývá naprostý opak. Jmenovaný svědek posléze i tuto výpověď mění, a sice ve prospěch stěžovatele, ovšem soud nalézací jí neuvěří z důvodů nejasnosti, nelogičnosti této změny a přidržuje se jeho původních výpovědí. Za tohoto stavu dokazování tu přetrvával podstatný rozpor ve výpovědích obou spoluobžalovaných stran účasti, či neúčasti stěžovatele na skutkovém stavu věci uvedeném v bodu 3. Sám stěžovatel jakoukoliv účast na loupeži ve zlatnictví popíral. Jak dokládá rozsudek nalézacího soudu (č.l. 1114, sv. III.), krajský soud řešil tento rozpor tím, že vycházel jen z původních výpovědí Z. K. před jejich změnou. Změnu ve výpovědi tohoto svědka odmítl, jak uvedeno shora, a v důsledku toho se přiklonil k výpovědi pro stěžovatele nepříznivé, z hlediska ostatních důkazů hodnocené jako logické a nikoliv rozporné (č.l. 1122, sv. III., §2 odst. 6 tr. ř.). Zjištění, z těchto důkazů dovozená stran skutkového stavu věci uvedeného pod bodem 3., právně posoudily oba obecné soudy společně s útoky uvedenými pod bodem 1. a 2. jako třetí dílčí útok v rámci jediného skutku de iure, právně kvalifikovaného jako pokračující trestný čin loupeže, spáchaný všemi zúčastněnými, tedy i stěžovatelem, a to ve spolupachatelství (§9 odst. 2, §234 odst. 1, odst. 3, §89 odst. 3 tr. zák.). Skutečností zůstává, že soudy odkaz na §9 odst. 2 a §89 odst. 3 tr. zák. v právní kvalifikaci skutku, ve výrokové části svých rozsudků, v souladu s praxí Nejvyššího soudu neuvedly, ačkoliv v odůvodnění zmiňovány jsou (č.l. 1122-1123, sv. III.), přitom jim to ukládá §120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. Pokračováním v trestném činu, podle §89 odst. 3 tr. zák., se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle konstantní judikatury jednou ze základních podmínek pokračování v trestném činu je, že pachatel (spolupachatel) dílčími útoky uskutečňuje ten samý trestný čin. Nemůže být proto součástí pokračování v trestném činu spáchaného formou pachatelství (spolupachatelství) i útok, jímž pachatel naplňuje znaky pouhého účastenství. U pachatele (spolupachatele) a u účastníka nejde o totožné jednání uvedené ve (stejné) skutkové podstatě trestného činu, proto útok naplňující znaky účastenství nemůže být dílčím útokem pokračujícího trestného činu spáchaného formou pachatelství (spolupachatelství) /Sb. rozh. tr. č. 22/1990, Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, s. 523-524.). V jednání stěžovatele, popsaném pod bodem 3. ve výroku obou rozhodnutí, jakož i v odůvodněních, lze podle názoru Ústavního soudu spatřovat nanejvýše pomoc k loupeži jako k hlavnímu trestnému činu obou spolupachatelů, ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., nikoliv však spolupachatelství této loupeže, podle §9 odst. 2 tr. zák. Tuto právně kvalifikační variantu zvažoval i soud nalézací (č.l. 1122 - 1123, sv. III.), nicméně nakonec se přiklonil k závěru o spolupachatelství všech tří zúčastněných i v případě loupeže ve zlatnictví, ač to neopřel o žádný konkrétní právní argument (č.l. 1123, sv. III). Daný právní závěr procesní soud učinil vzdor tomu, že pomoc jako forma účastenství nemůže naplnit "skutkovou podstatu" spolupachatelství, tedy zároveň stále "stejnou skutkovou podstatu", jak požaduje legální definice pokračování. V rozporu s ní, jakož i v rozporu s citovaným judikátem, posoudily pak oba obecné soudy skutkový stav věci uvedený pod bodem 3. jako jeden z dílčích útoků pokračující společně spáchané loupeže. Správně se však jednalo o samostatný skutek stěžovatele, právně spočívající v pouhém účastenství v užším smyslu ve formě pomoci, a to na hlavním trestném činu loupeže, spáchaném zbývajícími spolupachateli. I kdyby onen třetí případ byl pokryt ze strany stěžovatele