Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.11.2000, sp. zn. II. ÚS 389/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 162/20 SbNU 153 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.389.98

sp. zn. II. ÚS 389/98 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, kterým Městský soud v Praze zastavil podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu řízení, které bylo zahájeno na základě žaloby stěžovatele na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 10. 1977, č. j. 3252/150/97. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Dobříši ze dne 24. 6. 1997, č. j. 13591/97/065970/1730, kterým Finanční úřad v Dobříši zamítl žádost stěžovatele ze dne 1. 5. 1997 ve věci návrhu na povolení obnovy řízení podle §54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, podle kterého návrh na obnovu řízení je procesním rozhodnutím a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu a tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo jako účastníka řízení na spravedlivý proces zakotvený v čl. 95 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Současně se stěžovatel odvolával na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 1997, sp. zn. I. ÚS 366/96 (správně ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 366/96), podle kterého rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu řízení není nutně vždy rozhodnutím procesní povahy, jež jako takové nemůže být přezkoumáváno soudem. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření a spis Městského soudu v Praze a vyjádření Finančního ředitelství v Praze. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepovolením obnovy řízení ve věci výzvy finančního úřadu k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, ani samotnou výzvou k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě nebylo dotčeno subjektivní hmotně právní oprávnění ani povinnost stěžovatele a soud proto právem postupoval podle ustanovení §248 odst. 1, 2 písm. e) občanského soudního řádu a řízení zastavil. Ústavní stížnost proto není důvodná. Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení ve svém písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatel po uplynutí odvolací lhůty podal žádost o obnovu řízení ve věci úhrady daňového nedoplatku s tím, že potvrzení společnosti HALORD, s. r. o., o tom, že při vkladu části podniku stěžovatele do této společnosti společnost HALORD, s. r. o., nepřevzala závazek zaplatit dlužné daně, bylo nepravdivé, a doložil jiné potvrzení uvedené společnosti, ve kterém potvrdila převzetí i nesplacených závazků vůči finančnímu úřadu. Stěžovatel z tohoto dovodil splnění podmínek pro povolení obnovy řízení podle §54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Finanční úřad v Dobříši rozhodnutím ze dne 24. 6. 1997, č. j. 13591/97/065970/1730, žádost o povolení obnovy řízení zamítl. Rozhodnutím o odvolání, č. j. 3252/150/97, finanční ředitelství v Praze se ztotožnilo s názorem finančního úřadu a odvolání zamítlo. Vycházelo z ustanovení §45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Podle názoru Finančního ředitelství v Praze je výzva podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, procesní povahy, neboť nezasahuje do právních poměrů daňového subjektu tak, že by mu nově stanovovala povinnost, která dříve neexistovala. Výše daňové povinnosti byla stanovena platebním výměrem, resp. konkludentně podle ustanovení §46 citovaného zákona. Výzvou podle §73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je dlužník vyzván ke splnění platební povinnosti, která již byla stanovena. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádal o obnovu řízení, které bylo ukončeno rozhodnutím procesní povahy, jsou v návaznosti na to i rozhodnutí, č.j. 13591/97/065970/1730, o zamítnutí obnovy řízení a rozhodnutí, č. j. 3252/150/97, o odvolání procesní povahy , které jsou ze soudního přezkumu vyloučeny. Z tohoto důvodu by měla být ústavní stížnost odmítnuta. Vedlejší účastník se současně ve smyslu stanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdal postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným usnesením Městský soud v Praze porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud přistoupil ke zkoumání jednotlivých článků Listiny, které byly podle mínění stěžovatele v řízení před obecnými soudy a jinými vydanými rozhodnutími porušeny. Podle čl. 95 Ústavy ČR soudce je při rozhodování vázán zákonem. Čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 36 odst. 2 Listiny stanoví, že kdo byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudy však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy upravuje právo na spravedlivý proces, přičemž každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Na základě tohoto principu postupoval Ústavní soud i v souzené věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z ústavně právního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda napadeným usnesením Městského soudu v Praze o zastavení řízení z důvodu, že návrh na obnovu řízení je procesním rozhodnutím a nepodléhá tedy soudnímu přezkumu, byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Účelem části páté občanského soudního řádu je zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podmínky zákonem stanovené pro uplatnění tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - právo na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny). Podle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. IV. ÚS 366/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 8, nález č. 78), i když rozhodnutí správního orgánu vykazuje navenek znaky rozhodnutí procesní povahy, může ve skutečnosti implikovat i hmotně právní aspekty. Je-li kupř. důvodem obnovy řízení podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, to, že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení, jak tomu bylo v daném případě, je zjevné, že každá "nová skutečnost" je v určité relaci k "předchozí skutečnosti", a podmínku "novosti" skutečnosti možno, a také nutno, zkoumat pouze ve vztahu ke skutečnostem relevantním pro původní rozhodnutí. Obdobně je tomu i v případě obnovy řízení ve smyslu §54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, totiž, že původní rozhodnutí správního orgánu bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka, znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným činem. Stěžovatel předložil správnímu orgánu nový důkaz, který vyvracel hlavní důkaz, jenž byl použit v původním řízení. Existence tohoto důkazu je novým důkazem ve smyslu §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, popř. důkazem, že rozhodnutí bylo učiněno na základě nepravého dokladu. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení podle ustanovení §54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není rozhodnutím pouhé procesní povahy, a že proto není vyloučeno jeho přezkoumávání v řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze tak bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že novela občanského soudního řádu (zákon č. 30/2000 Sb., schválen dne 12. 1. 2000, účinnost od 1. 1. 2001) v ustanovení §248 odst. 2 písm. e) vylučuje ze soudního přezkoumávání toliko rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení správního řízení. Četná judikatura soudů k původnímu znění občanského soudního řádu dospěla v zásadě shodně k závěru, že ve správním soudnictví se přezkoumávají rozhodnutí, která přímo zasahují sféru materiálních subjektivních oprávnění a povinností a naopak se nepřezkoumávají ta rozhodnutí, jimiž se upravuje jen procesní postavení účastníka řízení. Rozhodovací praxe tak vyloučila z přezkumu například rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou, rozhodnutí, jímž byla povolena (nebo nepovolena) obnova řízení atd. Ústavní soud však některá taková rozhodnutí soudů zrušil s tím, že výklad pojmu "rozhodnutí procesní povahy" zaujatý soudy je příliš extenzívní (v jiných případech pak ale ústavní stížnost usnesením odmítl a s názorem soudů se ztotožnil). V zájmu odstranění této diskrepance byla proto dosavadní výluka zúžena a k přezkoumání tak právě zmíněná procesní rozhodnutí byla otevřena. Za tohoto stavu věci proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1998, č. j. 28 Ca 433/97-11, zrušit ve smyslu ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tím však Ústavní soud nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí správního soudu ve věci samé. Je věcí tohoto soudu, aby zvážil, zda ke zkrácení práv stěžovatele skutečně došlo a zda skutečně zde nejsou okolnosti, které by potvrzovaly správnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 30. 10. 1977, č. j. 3252/150/97. Vzhledem k vyslovenému souhlasu účastníků s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. 11. 2000