ECLI:CZ:US:2000:2.US.207.2000
sp. zn. II. ÚS 207/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Š. S., proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 1999, č. j. 14 Ca 107/93-72, Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 2 Cao 134/99, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2891/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel ve svém podání napadá všechna v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí a uvádí, že "obecné soudy jako orgány veřejné správy" porušily při projednávání jeho právní věci obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když ve věci náležitě nezjistily skutkový stav a z takto nedostatečně provedeného dokazování nevyvodily odpovídající právní závěry. V souvislosti s projednávaným případem tak podle názoru stěžovatele způsobovaly po celou dobu řízení i značné průtahy.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 11. 3. 1993, č. 261 012 079, kterým byl stěžovateli upraven invalidní důchod od 12. 4. 1991 v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatel především nesouhlasí se zjištěním, že přísl. orgánem k úpravě výše invalidního důchodu ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, by měla být ČSSZ a nikoli Ministerstvo vnitra - odd. sociálního zabezpečení, neboť podle svého přesvědčení byl stěžovatel v době od r. 1945 do r. 1950 ve služebním poměru k shora uvedenému ministerstvu jako příslušník státní služby národní bezpečnosti a nikoli civilní zaměstnanec, jak konstatovaly obecné soudy. Krajský soud zdůraznil, že navrhovateli se v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že zaměstnanecký poměr, ze kterého mu byla dána výpověď, byl poměrem služebním, který by zakládal nárok na úpravu důchodu v preferované I. a II. kategorii dle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Vrchní soud rozsudkem ze dne 31.8. 1999 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2000, č. j. 30 Cdo 2891/99-95, jako dovolání nepřípustné odmítnuto [§243b odst. 4 věty první ve vztahu k ustanovení §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, když současně Nejvyšší soud ČR neshledal podané dovolání přípustným ani za jiných podmínek, uvedených v ustanovení §237- §239 o. s. ř.
Stěžovatel se domnívá, že podal ústavní stížnost v otevřené 60 denní lhůtě od obdržení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, za který považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Je třeba zdůraznit, že se navrhovatel mýlí, jestliže se domnívá, že jen podané dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti rozsudku odvolacího soudu je posledním opravným prostředkem, tak jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 4 ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu není nepřípustné dovolání posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, ale je jím v daném případě rozsudek Vrchního soudu v Praze. Právě od doručení tohoto rozsudku odvolacího soudu je třeba počítat zákonnou 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti. Jestliže tedy bylo dovolání stěžovatele podáno včas ( t. j. ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci dovoláním napadeného rozsudku) a Nejvyšší soud ČR rozhodoval dne 26. 1. 2000, je zcela zřejmé, aniž by soudce zpravodaj dále zkoumal den převzetí předmětného rozsudku stěžovatelem, že ústavní stížnost, která byla předána k poštovní přepravě dne 31. 3. 2000, je opožděná, neboť byla podána po stanovené zákonné lhůtě ve smyslu již cit. ustanovení zákona o Ústavním soudu a jako taková musela být soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 25. dubna 2000