Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.04.2000, sp. zn. II. ÚS 242/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 62/18 SbNU 71 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.242.98

sp. zn. II. ÚS 242/98 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti S. N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22 Co 649/96-18, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22 Co 649/96-18, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel podal dne 22. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 25. 5. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22 Co 649/96-18. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo podle čl. 90 Ústavy ČR. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 12 C 21/93, který je veden u Okresního soudu Praha-východ, vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel se žalobou u jmenovaného okresního soudu domáhal určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního poměru. Žaloba směřovala proti Městskému úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Žalovaný sice v závěrečném návrhu namítl nedostatek své pasivní legitimace, soud přesto žalobě zčásti vyhověl. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudek soudu 1. stupně zrušil a řízení zastavil, neboť podle §44 zákona o obcích je žalovaný pouze výkonným orgánem obce a není mu přiznána způsobilost samostatně nabývat práva a nést povinnosti, a to ani v pracovněprávních vztazích. V dovolání stěžovatel uvedl, že byl přesvědčen, že podle §68 odst. 2 zákona o obcích je žalovaný nadán právní subjektivitou. Nyní si je ale vědom, že se v poslední době praxe přiklání k tomu, že jde pouze o orgán města. Měl být poučen podle §5 o.s.ř., že ten, koho označil jako žalovaného, není nadán právní subjektivitou, přičemž bylo od počátku zřejmé, koho mínil žalovat. Poukázal na některé nálezy Ústavního soudu v této věci. Nejvyšší soud dovolání zamítl, když konstatoval, že teprve 14. 2. 1997 v dovolání stěžovatel označil žalovaného "Městský úřad Brandýs nad Labem - Stará Boleslav (správně město Brandýs nad Labem - Stará Boleslav se sídlem městského úřadu v Brandýse nad Labem, Masarykovo nám.)", aniž blíže uvedl, co jiným označením procesně sleduje. Dovodil, že je-li za účastníka označen ten, kdo nemá právní způsobilost, nemůže vzniknout procesněprávní vztah a soud s ohledem na §103, §104 odst. 1 o.s.ř. je povinen řízení zastavit. Z obsahu žaloby i dovolání přitom vyplývá, že nešlo o omyl či jiné nedopatření, protože vědomě vycházel z toho, že žalovaný je jeho zaměstnavatelem. Námitku, že měl být soudy poučen, Nejvyšší soud nepřijal, neboť do poučovací povinnosti nemůže podle jeho názoru patřit návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku činit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení hodlá sám učinit. Podle §43 odst. 1 může poučení směřovat jen tam, kde jde o podání nesprávné nebo neúplné. Pokud žaloba obsahuje všechny náležitosti §79 odst. 1 o.s.ř., není tato možnost dána. V daném případě, kdy byl žalovaný označen přesně a určitě, neměl okresní soud, ani odvolací soud důvod postupovat podle §5, popř. §43 odst. 1 o.s.ř. Poučení o tom, že žalovaný není nadán právní subjektivitou, navíc není poučením o procesním právu. Ani argumentace nálezy Ústavního soudu na tom nic nemění, neboť nejde o restituční věc a žalobce byl ještě i při podání dovolání přesvědčen, že žalovaný je nadán právní subjektivitou. Upřesnit označení žalovaného mohl kdykoli učinit, když řízení bylo zahájeno 10. 11. 1992 a po jeho zahájení byl navíc okresním soudem 14. 1. 1993 vyzván, aby doplnil, kdo má být žalovaným. Proto odvolací soud rozhodl správně, neboť tento nedostatek nelze odstranit přistoupením, ani záměnou dalšího účastníka. Navíc pojem "zpřesnění" nebo "upřesnění" žalovaného subjektu o.s.ř. nezná. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. M. P., který zopakoval hlavní argumenty z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Za Krajský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. E. A., který odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které je v souladu s dosavadní judikaturou a bylo potvrzeno i Nejvyšším soudem. