Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.10.2000, sp. zn. II. ÚS 189/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 157/20 SbNU 115 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.189.2000

sp. zn. II. ÚS 189/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti "I. K. s.r.o.", za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a Magistrátu města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11.1.2000, sp.zn. 36 C 208/99, takto: Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11.1.2000, sp.zn. 36C 208/99 se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11.1.2000, sp.zn. 36C 208/99, kterým bylo zastaveno řízení v právní věci stěžovatele (dříve žalobce) proti žalovanému Magistrátu města Brna, vedlejšímu účastníku řízení, o přezkoumání správního rozhodnutí. Navrhovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu o zastavení řízení ve smyslu ust. §104 odst. 1 o.s.ř., když podle jeho názoru nelze akceptovat právní názor soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně vedlejšího účastníka řízení, v řízení o přezkoumání správního rozhodnutí Magistrátu města Brna. Zastavení řízení podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. považuje v daném případě navrhovatel za porušení svého práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Postup městského soudu je, jak uvádí stěžovatel, rovněž v rozporu s platnou právní úpravou obsaženou v ust. §247 a násl. o.s.ř., zejména pak se zněním §250 o.s.ř., vymezujícím okruh účastníků řízení o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů. Právě cit ust. §250 odst. 4 o.s.ř. jasně definuje pasivní legitimaci žalovaného správního orgánu tak, že je jím správní orgán, který rozhodl ve správním řízení o věci v posledním stupni. V odvolání na cit. zákonné ustanovení a konkrétní právní závěry z toho vyplývající, uvedené v odborné literatuře, spatřuje navrhovatel potvrzení svého názoru, že bez ohledu na právní subjektivitu má správní orgán v takových případech procesní způsobilost založenou výslovným zněním zákona (§250 odst. 4 ve vztahu k ust. §19 věta za středníkem o.s.ř). Současně polemizuje stěžovatel s právním názorem městského soudu, že označení žalovaného správního orgánu tak, jak bylo provedeno v žalobě, je neodstranitelnou vadou, která musí mít za následek zastavení řízení. Navrhovatel zdůrazňuje, že pokud zákon (o.s.ř.) výslovně uvádí, kdo může být v řízení podle části páté, hlavy druhé o.s.ř. žalován, nesprávné označení odpůrce může být v tomto směru jen vadou odstranitelnou a o této skutečnosti měl být žalobce městským soudem náležitě poučen ve smyslu ust. §5 a §43 odst. 1 o.s.ř. Současně navrhovatel žádá, aby mu byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem. Z napadeného usnesení městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 22.7.1999, zn. OVV/SO/1148/99, kterým bylo podle ust. §59 odst. 2 zák.č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno-Královo Pole, odboru živnostenského a veřejných služeb ze dne 21.5.1999, čj. OŽVS/S4/99/88, jímž byla navrhovateli uložena pokuta ve výši 10.000,-Kč ve smyslu ust. §50 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. 6 odst. 2 vyhl. Města Brna č. 3/1997, o veřejném pořádku v městě Brně. Pokuta byla stěžovateli uložena za opakované porušení čl. 5 odst. 1 cit. vyhlášky. Přezkumný soud řízení v souladu s ust. §246c ve spojení s ust. §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil, neboť dovodil nedostatek právní subjektivity na straně žalovaného Magistrátu města Brna, který nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.), což tento soud označil na neodstranitelnou vadu řízení. Současně městský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu ust. §34 ve vztahu k ust. §72 odst. 1, odst. 2, odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není důvod k jejímu odmítnutí ve smyslu ust. §43 zákona o Ústavním soudu, zaslal návrh podle ust. §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účastníkům řízení k vyjádření. Účastník řízení - Městský soud v Brně - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, že řízení o přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města Brna muselo být zastaveno, neboť žalovaný Magistrát nemá právní subjektivitu a nemůže být proto účastníkem řízení. Vedlejší účastník řízení sdělil, že důvodem správního řízení vedeného proti stěžovateli bylo prokazatelné porušení vyhlášky města Brna č. 3/1997, o veřejném pořádku v městě Brně, ve znění vyhl. města Brna č. 12/1998, která byla vydána v samostatné působnosti města Brna dle §14 odst. 1, písm. i) a o), jakož i §17 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Správní řízení ve věci a uložení sankce provedl místně příslušný správní orgán - Úřad městské části Brno - Královo Pole, odbor životního prostředí a veřejných služeb, kterému je v souladu s §51a zákona o obcích svěřena Radou městské části její působnost dle §50 cit. zákona. Úřady městských částí v přenesené působnosti rozhodují v I. stupni správního řízení mimo jiné i ve věci přestupků a jiných správních deliktů proti veřejnému pořádku. Tuto pravomoc jim svěřuje v souladu s §61 odst. 1, odst. 2 zákona o obcích Statut města Brna - vyhláška města Brna č. 1/1997. Ve smyslu ust. §61 odst. 2 písm. b) zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vykonává státní správu svěřenou okresním úřadům Magistrát města Brna. Z výše uvedených důvodů vydal napadené rozhodnutí Magistrát města Brna, odbor vnitřních věcí, jako odvolací orgán proti rozhodnutí místně a věcně příslušného správního orgánu I. stupně. Vedlejší účastník řízení proto považuje za pochopitelné, že stěžovatel, aniž se ve své žalobě blíže zabýval otázkou procesní způsobilosti v případě města Brna a Magistrátu města Brna, označil jako žalovaného Magistrát města Brna, neboť tento správní orgán vydal napadené správní rozhodnutí. K právním závěrům městského soudu, ohledně důvodů pro zastavení řízení, posouzení procesní legitimace žalovaného či splnění poučovací povinnosti soudu, se vedlejší účastník řízení necítí oprávněn vyjadřovat. Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nemůže tedy vykonávat jejich přezkumné pravomoci, to však za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy. Jestliže však stěžovatel ve svém návrhu tvrdí, že rozhodnutím orgánu státní moci došlo k porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, byl Ústavní soud nucen se námitkami stěžovatele zabývat. Z připojeného spisu městského soudu, sp.zn. 36 C 208/99, vyplývá, že stěžovatel podal k Městskému soudu v Brně žalobu o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, když jako žalovaného označil Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno. Ze správního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč dle ust. §50 zák. č. 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a čl. 6 odst. 2 vyhl. města Brna č. 3/1997, o veřejném pořádku za opakované porušení čl. 5 odst. 1 této vyhlášky, spočívající v opakovaném rušení nočního klidu reprodukovanou hudbou z restauračního zařízení "P" v Brně. Ústavní stížnost je důvodná. Ve smyslu ust. §244 odst. 2 o.s.ř.přezkoumání soudem podléhají rozhodnutí orgánů státní správy, orgánů územní samosprávy, jakož i orgánů zájmové samosprávy a dalších právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Další podmínkou soudní ochrany je nutnost tvrzení žalobce, že byl takovým rozhodnutím zkrácen na svých právech, když žalobou napadené pravomocné správní rozhodnutí vybočilo z mezí platných zákonů. Současně je nutno zdůraznit, že se jedná o rozhodování v oblasti veřejné správy (viz Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 2. vydání 1996, C.H.Beck, str. 659-660). Soudní pravomoc pro řízení podle hlavy druhé, části páté o.s.ř., je vymezena generální klauzulí, když nutnost jejího použití je třeba spatřovat jak ve znění čl. 36 odst. 2 Listiny, tak i čl. 6 odst. 1Úmluvy. Jestliže si přezkumný soud v dané právní věci byl nucen ujasnit, zda byly dodrženy podmínky řízení, za nichž může ve věci jednat, musel by současně přihlédnout k ust. §250 o.s.ř., které kogentním způsobem vymezuje okruh účastníků řízení podle části páté o.s.ř. Ve smyslu ust. §246c o.s.ř. je totiž možné v oblasti tzv. "správního soudnictví" použití ustanovení prvé a třetí části zákona (o.s.ř.) pouze tehdy, jestliže řešení konkrétních otázek souvisejících s řízením podle části páté o.s.ř. nejsou přímo upraveny v této části zákona. Posouzení otázky přezkoumatelnosti toho kterého rozhodnutí orgánu veřejné správy bude záležet jak na jeho konkrétním obsahu, tak i kompetenci žalovaného správního orgánu k vydání napadeného rozhodnutí, a to zejména z toho důvodu, že předmětný správní orgán jednal buď jménem státu anebo jako samostatný právní subjekt. Pokud se týká pojmu "orgán veřejné správy" je nutné zdůraznit, že pod tento pojem je třeba zahrnout jak orgány státní správy, tak i orgány správy veřejné (orgány územní samosprávy), když současně orgán veřejné správy není a ani nemusí být právnickou osobou ve smyslu již cit. ust. §244 o.s.ř., neboť se jedná o právnickou osobou od státu odlišnou. I když tedy příslušný správní orgán není právnickou osobou, má v řízení podle části páté o.s.ř. zákonem založenou zvláštní procesní způsobilost (§250 odst. 4 o.s.ř.). Nesprávné označení žalovaného pak v tomto směru může znamenat pouze odstranitelnou vadu řízení, o níž musí být žalobce poučen ve smyslu ust. §5 a §43 odst. 1 o.s.ř. Zastavení řízení ve shora označené právní věci Městským soudem v Brně podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. je možno považovat za odmítnutí poskytnout spravedlnost (denegatio iustitiae) ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle současné judikatury by v případě zastavení řízení v tzv. "správním soudnictví" podle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. přicházela v úvahu možnost využití řádného opravného prostředku v případě, že takové rozhodnutí vydal soud, který podle obecných ust. o.s.ř. je soudem I. stupně, neboť v této věci se nejedná o rozhodnutí podle části páté o.s.ř. S ohledem na postup Městského soudu v Brně, kdy se tento soud nejen nezabýval procesními úkony, které mu zákon (o.s.ř.) ukládá v rámci řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, ale v odůvodnění svého rozhodnutí ani blíže nevysvětlil, z jakých skutečností vycházel při svém právním posouzení nedostatku pasivní legitimace na straně vedl. účastníka řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Brně došlo k natolik závažnému porušení práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, že ústavní stížnosti zcela vyhověl a ve smyslu ust. §82 odst. 3, písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek Městského soudu v Brně zrušil. Náklady řízení nebyly stěžovateli soudem přiznány, neboť nebyly shledány důvody, které by to umožnily. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. října 2000