subjektivně, nestačilo by to pro závěr o pokračování, a sice z výše uvedených objektivních důvodů, resp. překážek. Právní kvalifikaci pouhé "pomoci" k trestnému činu jako "spolupachatelství" na něm, nemůže odůvodnit ani v jádru chybná konstantní judikatura obecných soudů, která takovouto "extenzi", lépe řečeno "analogii legis" připouští (srov. např. č. 1/1980, č. 6/1993, č. 12/1994, 18/1994 a č. 23/1994 Sb. rozh. tr.). Pokud by stěžovatel převzal od zbývajících spolupachatelů dokonanou a dokončenou jejich loupeží získané cennosti k prodeji, mohlo by jít v jeho případě nanejvýše zase jen o pomoc, a sice jako realizaci takovéto pomoci, slíbené předem hlavním spolupachatelům (pomoc psychická a její následné uskutečnění). Pro evidentní nedostatek přinejmenším jednoho ze znaků objektivní stránky "pokračování" (tj. "naplňování stejné skutkové podstaty trestného činu") nebylo možné výše uvedený právní závěr učinit, nehledě na zpochybněnou i subjektivní stránku samotného tohoto účastenství, v důsledku již popsaných rozporů ve výpovědích spoluobžalovaných. Námitky ústavní stížnosti vůči správnosti vyčíslení škody, způsobené trestnou činností popsanou v bodu 3. výroku napadeného rozsudku, míří proti způsobu, jakým odvolací soud k výši této škody dospěl. Zejména se mu vytýká zápočet daně z přidané hodnoty. Vrchní soud v napadeném rozsudku k tomu předně uvedl, že podmínky pro přibrání znalce ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř., jak navrhoval stěžovatel i oba spoluodsouzení, neshledává. Nevyhovění návrhu na znalecké dokazování v tomto směru vrchní soud zdůvodnil poukazem na skutečnost, že charakter a rozsah odcizených šperků nebyl zpochybněn. Naopak, příslušné svědecké výpovědi jedno i druhé dostatečně zdokumentovaly. Tomuto závěru obecného soudu nelze ničeho vytýkat. Jmenovaný soud odmítl taktéž návrhy na revizní znalecký posudek ke stanovení hodnoty odcizených šperků, přestože v průběhu odvolacího řízení předložil obhájce jednoho ze spoluodsouzených znalecký posudek, jenž stanovil hodnotu odcizených šperků odlišně, tj. výhodněji pro obžalované. Obhajobou předložený posudek hodnotil vrchní soud jako listinný důkaz s poukazem na to, že znalkyně, která jej vypracovala, nebyla poučena orgánem činným v trestním řízení ve smyslu §106 tr. ř. za středníkem, což pro odmítnutí tohoto důkazu nebylo zase až tak podstatné. Co ovšem podstatné bylo, a o co oprávněně opřel vrchní soud odmítnutí tohoto důkazu obhajoby, byla nedostatečnost předloženého "znaleckého posudku" (č.l. 1235 - 1241, sv. III.), jenž nebyl ničím jiným, než přepisem seznamu odcizených šperků s oceněním, aniž by bylo přesněji uvedeno, na základě jakých skutečností znalkyně stanovila ceny jednotlivých položek. Proto obecné soudy oprávněně vycházely ze znaleckého posudku, o který se opíral soud prvního stupně. Konečně ani zmíněná stěžovatelova výtka stran započtení daně z přidané hodnoty do celkové výše škody není důvodná. Vracela-li by se totiž za normálních okolností tato daň poškozenému, tj. klenotníkovi, po prodeji šperku, jak uvádí sama ústavní stížnost, logicky ji nikdo poškozenému nevrátí poté, co jeho šperky byly odcizeny v důsledku loupeže, a to ani pojišťovna, která takto: způsobenou škodu likvidovala a daň z přidané hodnoty nezapočetla. Obecné soudy se proto v uvedeném směru nedopustily žádného pochybení. Chyba se ovšem stala potud, pokud skutkový stav věci uvedený pod bodem 3. výroku napadeného rozsudku, spojený s jinak správně stanovenou škodou, byl, jak rozvedeno výše, zahrnut do pokračující trestné činnosti v rozsahu všech tří útoků, a to i v případě stěžovatele. Uplatněním zásady kumulace škod u pokračujících majetkových deliktů se tak ve vztahu k němu ustálila celková výše škody v rozsahu dílčích škod, plynoucích z dílčích útoků ne pouze v rozsahu 1. a 2., nýbrž nesprávně i v rozsahu 3. útoku. III. Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2, jakož i čl. 6 odst. 1, 2, 3, písm. d) Úmluvy, jež zaručují podle názoru stěžovatele právo na spravedlivý proces, nelze jí přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů z tohoto hlediska nezjistil právní pochybení, jež by dosahovala do ústavní roviny, vymezené citovanými ustanoveními. Stejně tak Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele na porušení čl. 24 Listiny, zaručujícího zákaz diskriminace vzhledem k příslušnosti ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině. V tomto směru nebyly v řízení o ústavní stížnosti presentovány odpovídající důkazy. Naproti tomu v trestněprávní kvalifikaci skutku uvedeného v bodu 3. napadeného rozhodnutí, kdy namísto pomoci k trestnému činu byl stěžovatel uznán vinným a potrestán jako jeho spolupachatel, navíc spolupachatel deliktu pokračujícího, v rozsahu všech tří bodů skutkového stavu věci dle napadeného rozhodnutí, spatřuje Ústavní soud výrazný rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné a právními závěry na jejich základě učiněnými na straně druhé. Tento rozpor je srovnatelný s posouzením skutku jako trestného činu, ačkoliv jeho znaky pachatel svým jednáním nenaplnil vůbec, resp. ne všechny, obligatorně vyžadované zákonem. Jde tu o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími, jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. III. ÚS 205/97). V této souvislosti musí Ústavní soud konstatovat, že extrémně "extenzívní" výklad a aplikace §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství, na jednání stěžovatele, které bylo jen pomocí, vybočuje z hranic jinak v trestním právu přípustného rozšiřujícího výkladu (při respektování zásady "criminalia sunt restringenda", trestní zákony je nutno vykládat zásadně restriktivně). Zjištěné vybočení je natolik výrazné, že se jedná ve skutečnosti již o analogii legis. Nehledě na její nepřípustnost už vzhledem k tomu, že její cestou nebylo nutné vyplňovat zákonnou mezeru, protože §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. pomoc upravuje, jde o analogii nepřípustnou především z toho důvodu, že je k tíži pachatele (stěžovatele). Takovýmto postupem byl tedy dotčen čl. 39 Listiny, zakotvující ústavní princip legality trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege scripta) a z něho plynoucí zákaz analogie trestního zákona v neprospěch pachatele. Na základě provedeného rozboru (část II. a III. odůvodnění tohoto nálezu) dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět. Bylo-li ústavní stížnosti fyzické osoby vyhověno, nezbylo Ústavnímu soudu než podle §82 odst. 3 písm. a) zákona rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 1 To 179/99 v celém rozsahu ve vztahu k navrhovateli zrušit. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 19. prosince 2000

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2000:2.US.178.2000
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 178/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 190/20 SbNU 319
Populární název Zákaz analogie k tíži pachatele
Datum rozhodnutí 19. 12. 2000
Datum vyhlášení 19. 12. 2000
Datum podání 21. 3. 2000
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 39
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §10 odst.1 písm.c, §3 odst.1, §9 odst.2, §89 odst.3, §234 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík presumpce/neviny
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-178-2000
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 35900
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-26