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Město Brandýs nad Labem - Stará Boleslav se jako vedlejší účastník svého postavení vzdalo, když se jinak ve svém vyjádření ztotožnilo s argumentací odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále došel k závěru, že stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem. Ústavní soud proto přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je opodstatněná. Vedly jej k tomu následující důvody. Problematika právní subjektivity obecních, popř. městských úřadů již byla v řadě případů předmětem rozhodování Ústavního soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nepřesné označení v tomto případě je odstranitelnou vadou návrhu, takže je povinností soudu dát účastníku řízení takový nedostatek napravit. II. senát Ústavní soudu přitom stojí na stanovisku, že tento požadavek platí obecně, neboť v České republice platí jen jedno procesní právo s jedněmi poučovacími pravidly, takže není možné rozlišovat nějaké snad "restituční" právo a nějaké "obecné" právo. Jde vždy o posouzení okolností konkrétního případu, nikoli o automatický důsledek předmětu sporu. Ve své judikatuře se proto Ústavní soud postavil na stanovisko (viz nálezy I. ÚS 11/95 a I. ÚS 119/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, č. 46 a sv. 6, č. 112), že v případě, že za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nelze považovat zastavení řízení, když: - účastník dostal příležitost tento nedostatek napravit, - trvá na nepřesném označení až po dovolací řízení, byť byl na to upozorněn, - soud zastavil řízení, když předtím marně vyzval účastníka k odstranění vady podání, - bylo rozhodováno v době, kdy již byla judikatura poměrně ustálená a všeobecně známá, - účastník byl v řízení zastoupen advokátem, který je odborně kvalifikován pro poskytování právní pomoci. V projednávané věci nebyly všechny tyto předpoklady naplněny. Rozhodujícím je především splnění prvního požadavku, neboť Ústavní soud nemůže odhlížet jednak od nejednotné praxe soudu v období, kdy byla žaloba stěžovatelem podána (řízení bylo zahájeno 10. 11. 1992), jednak od problematické formulace §68 odst. 2 zákona o obcích. Po zahájení řízení byl sice stěžovatel okresním soudem 14. 1. 1993 vyzván (č.l. 2 a 3 soudního spisu), aby doplnil, kdo má být žalovaným. To však proto, že konkrétně žalovaného vůbec neuvedl, nikoli proto, že uvedl někoho, kdo není pasivně legitimován. Nelze proto tento případ srovnávat s těmi nálezy Ústavního soudu, kde byl návrh zamítnut, neboť tam stěžovatel na chybném označení trval přes poučení nebo výzvy soudu. Proto se Ústavní soud neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že tak žalobce mohl kdykoli učinit a nikdo mu v tom nebránil. Povinností soudu bylo v tomto případě před zastavením řízení na tento aspekt věci (bez určení, kdo má být konkrétně žalován) upozornit. Žalovaný v závěrečném vyjádření před okresním soudem, stejně jako ve svém odvolání, namítal nedostatek pasivní legitimace. Okresní soud na tuto námitku v rozsudku nereagoval a v podstatě se chybně ztotožnil s názorem stěžovatele. Tento aspekt je však irelevantní, neboť zde bylo zasaženo do práv žalované strany. Povinnost upozornit na tento nedostatek v označení měl proto odvolací soud. Krajský soud rozhodl až 30. 12. 1996, tedy v době, kdy již byla sporná otázka legitimace obecních úřadů vyřešena, aniž vyzval stěžovatele k upřesnění označení žalovaného. Protože okresní soud pochybil v posouzení pasivní legitimace žalovaného, bylo jistě třeba takto vadný rozsudek v odvolacím řízení napravit. Krajský soud však nedal stěžovateli k takové nápravě příležitost a přímo rozhodl o zastavení řízení. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu to však bylo třeba považovat za jeho povinnost, když ji nesplnil okresní soud. Této povinnosti se krajský soud nemůže zbavit tím spíše, že podle §214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. není třeba v tomto případě nařizovat jednání. Nejvyšší soud následně zamítnutím dovolání tento zásah dovršil. Došlo tak k zásahu do práva stěžovatele domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tento názor zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení, kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc napravit (nález IV. ÚS 41/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4., č. 70). Protože této povinnosti soudy nedostály, znemožnily stěžovateli, aby mohl své nároky nechat projednat a tím mu odňaly právo na soudní ochranu. Stěžovateli se tak v tomto konkrétním případě podařilo prokázat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se ovšem stěžovatel nedovolává. Ústavní soud však není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž jen jejím petitem. Pokud však jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, jde o ustanovení kompetenční povahy, aniž by z něj bylo možno v této souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní veřejné právo) stěžovatele. Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22 Co 649/96-18, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhovět a obě soudní rozhodnutí zrušit, neboť trpí stejnými vadami. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. dubna 2000