ECLI:CZ:US:2000:2.US.277.2000
sp. zn. II. ÚS 277/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti nezletilého E. D., zastoupeného matkou E. D., právně zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.11. 1999, sp. zn. 10 Co 241/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 9C 58/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22.11. 1999, sp. zn. 10 Co 241/99, a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 9C 58/98, kterým vytýká, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem soudu prvého stupně byl ve výroku sub II. zamítnut návrh na určení, že je neplatná smlouva o vypořádání podílového spoluvlastnictví a kupní smlouva uzavřená mezi A. D., zastoupenou ONV ve Vsetíně jako opatrovníkem, Z.K.a H. K. jako prodávajícími a J. N. a M. N. jako kupujícím, registrovaná státním notářstvím ve Vsetíně dne 27. 3. 1987 pod sp. zn. RI 145/87 a ve výroku sub III. byl zamítnut návrh na určení, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi P. B. a L. B. na straně kupující a A. D., zastoupenou ONV ve Vsetíně, jako opatrovníkem na straně prodávající a registrovaná státním notářstvím ve Vsetíně dne 12. 1. 1989 pod sp. zn. 1 RI 5/89.
V odůvodnění rozsudku, protože se žalobce (stěžovatel) domáhá určovacího výroku o neplatnosti napadených smluv, při hodnocení existence naléhavého právního zájmu, dospěl soud k závěru, že v projednávaném případě naléhavý právní zájem neexistuje, neboť ani v kladném případě rozhodnutí o návrhu by nebylo exekučním titulem podle §251 o. s. ř. a na jeho základě by se žalobce (stěžovatel) nemohl domáhat změny zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. Smlouvy, jak se uvádí dále, splňovaly veškeré náležitosti potřebné v době jejich registrace podle tehdy platné právní úpravy, včetně schválení opatrovnickým soudem za situace, kdy A. D. byla částečně zbavena svéprávnosti.
K odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku prvého stupně. Dospěl rovněž k názoru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právních úkonů.
Stěžovatel vytýká oběma soudům, že nevyhodnotily správně činnost opatrovnice-zaměstnankyně ONV ve Vsetíně, neboť se vůbec nepokoušela zjistit pobyt nezletilého (stěžovatele), čímž zkrátila jeho zájmy. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že "sankcionování" postupních smluv státním notářstvím znemožňuje prokázání právního zájmu na určení jeho neplatnosti. Oba soudy se tak opřely o argument priority autority státního orgánu, a to jak v případě prokazování naléhavého právního zájmu, tak i posuzování splnění povinností opatrovníkem. Vytýká rovněž soudům nepřípadnost schvalování smluv jak opatrovnickým soudem podle ustanovení §179 o. s. ř., neboť tyto soudy o existenci nezletilého vůbec nevěděly.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 9 C 58/98, který obsahoval rovněž spis téhož soudu sp. zn. P 79/50 ve věci opatrovnického řízení. V současně vyžádaném vyjádření k ústavní stížnosti soud prvého stupně m. j. uvedl, že opatrovník osoby částečně omezené ve způsobilosti k právním úkonům nebyl oprávněn a ani povinen při udělování souhlasu k právním úkonům opatrované osoby nadřazovat zájmy případného zákonného dědice či jeho potomka nad zájem opatrované osoby, k ochraně jejíž zájmů byl ustanoven.
Odvolací soud se vyjádřil k podané ústavní stížnosti tak, že zcela odkázal na právní závěry, rozvedené v odůvodnění svého rozsudku, na nichž zcela setrvává.
Ústavnímu soudu přísluší ingerence do rozhodnutí soudů obecných pouze za předpokladu , že jejich činností došlo k porušení ústavnosti. Žádné takové porušení ústavnosti v projednávaném případě však neshledal.
Hlavní námitka stěžovatele spočívá v tom, že soudy neuznaly existenci jeho naléhavého právního zájmu. Obecně se má za to, že naléhavý právní zájem na určení není zpravidla dán tam, kde lze podat žalobu na plnění. Rovněž tak v situacích, že žalobcovo právo bylo již žalovanými porušeno, je určovací návrh zbytečný, neboť zde měl žalobce možnost podat žalobu na zrušení předmětných kupních smluv, což neučinil. Zamítavé rozsudky v určovací žalobě netvoří překážku reí iudicatae, neboť neřeší věc z hmotně právního hlediska. Oba soudy mají pravdu v tom, že žalobou na určení se stěžovatel nedomáhal žádného plnění a proto nelze provést výkon rozhodnutí rozsudku vydaného na základě této žaloby a ani dosáhnout změny zápisu do katastru nemovitostí.
Nelze akceptovat ani námitku priority státního orgánu v případě prokazování naléhavého právního zájmu, neboť soudem bylo pouze poukazováno na splnění všech zákonných podmínek, potřebných pro převody nemovitostí osoby, částečně zbavené svéprávnosti. Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli byla odepřena soudní ochrana a že jeho spor by nebyl posouzen v řádném procesu, ve kterém byl zastoupen jak zákonnou zástupkyní, tak i zvoleným právním zástupcem. V procesu mohl uplatnit všechny námitky a také mu nebylo odepřeno provedení žádného důkazu, který navrhl.
Námitka, že ustanovení §179 o. s. ř., které podle stěžovatele pro schválení smluv za nesvéprávnou osobu soud nesprávně použil, rovněž neobstojí, neboť ustanovení §193 o. s. ř. toto ustanovení vztahuje na řízení opatrovnická a nikoli jen na řízení o mladistvých.
Na základě výše uvedených skutečností senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 28. června 2000